4ze100

Rychlost, strašná rychlost. Strom. Svištění kol. Náraz. Řinčení skla. Tupá rána do hlavy a nic. Tma a nic. Ticho a nic.

Prázdno. Stačil okamžik a je po všem. Pět let to se nedá zapomenout. Vymazat. Dělat jako by to nebylo. Vzpomínat. Zapomenout. Nevzpomínat. Vymazat z hlavy. Jde to vůbec. Nemyslet. Na nic nemyslet. Marie tu zůstane sama tak sama. Opuštěná. Zoufalá. Anna už není. Neexistuje. Ticho a tma. Prázdno.


Otevřené tmavé okno, zpěv ptáku. Ráno. Černé šaty, boty. Všechno černé, všechno. Krematorium. Obřad. Přes slzy nevidí. Tečou po tvářích. Kapou. Slano v puse. Konec. Naučit se žít bez ní.
Marie se rozhodla přestavit byt, změnit účes a všechno bude zase dobré. Její věci a oblečení dá do sklepa a všechno bude v pořádku. Přesvědčuje snad Marie o tom sama sebe? Nic už nebude dobré a nic už nebude v pořádku.
Marie se narodila 5. 6. 1989 v Litovli. Otec novinář. Matka učitelka. Otec umřel, když jí byly 3 roky. Žily s maminkou samy, bylo jim dobře. Otčím Jiří. Už není dobře. Naučil ji hrát na klavír, jezdit na kole a plavat. Pořídili si s maminkou dítě. Mladší sestra Kateřina.
Po patnácti letech v Litovli se odstěhovala do Olomouce, studovat gymnázium. Bydlí u tety Jany. Smutno. Domov. Můj domov. Smutno. Moc smutno.

Anna se narodila 24. 3. 1989 v Olomouci. Otec soudce. Matka advokátka. Práva, musíš jít na práva, neslyšela o ničem jiném. Gymnázium a pak práva. A co když to tak nechce?

Seznámily se na gymnáziu. Začátek. Teď spolu bydlí. Mají strach obě dvě. Bojí se. Předsudků, pomluv. Mariina maminka na to neřekla nic. Jako by tu větu o její odlišnosti přeslechla. Neslyšela. Mrtvý brouk. Jedeme dál. Anniny rodiče to nevzali vůbec. Už k nám nikdy nechoď. Smazali Annu. Dceru. Jedeme dál. Potkávání na chodbě. Bude někdo věřit, že jsou jen kamarádky?
Marie leží v posteli. Anna odešla do školy. Na medicínu. Už „nemá“ rodiče, tak si může dělat co chce. Nemusí jít na práva. Marie taky chtěla jít na medicínu. Nevyšlo to. Zklamání velké zklamání. Těšila se, jak se budou spolu učit, sedět v posluchárně. Těšily se obě dvě. Nevyšlo to.
Měla by se chystat do práce. Za půl hodiny by měla odejít. Nechce se jí dělat sekretářku. Chce studovat. Snad to vyjde. Marie říkala příští rok ti to určitě vyjde. Určitě. Ale co bude příští rok? Třeba už nebude chtít být doktorka. Třeba jí to přejde. Nechce aby ji to přešlo. Tak moc to chce že se bojí že ji to přejde. Tak moc. Bílé pláště, nemocniční postele, studené chodby, operační sály. Točí se jí hlava. Cítí v očích slzy. Ale přece by nebrečela. Život jde přece dál. Může to zkusit znovu. Na podruhé. Druhý pokus. Proč se víc neučila? Chce. Ví že to chce. Tak moc.
Stoupá po schodech. Pozdrav. Dobrý den. Podání ruky. Hlavně ji moc nemačkej. Tu ruku. Ani leklou rybu. Lehké podání ruky. Dívat se jí do očí. Zahledí se do zelenkavých mandlových očí. Tak téhle ženě budu dělat sekretářku. Je to zvláštní. Ten osud. Dostat se na školu tak ji nepotkám. To by byla škoda. Je hezká. Moc hezká.
Papíry. Papíry. Pořád jen papíry. Faktury. Neustálé zvonění telefonu. Nelíbí se jí tady. Nic se jí tu nelíbí. Chce domů. Domů za Annou. Ale budou peníze. Ty jsou přece potřeba. Našetří. Pak by mohla jet s Annou na nějakou dovolenou. Nejlépe k moři. Jedině k moři. Když má Anna astma. Pomůže jí to. Často se v noci dusí. Až to děsí. Jak moc potřebujeme k životu kyslík. Kdyby nebyl. Tak…
Marie běží domů. Cestou se ještě stavit v obchodě. Konečně skončila v práci. Bylo to nekonečné. Ano tak se to vleklo. Hodiny se snad zastavily. Minuta jako hodina a vteřina jako minuta. Ale zvykne si. Na všechno si zvykla. Téměř na všechno Na otčíma si nezvykla. Nikdy. Když se přistěhoval domů kde žila dosud jen s maminkou. Naboural se jí svět. Naboural se jí domov. Nabouralo se jí všechno. Už to nikdy nebylo jako dřív. Cizí člověk. Co s ním? Taky si nezvykla na předsudky týkající se homosexuality. Vždyť na tom není nic špatného. Nebo ano?
Koupit rohlíky, máslo, sýr, šunku, zeleninu a taky nějaké sladké ovoce meruňky a jahody. Hlavně jahody. Ty má Anna tolik ráda. Ještě něco dobrého čokoládu a žvýkačky. Džus a minerálka. Cinkání mincí dopadajících na pult. A teď už jen za Annou. Nic jiného teď není v tomto okamžiku důležité. Svět se může zbořit a Marii by to bylo jedno. Nic nechce. Jen Annu. Ta je pro ni důležitá. Nejdůležitější.
Vrznou dveře. Už je doma. Anna zalévá květiny. Sluší jí to se zelenou konvičkou. Objetí, polibky, dotyky. Povídají si. Marie o práci. Anna o škole, o inauguraci. Budova školy je historická. Některé hodiny budou mít i v nemocnici. Moc se na to všechno těší. Marii píchlo u srdce. Závidí. Ale jen tak zdravě. Nic podlého. Přece ji miluje, tak by jí nemohla přát nic zlého. Spíš ani nechtěla. Je to Mariino všechno. Anna. Není to náhoda, že jméno Anna jí znělo jako pohlazení. Cítila v něm něhu. Je to osud. Ony dvě. Dvě brunetky.
Byl to hezký večer. Večeře. Mlsání. Pozoruje Annu jak jí jahodu. Pochutnává si. Ráda jí dělá radost a překvapení. Vztah se musí obohacovat pořád. Nesmí sklouznout do stereotypu. Kouše meruňku. Je nezralá. Nevadí. Snědla jen jednu. Dá je dozrát do spíže. Na parkety si roztáhly deku. Růžovou kostkovanou. Ještě si pamatuje kde ji pořídily. Obchod na náměstí s textilními doplňky.
Venku je tma. Půjdou už spát. Marii se často zdají sny. Ale strašně živé a uvěřitelné. Klidně by se mohly stát. To ji děsí. Vykřikuje ze spaní a prudce sebou háže. To samozřejmě neví. To jí řekne Anna vždycky ráno. Někdy se ze snu probudí. Anna se směje. Nemyslí to zle. Prý je strašně srandovní a roztomilá. Jak si něco mumlá a divoce se převaluje. Ale teď už do peřin. Ještě milování a spát. Do jiného světa. Do jiné dimenze.
Zvednout telefon. Odevzdat fakturu. Sklání se nad ředitelkou. Přes plavý pramen vlasů jí není vidět do očí. V modrém kostýmku sedí za stolem. V silonkách a v černých lodičkách. Je mladá. Ale starší než Marie. Tak třicet. Neví. Nemá dobrý odhad na věk. Zeptat se nemůže. To nejde.
Vrznou dveře. Anna není doma. Šla s kamarádkou na čaj. Marie si sedne doprostřed pokoje. Najíst se. Napít se. Vykoupat se. Jít spát. Bez ceny být v tomhle bytě bez Anny. Bez Anny to už domov není.
Mají hezký byt. Tři pokoje. Tři barvy. Kuchyň. Obývací pokoj. Ložnice. Zelená. Žlutá. Modrá. Nábytek bílý. Záchod a koupelna – samozřejmost. Taky malá spížka. Bydlí v třetím patře. Anna chtěla domeček se zahradou. Na ten nejsou peníze. Může na něj taky šetřit. Dovolená. Domeček. Zahrada. Bazén. Dokonalost.
Anna přišla pozdě. Marie už spala. Ale vytahuje překvapení. Taky Marii dělá radost a překvapení. Obohacuje vztah. Tak to má být. Obě se snaží. Tak by to mělo být vždy. Ne že se snaží jen jeden. Rovnocennost. Tak by to mělo být taky vždy. Obě o všem rozhodují společně. Rovnocenný vztah.
Živé překvapení v papírové krabici. Králíček. Šedé barvy. Oči černé jako korálky. Jak se bude jmenovat? Chalcedon. Jako ten kamínek který nosí Marie na krku. Moc chladné a nemazlivé. Zdrobnělina? Chalcedonek. Zverimex. Sobota. Není práce ani škola. Musí koupit. Klec, domeček, misku, napáječku, piliny a seno.
Doma se s ním mazlí. Vytahují ho z papírové krabice. Je vyděšený. Musí pomalu. Marie ho pokládá do jeho nové klece. Tryskem zmizí v domečku. Musí mu dát čas. Později by chtěly i dítě. Až obě dostudují? Ale jak to udělat? Kdy dovolí adopci i homosexuálním párům? Nemůžou zase tak dlouho čekat. Do sta let tu nebudou.
Neděle – výlet do Karlovy Studánky. Prohlídka města. Nabírají léčivou vodu do plastových lahví. Procházka za město až do lesa. Sednou si na dřevěnou lavičku. Zapletou se do sebe. Popíjení léčivé vody. Povídání. Úsměvy. Vtipy. Smání se. Dívají se do dálky a mlčí. Pěkná krajina. Ta nekonečnost. Polibky. Milování v trávě. Naprostá absolutnost. Poslouchají co si šeptají berušky. O lásce. Určitě.
Už zase do práce ale tentokrát jde Marie na seminář. Krátké školení. Jen do dvanácti a může si kam chce. Půjde nakoupit vánoční dárky. Sice je teprve listopad. Ale Marie má raději vše s předstihem. Co koupit Jiřímu proboha? Tak se jí odcizil. Mamince kosmetiku. Kačence panenku. Vybrat dárky pro Annu bylo samozřejmě nejjednodušší. Pro ostatní to bylo těžší. Odcizili se jí. Dlouho je neviděla. Nevadí. Uvidí je o Vánocích. Nechybí jí. Jsou to pokrytci. Všichni tři. Anna asi za rodiči nepůjde. Nedá si nic dělat. Není to Mariina ani Annina chyba. Ještě smluvené posezení s přáteli. Příjemná vinárnička. Bílé víno, chleba a kousky pikantního sýru. Chce se jí spát ale je tam tak příjemně. Ale už vážně domů Marie!
Příchod domů. Vrznou dveře. Anna se učí. Strach. Ze zkouškového období. Strach. Marie se v alkoholovém opojení motá a točí po pokoji. Knihovna, prádelník, šatník a postel splynou v jednu velkou barevnou šmouhu. Marie skončí v posteli.
Ostrá bolest hlavy. Marie otevře oči. Světlo bodá do očí. Zase je zavře. Musí do práce. Čaj a prášek. Vzkaz od Anny. Staví se pro ni po skončení pracovní doby. Přijde pro ni. Marie se tetelí blahem.
Už by tu měla být. Marie upírá zrak na velké hodiny. Je už připravená. Konečně. Už přišla Anna. Provede ji tu a všechno ukáže. Ať ví kde pracuje. Anně se tu moc líbí. Ale když si všimne ředitelky zle se zamračí. Hned na Marii uhodí. Má strach aby s ní náhodou něco neměla. Hádají se. Marie utekla pryč. Anna jí nevěří. Pochybuje. Zranilo ji to. Myslela si že jí Anna víc věří. Ano ředitelka je hezká ale to je tak všechno. Takhle se ještě nikdy nepohádaly. Anna jí nevěří. Bolí to. Moc to bolí. Moc.
Marie se zastavila až v parku. Lavička. Nechce se jí domů. Anna tam bude a ona neví coby jí měla říct. Protože se vlastně nic nestalo. Hloupá žárlivost. Žárlivost všechno zkazí. Někdo to četla. Odpočívá. Asi po hodině se zvedá k odchodu.
Ovšem nejvíc Marii pobavilo že Anna není doma. Aby se snad Marie cítila provinile? Styděla? Neměla by se stydět spíš Anna? Jaká je podezíravá a žárlivá? Jak málo Marii věří. No nic nevadí. Zase se usmíří. Ví to. Bude to dobré. Je si tím jistá. Naprosto. Absolutně.
Víkend. Usmířily se. Anna jí ještě ten den hádky donesla kytku. Proto nebyla doma. Růže. Rudé. Voní. Nádhera. Chalcedonek už si u nich zvykl. Nechá se bez problémů pochovat. Půjdou spolu do restaurace. Anna zamluvila stůl. Dopoledne si povídají o všem možném. Hlavně o Annině škole. Hodně se teď učí. Oběd v čínské restauraci. Mají to tam obě rády. Marie žabí stehýnka s hranolkami. Anna sladkokyselé kuře s rýží. Čekání. Jíst. Pít. Platit. Napapaná bříška. Visící papírek v tramvaji – kurzy čínštiny pro začátníky. Marie o tom přemýšlí. Asi se zapíše. Prochází se ulicemi a prohlížejí si výlohy. Pěkný den.
Dušení. Anna se dusí. Astmatický záchvat. Nemůže se nadechnout. Modrá. Marie volá sanitku. Houkání. Modré světlo. Zmatek. Chaos. Sbalit v rychlosti pár věcí. Kartáček na zuby, noční košile, župan, pantofle. Jede s ní sanitkou. Doktor. Vše bude v pořádku. Napsal jí nějaké prášky. Raději si ji nechá přes noc na pozorování v nemocnici. Marie se vrací domů taxíkem. Tak pozdě by se bála jít pěšky. Má strach o Annu. Ale teď už je vše v pořádku.
Ráno. Jít Anně naproti. Marie se celá třese zimou. Sychravo, mrholení a mlha. Po cestě koupila ve stánku popcorn v kornoutu. Teď ho spolu s Annou jí. Je dobrý slaný. Půjdou spolu večer do divadla na klasiku.
Zdobí stromeček. Červené a stříbrné ozdoby, řetězy, světýlka a velká červená mašle nahoru. Už se tak těší. Jako děti. Nemůžou se dočkat tak jsou dětinské. Taky se těší na pouštění lodiček, lití olova, rozkrajování jablíček, ořechů a hlavně zpívání koled. Ale na návštěvu u rodičů se Marie netěší. Anna se „má“ že někam nemusí. Na druhou stranu by pohrdání rodičů asi nesnesla. Její rodiče z toho sice nejsou dvakrát nadšení ale aby ji takhle odvrhli. To ne. To vážně ne. Tohle chce silný žaludek. Asi jim tak na Anně nezáleželo. Není „normální“ tak jim nestojí ani za zavolání. Jsou povrchní. Chtějí všechno bezchybné, dokonalé bez jediné chybičky. Jinak to nechtějí. I když je to člověk. Anna si vzpomněla. Jak byla malá a sousedova fena měla štěňata. Strašně moc jedno chtěla. Ale rodičům vadilo že nemá papíry. Moc ho chtěla. Brečela že ho nebude mít. Nezájem. Koupili dobrmana s papíry aby jí to nebylo líto. Anna ale nechtěla dobrmana. Dokonce se ho i bála. On to poznal a vždycky cenil zuby. Jmenoval se Rafli. Anna ani neví jestli ještě žije.
Oblékání, česání, malování. Už by měli jít. Marie si vzpomněla jak ji Jiří poháněl když někam šli. Strašně jí to vadilo. Vždycky pobíhala po bytě nic si nemohla udělat v klidu a on podupával nohou u dveří. S Annou je to jinak taky se pečlivě chystá.
Všude plno lidí. Šatna plná kabátů. Světla z masivních lustrů. V sále měkké polstrované sedačky. Na podiu jsou kulisy ložnice. Lidé už sedí. Světla zhasínají až je tma. Bojím se vykřiklo nějaké dítě. Neboj se řekla maminka. Přestávka. Lidé se hrnou na toalety. Anna s Marií zůstávají sedět. Povídají si o představení. Gong poprvé. Jak to asi dopadne? Gong podruhé. Bude šťastný konec? Nebo ne? Gong potřetí. Umře hlavní hrdina? Nebo ne? Lidé se hrnou zpátky. Světla zhasínají. Tma. Herci hrají. Konec. Dlouhý potlesk. V šatně šrum. Lidé rozebírají zážitky a dojmy z hry. Kabáty a ven. Pěkné představení.
Doma si Marie čte a Anna se učí. Mají rozsvícené růžové svíčky. Z aromalampy se line levandulová vůně. K večeři si udělaly zeleninový salát. Pohoda. Měly by už jít spát. Zítra je pondělí všední den a budou muset brzy vstávat. Milování a spát. Marie nemůže usnout. Nejde to. Nejde to usnout. Nemá to cenu. Bude si číst. Čte si až do dvou hodin. Potom konečně zabere.
Marie si moc nepospala. Nechce se vstát. Tak se nechce do sychrava. Anna už je ve škole. Marie musí do práce. Musí ví to.
V práci zavolala do jazykové agentury a zapsala se na kurzy čínštiny. Už dnes má první hodinu.
Marii ujela tramvaj. Půjde pěšky. Přemýšlí co se dnes naučila. Ale bude to těžké všechny ty čínské znaky.
Anna už je doma. Hned na Marii uhodí kde byla. Moc ji nevěří že byla v kurzu. Snaží se obhajovat ale je to zbytečné. Anna ji vůbec neposlouchá. Křivá obvinění. Marii je to strašně líto. Tečou jí slzy. Slzy. Pláče. Anna bouchne bytovými dveřmi a je pryč. Pryč. Nechala Marii úplně samotnou. Ještě než odešla vyndala z trouby cukroví. Je spálené. Černé jako bota. Jak se hádaly tak ho zapomněla vyndat. Má mít Marie výčitky? Celý den pracuje a taky chce mít nějaký volný čas a ne jít hned domů. Co na tom Anna nechápe. Slzy nezastavitelně tečou. Řinou se po obličeji. Je jí to moc líto. Moc. Marie má pocit že další hádku už nezvládne protože Annu moc miluje a nechce se s ní neustále dostávat do sporu. Nadávat si a házet na sebe špínu. Zaleze do postele. Obličej zavrtá hluboko do polštáře a utře do něj slzy. Usne.
V noci se probudí a zjistí věc kterou se bojí vyslovit nahlas. Anna tady není. Ještě se nevrátila. Marii hned napadlo to nejhorší. Co když už se nevrátí vůbec. Rozchod? Ne. Ne. Marii se chvěje hlas. Bez Anny? Tělo se jí chvěje pláčem.
Anna se týden neukázala. Když přišla na nic se jí Marie neptala. Kde spala? Jestli se rozejdou? Nemá odvahu se na takové věci zeptat. Přinesla jí na usmířenou kytku a nádherný modrý náramek. Tak to asi nerozejdou. Marie září štěstím že má svou Annu zase doma. Ale přece jenom to na jejich vztahu zanechalo škraloup. Nedůvěra vzbuzuje nejistotu. Jsou sice zase spolu ale nemají spolu odvahu mluvit. Anna se učí. V lednu ji čeká zkouška z anatomie. Jedna z nejtěžších na medicíně. Marie si čte. Nemluví spolu ale taky se nehádají. Panuje bezvětří.
V práci se pokazilo topení tak má Marie volno. Zůstala doma. Jen skočila pro ovoce na svátky. Už za týden bude Štědrý den. Anna šla do školy. Marii víří hlavou starosti, obavy. Jak to bude dál. Nehádají se ale je mezi nimi strašné dusno. Tichá domácnost. Kam se poděla jejich důvěra? To všechno kvůli dvěma hádkám? Kde to všechno je? Kam se to podělo? Ztratilo?
Marie musela opět do práce. Mezi Annou a Marií už se to urovnalo. Pomalu spolu začaly zase mluvit. Nějaký čas to sice trvalo. Ale teď už se zdá že je vše v pořádku. Zdánlivě. Klamně. Ten škraloup tam pořád je a bude. Ten nejde vymazat. Z práce rovnou do kurzu. Cestou ale Marie potkala dávnou spolužačku. Sedly si spolu nad skleničkou vína. Stihly toho probrat hodně. Ale už je to pryč. Kdyby se potkaly znova nevěděly by co říct. Marie zmešká kurz ale nemůže se ani telefonicky omluvit protože telefon zapomněla doma.
Tam ji čeká naštvaná Anna. Lektorka volala Marii na její mobil. Dlouho vyzváněl tak ho Anna zvedla. Dozvěděla se že Marie na kurzu nebyla. Nevěří jí ani slovo o spolužačce. Zase ji neprávem obviňuje. Neposlouchá co Marie říká. Ta umíněnost. Je o tom přesvědčená. Anna něco vykřikuje. Marie ji neslyší. Stojí v předsíni jako přikovaná. Neschopná se pohnout a cokoliv říct. Ví že to nemá cenu. Anně se zkřivil obličej do grimasy pláče. Pláče. Anna pláče. Marie se konečně pohne a instinktivně Annu obejme. Ta se ze začátku nechá ale pak se prudce vymaní z Mariina objetí. Bouchnou dveře a je pryč. Marie běží k oknu. Anna nasedá do auta a odjíždí. Má mít výčitky? Proč? Nic neudělala. To jsou jen Anniny zdánlivé pravdy o kterých je přesvědčená. Nikdo opravdu nikdo jí je nedokáže vyvrátit. Nejdřív je Marie naštvaná ale pak se začne bát o Annu. Byla tak naštvaná, rozrušená a ukřivděná aby se jí něco nestalo. Neměla by v takovém stavu sedat za volant. Ale to je prostě Anna. Nezajímá ji co by se mělo dělat. Dělá si všechno po svém. Vždycky proti proudu. Prostě Anna.
Je sama. Anna se zatím nevrátila. Nejdřív měla Marie strach jestli se jí opravdu něco nestalo. Ale po minulé hádce byla týden pryč. Teď je pryč den. Marie tomu začala věřit. Uvěřila tomu. Vrátí se. Zase donese kytku a nějaký dárek. Tak jako minule. Ano jako minule.
Marie se chvěje po celém těle. Nejde se ovládnout. Nejde to. Nejde žít dál. Natož ovládnout třes těla. Po dvou dnech kdy byla Anna pryč zavolali Marii Anniny rodiče. Anna se zabila v autě. Byla pravděpodobně rozrušená nevšimla si značky. Jela pořád rovně nevěděla o zatáčce a najela rovnou do stromu. Lékaři se jí snažili zachránit ale bylo už pozdě. Kdyby si všimla té značky. Marie nevěděla co má říct. Nemohla ani polknout natož mluvit. Takové zprávy se nesdělují po telefonu. To by měli Anniny rodiče vědět. Asi by Marii nechtěli vidět. Anninu homosexualitu nesli velmi těžce. Annina maminka zněla zničeně. Ani se Marie neptala co se mezi nimi stalo.
Zhroutil se jí svět bez Anny. Skončilo všechno Mariino štěstí bez Anny. Je jí moc smutno. Tak smutno. Prázdnota. Každý člověk jednou umře. Ale ne ve dvaceti. Proboha. Slzy se řinou do kostkované deky. Je tak sama. Tak opuštěná. Sama. Opuštěná. Koupí si psa nebo kočku? Zamáznout to ale nejde. To si vyřešila. Ulevit si. Do práce už nepůjde. Teď je ji úplně jedno že se dostala na vysněnou medicínu. Všechno mělo cenu jen s Annou. Byla tak naivní. Ale po prázdninách tam nastoupí. Už kvůli Anně. Bude doktorka která zachraňuje životy. Ale proč nikdo nezachránil ten Annin? Bylo už pozdě. Moc pozdě. Snažili se. Dělali co mohli. Nebude vyčítat. To já mám výčitky. Její rodiče všeho litují. Trápí se. Je už ale pozdě. Moc pozdě. Slzy už došly. Marie má klamný pocit že už se nic nikdy nestane. Nikdy víc se nezamiluje. Nikdo by za to nestál. Jen Anna za to stála. Nikdo nebude takový jako ona. Nikdo. Člověk je jedinečný osobitý tvor. Nikdo na světě není úplně stejný. Dvojník? Řeči!
Marie leží na zemi neschopná pohybu. Už se ani netřese. Paralyzovaná. Už ani nebrečí. Paralyzovaná. Modrý náramek příjemně chladí. Náramek od Anny na usmířenou. Paralyzovaná. Den před Štědrým dnem.
Rychlost, strašná rychlost. Strom. Svištění kol. Náraz. Řinčení skla. Tupá rána do hlavy a nic. Tma a nic. Ticho a nic.