Písmák imičkaBul
Pomáháš mi, i když nechci
v týhle blbý chvíli, mi strkáš krajíc chleba s máslem a já tě posílám do prdele.
Nejdeš protože víš, že jsem v koncích
Mám hlad, ale jíst nechci, prosím.
Ser na to holka!
Znáš to. Špatný 4 dny v měsíci. Nechceš nic dělat, jen sedět, čumět nebo se pořádně přežrat a pak bulet.
Pustíš si něco jako Florence And The Machine, mozek otáčí všechny vrtulky na plný plyn a ty řveš.
Ona. První. Moje.
Umím stát jako solný sloup pokaždé, když tě vidím.
Ruce brní, vbřiše motýli hrají svůj koncert a já nestačím kontrolovat svůj dech.
Jsi mi múzou i mrštnou kočkou, co skočí po myšlence jiné, než na tebe.
Tvé jméno psal bych jako blázen i do kyselých tváří lidí.
Dva nenormální
Jsme jako veřejné tajemství, co prodírá se světem.
Máme jiné názory, vymykáme se kontrole.
Prý nejsme normální.
Vyslýchají nás, jako dva zloděje.
Pitomci
Soudím tě podle toho, jak ráno vstáváš.
Dychtíš po mně jen proto, co od světa žádám.
Já chci tě, protože přát si nikdy nemám,
doufáš ve spojení, ale ani kus sebe ti nedám.
Tančila
Krásná byla a tančila smuži,
jen když od nich dostala růži.
Rudou jen přijala,
pak mohla tančit svůj tanec lásky,
Zákaz je pokušení
Každý člověk někdy zažil, že se mu něco zakázalo. Jako malým nám zakazovali jíst podivně vypadající plastové věci, nebo třeba neustále mluvit. Když jsme prožívali pubertu, zákaz chodit ven byl na denním pořádku. Dovršením věku dospělosti už jsme za zády neměly rodiče, ale různé zákoníky, což jsou dlouhé seznamy zákazů.
Malá Em
Právě jsem prošla okolo jejího pokoje, když malá Em koukala z okna se slovy „Určitě k ní jde. “ Vešla jsem a po zádech mi proběhl mráz. Cítila jsem její hněv. Měla na sobě obyčejné tričko, oprané tepláky a 3vrstvy chundelatých ponožek.