NATRHLA JSEM MU DÍRU A NIČEHO NELITUJU

Marek byl okouzlující chlapec. K lidem se sice choval jako surovec, ale jinak byl jemnost sama. Zbožňoval, když jsem ho bičovala. Plakal a prosil o další a další rány.

Zajímá vás, jak jsme se vlastně poznali?

Odehrálo se to v nemocnici. Pracovala jsem tam jako sestra. Přivezli ho s několika bodnými ranami. Doktor mu prohledal kapsy a chvála bohu našel peněženku. Obsahovala sice asi jen tři tisíce, ale i ty nakonec stačily k tomu, aby Markovi zachránil život. Jinak bychom se nikdy neseznámili. A to by byla vážně škoda. Vytvořili jsme totiž spolu skvělý pár.

Marek si v nemocnici nepoležel dlouho. Vlastně ho z ní vykopli krátce po operaci. Kromě prašulí, které mu sebral jeho ošetřující chirurg, nedisponoval už žádnými dalšími finančními prostředky. A znáte to: Za všechno se platí.

Narazila jsem na něj, když jsem šla z práce. Válel se v kaluži nedaleko brány. Polohou své fyzické schránky kopíroval chodník. Partička k smrti hladových bezdomovců, která kolem něj utvářela mírně chaotický půlkruh, se ho chystala co nevidět sníst. Oblizovali se až za ušima a příšerně slintali.

Nevím co to do mě vjelo. Bezhlavě jsem se na ně vrhla a za asistence hlasitých nadávek, doprovázených údery pěstí, je zahnala na zbabělý úprk.

Pojala jsem k té nebohé oběti nešťastných okolností iracionální zodpovědnost. Uchopila jsem onoho adolescenta do náruče a odnesla ho domů.

Tatínek s maminkou neviděli Marka rádi. Zeptali se mě:

„Kdo to je?“

„To je člověk mužského pohlaví,“ odvětila jsem. „Ještě nevím jak se jmenuje, ale sotva se probere, hned to na něm vyzvím a potom vám to povím.“

Ve svém pokoji jsem ho položila na postel, sama se svlékla do naha a lehla si vedle něj.

Přibližně kolem půlnoci, nevím přesně, mně probudil jeho šulin, který rozverně dováděl v mé kundě. Dělalo mi to dobře a z tohoto motivu jsem se rozhekala jako blázen. Projevovala jsem se až tak hlasitě, že se ze stropu jala odlupovat kvanta omítky. Mohl za to soused nad námi, který do podlahy bušil desetikilovým kladivem, u čehož se doprovázel nepřeslechnutelným verbálním průjmem tohoto znění:

„Vy oplzlé kurvy, bude tady klid? Sakra, kdo se tu má soustředit na podělanou meditaci? Do prdele práce, už celých dvacet minut se snažím dosáhnout osvícení a teď tohle? Okamžitě s těmi obludnými projevy živočišného páření ustaňte, nebo vás zabiju!“

Z jeho hlasu bylo patrné, že to myslí vážně, ale my s Markem jsme ho i přesto ignorovali. To neznamenalo, že bychom jeho výhružku brali na lehkou váhu. Pouze jsme v danou chvíli nedokázali myslet na nic jiného, než výhradně sami na sebe a slast vyvěrající z našich pohlaví. Všechno ostatní nám bylo v danou chvíli totálně ukradené.

Konečně jsme se představili!

„Já jsem Marek.“

„Já Anička.“

Stalo se to krátce před dosažením našich orgasmů. Rajtovala jsem na něm. Ve chvíli, kdy jsem dosáhla stavu vrcholného ukojení, se mně ujal mimořádně silný gejzír jeho ejakulátu a vynesl mě ke stropu. Připadala jsem si jako míček. Pohazoval si se mnou, jako bych nic nevážila. Netrvalo to sice nijak zvlášť dlouho, ale na druhou stranu to bylo roztomilé.

Opustila jsem své rodiče, dala výpověď v nemocnici a nastěhovala se k němu. Bydlel na vesnici. Její obyvatelé ho nenáviděli. Byl nechvalně vyhlášeným výběrčím dluhů a oni z něj měli strach. Prý se neštítil naprosto ničeho. Dokonce ani vraždy ne.

Ze všeho nejdřív jsme se zbavili jeho rodičů. Byli by nám jenom na překážku. Marek jim zlámal vaz a jejich těla ukryl do žumpy.

*

V současnosti čekám dítě, kouřím čtyřicet cigaret denně, za stejnou časovou periodu dokážu vypít sedm litrů vodky a píšu román o Petru Měrkovi. To je jedna taková fiktivní postava. Celou jsem si ji vyfabulovala.

V podstatě je takovým mým literárním dítětem, které žije v blázinci a snaží se z něj dostat pryč. Ale nejde mu to. Během svých nevydařených snah o útěk zažívá spoustu komických situací.

Marek má velké příjmy. Každý týden si přijde na sto a někdy i víc tisíc. Nic lepšího jsem si od života nemohla přát.

Starost mi dělalo pouze to maličké. Věděla jsem totiž o sobě, že nebudu dobrou matkou. Snad ho tento můj charakterový nedostatek neoddělá. Ale i kdyby, nevadí, pořídila bych si další. Vždyť je to tak snadné.

15. listopadu 2011

Petr Měrka