Malá Em

Právě jsem prošla okolo jejího pokoje, když malá Em koukala z okna se slovy „Určitě k ní jde!“ Vešla jsem a po zádech mi proběhl mráz. Cítila jsem její hněv. Měla na sobě obyčejné tričko, oprané tepláky a 3vrstvy chundelatých ponožek. Vše v přírodních barvách, prý ji uklidňují. Když obrátila pohled na mě, viděla jsem zlost. Každý věděl, že když se Em naštve, je lepší být tam, kde ji nikdo nevidí a hlavně neslyší. Nechtěla jsem odcházet, tak jsem se ji, nechápavě ptala, o čem mluví.

“Je to debil, chápeš?“ Vykřikla.

Upřela jsem na ni své nechápavé oči.

“Nekoukej na mně tak!“ Řekla.

Do háje o kom mluvíš? Vyjekla jsem na ni.

“O něm!“ Vykřikla, a poslední písmeno polkla se slzami v očích.

“O kom, sakra?!“ Vyjekla jsem znovu.

Sedla si na postel. Začala plakat, tak zranitelnou a křehkou jsem ji ještě nikdy neviděla. Byla vždy tak silná!
Nešlo mi do hlavy, že statečné Em někdo ublížil. A asi hodně.

Když jsem ji uklidnila, začala mi vyprávět příběh, o kterém nikdo nevěděl, protože se nešířily žádné klepy. A to mě zmátlo.

Seznámili se u řeky, kam Em chodívá přemýšlet. Prý ji oslovil a šli spolu na horký čaj s kousky ovoce, který má Em ráda. Vzal si její telefonní číslo a za týden vyrazili na folkový koncert. Moc se jí líbila jeho přítomnost. Začali spolu chodit. Skrývali svůj vztah necelé 4 měsíce…

„Bylo to krásné“ usmála se a opět se ji spustili ty ohromné kapky slz.
„A pak to přišlo!“ šeptla vysokým hlasem

„Jdu ti uvařit, kávu. Musíš se vzpamatovat!“ Řekla jsem trochu naštvaná.

Když jsem se vrátila, Em spala. Musela usnout vyčerpáním, je pravda, že poslední dva dny jsem ji viděla nervozní. Vlastně včera ráno upustila svůj oblíbený hrnek s nápisem: I’m Hero.

Když spala, vypadala, jako před 7mi lety. Jako kdybych jí právě dočetla pohádku o Popelce. Vypadala, tak nevinně, i když před půl rokem oslavila sedmnáct. Pro mne to stále bude malá Em.

Další den, ráno jsem seděla u stolu a sledovala ranní zprávy. Em došla do kuchyně, a ospale pozdravila. Vařila si kávu, a oteklýma očima se vyhýbala jakémukoliv kontaktu se mnou. Chvíli bylo ticho. Nevydržela jsem. Musela jsem se zeptat na to, co mi včera vyprávěla a proč vlastně brečela.

Zalila kávu a zřetelně řekla: „To co se včera stalo, bylo náhlé selhání. Čau!“

Odkráčela do svého pokoje a já se nestačila divit. Nepoznávala jsem ji…