Paměti - 2. část

Ondřejovice od začátku

Ještě jedna epizoda se promítla před mýma očima, která předcházela Ondřejovicím. Po všechna školní létě jsem se každým rokem účastnila různých brigád, které jsem nadevše milovala pro nezaměnitelnou atmosféru kamarádství, legraci a možnosti přivydělat si nějakou korunu. Rodiče mně žádné kapesné nedávali a jako každý mladý člověk jsem hrozně záviděla spolužákům, kteří byli vždy při penězích. Také jsem si chtěla občas něco koupit, tu novou uzděčku s bílým beránkem na čele, tu nové jezdecké holínky apod. Jezdecký sport byl docela drahou záležitostí a maminka vždy říkala, že když něco chci, mám si jít na to vydělat a naši mně pak vždy ještě přispěli nějakou menší částkou. Jezdila jsem často na Šumavu, která je nesmírně půvabná ve svých dalekých rozhledech, rozlehlých lesích i loukách a četnou květenou a zvířenou, která je oku městského člověka docela vzácná.

Tato epizoda se ale týká školního statku v Olomouci na Hradisku, kam jsem přijela pár dní později, než byl stanovený nástup. Před touto akcí jsem byla s rodiči na dovolené a když jsem konečně dorazila do Olomouce, všechna místa, o která jsem měla zájem byla obsazená. Byla to první brigáda od Vysoké školy zemědělské a koňařů bylo v našem ročníku asi osm. Samé holky. Samozřejmě že i ony byly v Olomouci a stačily rozebrat všechna místa u koní. Nemohla jsem získat ani post závozníka, to byla má druhá alternativa práce – práce jako závozník, traktorista. I to bylo už obsazené. Nezbývalo nic jiného, než nastoupit do kravína, jako dojička. Ne, že bych měla něco proti skotu, ale koně nemohlo nic nahradit. Dostala jsem na starosti asi 15 dojnic a začala jsem se učit pracovat s dojícím zařízením a posléze i ručně dojit, protože je nutné každou dojnici po vydojení strojem ještě dodojit ručně. Byl to docela horor. Takovou práci jsem nikdy před tím nedělala a vůbec, do styku s dojnicemi jsem do té doby ani nepřišla. Jen mně bylo vždycky divné, proč ženské s kravína na krávy hulákaly a tenkrát, podle mého názoru, se k nim nijak pěkně nechovaly. Teprve později jsem přišla na to, že s dobytkem nejsou žádné nic moc žerty. Před každým dojením bylo třeba vykydat hnůj a čerstvě podestlat slámou. S vyvážením hnoje nebyl problém, tento kravím měl strojní pás, který vytažený hnůj posunoval ven na přistavenou vlečku. Později jsem prošla řadou kravínů, které toto zařízení nemělo a ne každý kravín měl k dispozici mužského, který tuto namáhavou práci dělal. Myslím, že mnoha dojičkám měl být udělený čestný řád za obětavou a odpovědnou práci a mnoho městských lidí by mělo jít na venkov, aby si víc vážilo práce druhých. Nebyl to žádný med. Náš zootechnik měl s námi nováčky nekonečnou trpělivost a mé první pokusy dostat z toho vemene aspoň trochu tekutiny procházely řadou marných mačkacích pokusů. Až později,když už jsem se to naučila, mně to připadalo docela jednoduché, jako nakonec všechno co člověk umí. Po vykydání hnoje musela dojička umýt každé krávě kýty a vemeno vlažnou vodou, případně ocas a pak nasadit dojící zařízení. Ne každá dojnice stála v klidu , přešlapovala, mrskala ocasem, točila se jako vítr v bedně. Občas šlápla člověku na nohu a místo toho aby z ní slezla, točila se na ní jako na kolovrátku. Mohl jí to člověk říkat zlatě svatě, nic nepomohlo. Proto na ně ženské hulákaly, občas jí bouchly rukou, ale málo co z toho bylo platné. Kráva obyčejně stála jako ulitá. Později jsem na ně hulákala i já. V tomto směru jsou koně mnohem příjemnější. Asi po týdnu práce musel náš zootechnik odjet na desetidenní školení mimo Olomouc a mně se to dojící zařízení polámalo. Nikdo ho neuměl spravit a tak jsem vždy ráno a večer dojila těch 15 krav ručně. Po dvou dnech mně neuvěřitelně otekly obě ruce až k loktům, v noci jsem se budila bolestí, nemohla jsem se řádně najíst a cítila jsem se velice nešťastná a nepochopená. Dojičky z ostatních oddělení mně říkaly, že mně nemohou pomoci, že si na tu práci organizmus musí zvyknout a že to za pár dni pomine. Nechtěla jsem to za žádnou cenu vzdát, protože každé místo na slunci si musí člověk vydobýt vlastními silami. Jenom tak může dojít uznání od druhých. A skutečně, než se zootechnik vrátil, bez problémů jsem svůj úsek zvládala a byla jsem na to náležitě pyšná.

Ještě dvě epizody stojí za zmínku, i když teď do sebe chronologicky nezapadají a já nevím jak a kam je vsunout, tak holt budou na tomto místě. Jak už jsem se dříve zmínila, při jedné návštěvě Šumavy, kde jsem byla se Zdravotnickou školou, kterou jsem v té době studovala

na zemědělské brigádě, jsme šli s kamarádkou večer z práce. Státní statek byl od našeho ubytování vzdálen asi šest kilometrů a ne vždy se nám povedlo, abychom se svezli traktorem, který nás svážel ráno a večer do práce. Já jsem dělala jednomu traktoristovi závozníka a ona pomáhala v kravíně. Ostatní děcka jezdily na pole pomáhat při senoseči. My jsme museli chodit hodně brzo, dojičky začínaly v pět a já jsem tam také musela být, neboť mým prvním úkolem bylo zkontrolovat celý traktor, náležitě vše připravit a promazat, neboť pan řidič byl vždycky „PAN ŘIDIČ“. Ale s každým jsem vycházela fajn a ta práce mně bavila. Připadala jsem si ohromně důležitá. I když jsme při návratu byly vždy hodně unavené, nic nebránilo tomu, abychom si po cestě nevykládaly své zážitky a dojmy. A pak kolem nás začala lítat jedna opozdilá, nebo že by zpozdilá? včela. Kamarádka začala mávat rukama a ohánět se a i když jsem jí napomínala ať toho nechá, nebo že nás ďobne, neposlechla. Než jsem se nadála, srazila ji k mému obličeji a ta zatracená včela mně píchla do rtu. Domů jsme došly bez problémů, ale pak jsem začala pomalu otékat a večer jsem měla místo obličeje jenom neforemnou kouli. Místo, kde jsem bydleli čítalo jen asi šest chalup, město a doktor bůh ví kde, ale solidarita těch lidí byla úžasná. Celou noc běhaly ženské na naši ubytovnu a obkládaly mně cibulí a octovými zábaly a druhý den volali na statek, že si beru volno, protože jsem vůbec neviděla na oči a vypadala jsem prý jako starý mongolský dědeček. V nose jsem měla zastrčená dutá stébla z obilí, abych se prý neudusila a v puse kus šlauchu, z toho samého důvodu. Za dva dny bylo vše v pořádku, ale nebýt obětavosti místních žen, kdo ví, jak by vše dopadlo. Stejně je obdivuji i dnes, když si pomyslím, že k nim jedenkrát za měsíc jezdila pojízdná prodejna, vůbec nechápu, jak tak mohli žít. Já co chvíli utíkám nahoru do večerky, když každou chvíli něco zapomenu koupit. A oni neměli ani auto, ani tu večerku. Moji rodiče se však o této epizodě nikdy nedozvěděli, neboť jsem vždy měla strach, abych zase příště mohla někam jet.

No a ta druhá epizoda se spíš hodí na úplný začátek mého povídání, ale protože jsem ho již předala člověku, který mne vlastně vyprovokoval k psaní těchto vzpomínek, vsunu jí do tohoto povídání. Ještě v době, kdy jsem chodila na jízdárnu v Brně jsme jednou, po skončení hodiny šli s kamarádem pást koně za jízdárnu. TJ Moravan stál na pokraji rozsáhlého pozemku, domy kolem dokola skoro žádné a tak jsme se vždy těšili na dobu, kdy odsedlané koně si užívali šťavnaté trávy a my se bavili povídáním . Po pravé straně od toho pozemku právě začínali s výstavbou nových domů a i když bylo už po pracovní době, pár zedníků uklízelo nepořádek kolem staveniště. Jednoho z nich nenapadlo nic kloudného, než do míchačky na beton hodit pár kamenů a tu míchačku pustit. Naši koně se hrozně polekali, neboť jsou od přírody bázliví, co se týče nenadálých prudkých pohybů, rachotu, výpadů proti nim, případně šustících papírů a jiných zvuků. Já i můj kamarád jsme tenkrát seděli na zemi a otěže našich koní jsme měli volně protažené přes ruku. Jeho kůň uskočil a můj se vzepjal. Snažila jsem se rychle postavit na nohy, ale zakopla jsem o nějaký drát, protože jsem při vztyčování zároveň couvala, aby mně kůň nezasáhl. Samozřejmě jsem padala pozpátku na zem a část kopyta mně zasáhla do hlavy. Kůň nikdy nešlápne úmyslně na nic živého, tak že to v žádném případě nebyla jeho chyba. Krve hned kolem bylo, jakoby se poráželo prase. Kamarád mně na ránu připlácl kapesník a odvedl oba koně na jízdárnu do boxů. Na štěstí už v té době jezdil na dvojsedadlovém Pionýru (malý motocykl) , který hned nastartoval a vezl mně do Úrazovky. Tam nás nevzali, protože ten den neměli vyhrazený pro příjem pacientů, tak mně Jirka vezl na Žlutý kopec, kde mně píchli jakousi oblbovačku, pak mně oholili kus hlavy a ránu mně zašili. Jirka se mnou ještě čekal, jestli u mně nenastane nějaký kolaps a pak mně odvezl domů. Našim jsme řekli, že jsme dělali na jízdárně blbosti a že jsem se praštila o roh stolu. Až za několik let později jsme takhle jeli tramvají s rodiči na přehradu a v tramvaji seděl pan Albrecht, náš tehdejší hlavní vedoucí jízdárny. Začal si s rodiči povídat a mimo jiné se zeptal, jestli se moc polekali, když mi kůň rozkopl hlavu. A bylo to venku. Bita jsem ale tenkrát za lhaní nebyla. Tento incident se stal zhruba v mých 15-ti letech. Možná, že ještě jedna vzpomínka by mohla stát za zmínku.

V době, kdy jsem jezdila na mém milovaném koni Lubičekovi (ten bílý grošák) mu jeden štolba (podkoní) při čištění boxu vrazil do zadku vidle, protože se mu zdálo, že nedostatečně rychle reaguje na jeho povel „ustup!“ Později, při vyšetřování se zjistilo, že byl docela slušně opilý. Ten štolba. S Lubičkem jsem tenkrát chodila mnohokrát na Veterinu, protože se mu rána špatně hojila. V létě mají koně docela problémy s hojením ran, nebo jim do živého masa rády kladou mouchy vajíčka a vylíhlí červi jim pak znesnadňují rychlé vyhojení. Je však docela možné, že současné veterinární lékařství je na takovém stupni pokroku, že tyto incidenty nehrozí. Dnes už nejsem obeznámena se skutečným stavem takových zranění. A ne každé zranění koně se ovazovalo, kvůli tomu,aby rána dýchala, což také usnadňovalo hojení. Asi po roce a půl jsme měli na jízdárně docela velké neštěstí, protože Lubiček napadl onoho štolbu a zmasakroval mu půlku obličeje. Štolbu tenkrát vyhodili, neboť byl velice brutální a hodně pil, což koně nesnášeli. Lubička jsme my jezdci bojovali, aby ho nedali do salámů. Nakonec ho jeden z našich kamarádů, který dělal veterináře někde poblíž Brna od jízdárny odkoupil, a tím mu zachránil život.

13.dubna 1968- což byl pátek jsem se vdala do pohraničí. Do malé obce pod Rejvízem v Jeseníkách a rovnýma nohama jsem skočila do hospodářství s dobytkem i záhumenkem. Nepřipravená, naivní a nešikovná, avšak ohromně odhodlaná a hlavně zamilovaná. Začátky byly krušné. Hospodářství čítalo pár slepic, husy s houserem , nějaké králíky, dvě kozy a prase. Taky kočku a psa. Venkov v té době nechoval velkou lásku ke svému dobytku, ne každý o zvířata pečoval jak náleží. Tím myslím pohraničí, jiný venkov tak důkladně neznám. Mnohý králík žil v lecčems, co jen vzdáleně připomínalo králíkárnu, mnohý pes žil celý život na řetězu, vlídného slova neznaje, jen rány, kopance a hlad byly jeho denním údělem. A protože jsem byla mladá a zapálená, hned jsem začala zavádět reformy, které se moc nelíbily ani pantátovi, ani jeho matce. Ještě štěstí, že k nám občas přijeli moji rodiče, obyčejně o prázdninách a na Vánoce. A odporovat mým rodičům si můj muž netroufal, záhy totiž zjistil, že jej oba převyšují jak intelektem,, tak i manuální zručností.

V první řadě chlapi postavili dvě králíkárny, prostorné, vzdušné, s rošty na podlaze a hlavně s napáječkami. Nechápu, který „idiot“ řekl, že králík nemusí pít, že mu stačí voda v potravinách, které během dne žere. Pak se leckterý chovatel divil, že mu po okocení samice sežrala mladé, v důsledku horečky a následné velké žízně. Bohužel tento názor přetrvává mezi mnohými chovateli dodnes. Moje babička dávala ramlicím bílou kávu s nadrobeným chlebem, aby měly pro mladé dostatek mateřského mléka V současné době není možné dávat zvířatům kravské mléko, poněvadž nové technologie zpracování způsobují u zvířat vleklé průjmové onemocnění. Někdy i přes tuto péči se stane, že prvnička (samice která po prvé rodí) některé ze svých potomků sežere, případně okouše, ale stane se tak v případě stresu, nebo předčasnému zásahu člověka do jejího hnízdiště. Takové samici má být dána ještě druhá šance. Obvykle se to již neopakuje. Pokud ano, vyřazujeme takovou samici z chovu.

Asi dva roky jsem chovala ruské králíky. Je to malé plemeno s černými koncovkami (uši pacinky, ocásek a čumáček). Jejich kožky se používaly jako imitace hermelínu. Jednou, při čištění králíkárny jsem umístila samečka do přepravky na vejce a můj syn, tehdy asi dvouletý mně vydatně pomáhal. V nestřeženém okamžiku si vlezl za králíčkem do té přepravky, aby se sním náležitě pomuchloval a milého samečka rozsedl. Dalšího jsem si už nepořizovala, neboť nákup chovného materiálu nebyl zrovna levnou záležitostí a taky se pro to muselo jezdit mnoho kilometrů od našeho bydliště. V naší dědině se pěstoval jenom běžný sortiment králičí populace. Celou dobu mého bydlení v pohraničí jsem chovala angoráky, kteří se asi 4x za rok stříhali a srst se mohla poslat ke zpracování na vlnu. Z té jsem pak v zimě pletla co bylo potřeba. Souběžně s angorskými králíka jsme chovali žluté stříbro, což jsou rezatá zvířata se stříbřitou podsadou, která prolíná do těch rezatých chlupů. Od těchto králíků jsem schovávala zimní kožky, které jsou nejkvalitnější a za nějaký rok jsem je poslala k vyčinění, s představou, že z nich jednou nechám své dceři ušít kožíšek. Tato aktivita však skončila naprostým fiaskem, neboť má dcera kategoricky prohlásila, že kožich z takových obyčejných králíků rozhodně nosit nebude.

A pak šel manžel jedno ráno krmit králíky a celý rozčílený přiběhl, ať se jdu rychle podívat, co je to za hrůzu. Myslela jsem ,že mně klepne pepka. Skoro všechna dvířka byla rozbitá, mnoho králíků bylo zakousnutých, někteří měli ukousnutou hlavu, mnohým vyhřezlá střeva působila doslova muka utrpení a jejich život zvolna vyhasínal. Brečela jsem, zuřila a vyhlásila všemu a všem nelítostný boj. Bylo období mladých, ještě neodstavených králíčat králíkárny doslova praskaly ve švech. Měli jsme v nich tenkrát určitě přes padesát kusů, ztráta byla značná. Začala jsem pátrat po dědině co a jak a zjistila jsem, že jednak nejsme jediní postižení a že to vše mají na svědomí hladoví psi. Mám ráda vše živé, ale čeho je moc, toho je příliš. Manžel hledal místo v plotě, kudy ti psy mohli do našeho objektu vniknou a skutečně našel jednu vyhrabanou díru pod plotem. A tak tam narafičil drátěné oko. Večer jsem pro oba uvařila silnou černou kávu, abych, až v ten osudný den, kdy rozlobenáom v noci neusnuli, ozbrojili jsme se motykami a šli jsme na čekanou. Smečka přitáhla kolem půl jedenácté. Tma jak v ranci, nikde ani živáčka, jen hvězdy dávaly tušit obrysy nezvaných vetřelců. Když první pes začal prolézat otvorem, rozsvítili jsme baterku a manžel psa zabil motykou. Zbytek smečky utekl. Zpiti úspěchem akce, hlavně tou silnou černou kávou jsme do rána nezamhouřili oka.

Hned druhý den jsem zjišťovala, čí to je pes. Dozvěděla jsem se že jedněch Rumunů, kteří bydleli kus nad námi v jedné napůl rozpadlé chalupě. Říkalo se jim „kozlovi“ protože měli obecního kozla – plemeníka, který obšťastňoval kozy v celé naší dědině, i ty přespolní. Život těch lidí byl pro mne naprosto nepochopitelný . Jakoby se u nich zastavil čas někde v 16. století.. Manželé byli nedefinovatelně staří, v mých 23 letech mně připadali století. Malí, štíhlí až šlachovití, hodně snědí, černovlasí. A neuvěřitelně sedření. Žila s nimi svobodná, snad 40-ti letá dcera . Hospodářství bylo stejně zchátralé jako majitelé a raritou pro mne bylo sdělení, že v zimě, aby bylo všem živým tvorům jejich domácnosti teplo, žili v jediné místnosti se psi, kočkami, slepicemi i tím kozlem. Na můj vkus to u nich příšerně smrdělo a pokud se k nim chodilo domluvit návštěvu s kozou, každý se snažil vyřídit svou záležitost venku, na čerstvém vzduchu. Jak to u nich doma vypadá jsem ovšem znala jen z doslechu, nikdy jsem u nich doma nebyla. Až v ten osudný den, kdy rozlobená na nejvyšší míru jsem jim slibovala tu nejkrutější pomstu. Dozvěděla jsem je, že svoji asi šestičlennou smečku psů krmí jen suchými rohlíky a na noc je zavírají do chlívku. Hladoví psi vyhrabali pod chlívkem díru a v nočních hodinách podnikali nájezdy do jednotlivých stavení, kde napadali vše co nebylo pod zámkem. Hospodářská stavení mají svá zvířata ustájená obyčejně mimo obytný dům a ne každý má v noci lehké spaní. Znaveni po celodenní dřině ať ti co pracovali ve statku, nebo lesáci brzo ráno vstávali a byli večer rádi, když si mohli konečně lehnout. Málo koho jen tak něco probudilo.

Zpočátku jsem chtěla, aby tuto záležitost vyřešil můj manžel, ale ten se k tomu stavěl značně liknavě, proto jsem převzala iniciativu do svých rukou. Zašla jsem za výše zmíněnou rodinou a pohrozila jí udáním na policii , neboť naše ztráta by při finančním vyčíslení byla značná. Nakonec jsme se ale dohodli v míru. Rodina mně dala jako náhradu škody asi 5 kg spředené příze z ovčí vlny a já jsem už tuhle epizodu nerozváděla. Jak se hospodář vypořádal s ostatními poškozenými, to nevím. Chlapi o tom nemluvili a ženských jsem se neptala.

Když jsem se přistěhovala z Brna, velmi jsem si přála vlastnit psa. Můj muž sice psa měl, černého špice, ale pes měl tasemnici a škrkavky a já jsem se bála, abychom se nenakazili, tak jsem na něj naléhala, aby ho dal utratit. Nebyla jsem ještě natolik obeznámená s místními poměry, abych věděla, jak celou věc vyřešit. Dědina mně z počátku nebrala, mysleli si, že jsem nafoukaná… prostě ta z města, co nic neumí. Teprve později jsem si získala jejich respekt, ale to pro toto povídání není až tak důležité. Moji rodiče mně z Brna přivezli čistokrevné štěně vlčáka „Bojara“ s papíry. Byla jsem na něj náramně pyšná, byl to můj první pes. V té době jsme ještě neměli obehnanou celou zahradu plotem. Chodilo se k nám ze silnice přes mostek, pod kterým tekl horský potok s křišťálově čistou vodou, která byla celý rok neskutečně ledová. Dnes se divím, proč mám revma v rukách. Celou dobu mého pobytu v pohraničí jsem v zimě v létě chodila do toho potoku máchat plínky i prádlo.