Zvuk houslí 

(povídka dle vyprávění pana Józefa)

„Lehni si pořádně!“ řekl strýc František a podrbal Sama na zádech.

'Dyť už ležím,' mňoukl Sam a  rozložil se na strýcových kolenou, přimhouřil  fialové oči a začal příst. Bylo dusno.

„Franto, vodu!“ křikla teta Klára a vystrčila z okna kbelík a hned po něm svou ostře řezanou tvář s korunou do uzlu sčesaných vlasů. Strýc František rozmrzele vstal a vydal se k oknu a pak ke studni. Pumpoval a do dlaně zachytával chladnou vodu. Chutnala sladce. Podal tetě kýbl a ta s ním zmizela. „Není zač,“ broukl strýc a znovu se uvelebil na své lavici. Opřel se a nechal paprsky slunce, rozředěné listím jabloně, dopadat na svou tvář.

Bylo to ještě před válkou, na tomhle dvoře. Seděl na špalku a čekal na večeři. Za ním čněla k nebi ohromná hromada polen, dost na celou zimu.

„Mohl bys prosím skočit pro Vendulu?“ řekla máma a v jejím hlase byla starost. Šel tedy.

Tiše se kradl houštím až k potoku, tam, kde si Vendula sama hrávala. Minulý týden ji tam našel náhodou, když se vydal na hřiby. Vyšplhala do koruny olše a rozhoupala ji. Stál a díval se. Vendula se houpala v rytmu jakési bláznivé písničky, olše sténala a nahýbala se čím dál víc. V jedné chvíli se zdálo, že Vendula míní přeskočit do koruny sousedního stromu – zachytila jeho větev a při odklonu z ní strhla všecko listí. Zasmála se a zhoupla strom ještě víc. Ve chvíli, kdy olše v kořenech zapraskala, přiskočil a zastavil ji jako houpačku v lunaparku. Slezla a nechala se odvést domů.

Tentokrát ji uviděl pod vrbou, na vysokém břehu. V rukou měla dva proutky, tahala jedním po druhém a napodobovala zvuk houslí. „Ááá,“ a ještě jednou: „Ááá.“ Pak nespokojeně zavrtěla hlavou a začala své housličky „ladit“. Strýc notám nerozuměl, ale zpíval v kostelním sboru a jeho bas byl silný a čistý. Když „doladila“, spokojeně zabručel.

Vendula jej uslyšela a oba klacíčky vyletěly do výše. Vzápětí po nich chňapla, ale ztratila rovnováhu a už se sunula po svahu k vodě. Než stačila vykřiknout, voda se rozstříkla do všech stran a ona zmizela pod hladinou.

Strýc František za svou sestrou skočil tak, jak byl. Šmátral pod vodou, krátce ucítil v dlaních její vlasy, ale vysmekly se mu, nadýchl se a ponořil se za ní. Uchopil ji kolem pasu a v té chvíli si přál, aby měl dva páry rukou, protože, ač plavat uměl, v obou rukou držel mrskající se Vendulu. Vytáhl ji na břeh jako štěně.

Když ji nesl v náručí domů, tiše plačící a třesoucí se zimou, ohříval ji vlastním tělem a šeptal jí do ucha: „Neboj, já ti  obstarám opravdové.“ Jak řekl, tak udělal. Ještě než jej Němci odvedli do války.

Sluníčko se přesunulo a začalo mu připalovat nos. Pokoušel se je odehnat rukou, ale nakonec se probral, pohlédl k obloze a poposedl si do stínu. V křoví se něco pohnulo. Sam seskočil na zem a vydal se na průzkum. Strýc přivřel oči. Sam se po chvíli vrátil, vyskočil strýci na kolena a složil mu do klína nádhernou myš. Pohlédl na strýce, ale když ten nereagoval, uvelebil se a nastavil hřbet strýcově dlani. Dočkal se. Dlaň jej pohladila a pak projela po jeho žebrech až nahoru k hrdlu, a nakonec k vousaté tváři. Zastavila se na něčem huňatém, pohladila to, a pak začala kožíšek mrtvé myši hníst.

Najednou strýc procitl, vyskočil a zařval: „Ty potvoro!“ Sam nečekal a zmizel ve křoví. Strýc se chvíli díval na své krví pošpiněné kalhoty a srovnával si to v hlavě. Pak se vydal ke studni. Vrátil se na lavičku a vystavil mokré kalhoty paprskům slunce.

Poprvé šla do hodiny houslí s tatínkem. Prošli džunglí zahrady pana Nowaka, stanuli před dveřmi, a než stačili zaklepat, dveře se otevřely a na zápraží vyšel starší pán s bříškem, prošedivělými skráněmi, trochu potřísněnou vestou a se širokým úsměvem na tváři.

„Dobrý den a pojďte dál,“ zval je a ukazoval jim rukou, kam mají jít. Zírali do útrob jeho obydlí a nehýbali se. Tak se vydal napřed. Zručně se proplétal mezi květináči vysokých roslin, kvetoucích, nebo s podivnými plody v malinkatých korunách, mezi stohy knih a všemožných papírů, šicím strojem, piánem, stolečkem na hru v karty, stojanem na noty, ale i mezi svazečky od stropu visících suchých bylin. Vše vonělo jako rozkvetlá louka. Tatínek se usadil na jediném volném štokrleti v koutě, pod stojací lampou, seděl trochu nakřivo a žmoulal v upocených rukou čepici.

Pan Nowak otevřel pouzdro s Vendulinými houslemi, uchopil nástroj do obou rukou a znalecky si jej ze všech stran prohlížel. A pak, spokojen s prohlídkou, jej naladil. Vložil jej Vendule pod bradu, položil jí prsty levé ruky na struny, a nakonec jí do pravé ruky dal natažený smyčec. Vzal i svůj nástroj a začal tiše hrát.

Vendula se na pana Nowaka dívala s otevřenou pusou a nehýbala se. Tatínkův zrak bloudil po místnosti. Nakonec spočinul na poličce s knihami nad gaučem. Stály tam desítky svazků a tatínek rozluštil nejdříve pár českých titulů. Věděl si rady i s knihami polskými, u ještě jiných poznal, že se jedná o knihy německé, i když jejich smyslu nerozuměl. Ale u pár knih se vzdal. Byly vázány v kůži, se zlacenými písmeny podivných, cizokrajných tvarů.

Hrál etudy a Venduly si nevšímal. Tatínek znervózněl. Drahý čas utíkal. Tu Vendula položila smyčec na struny, potáhla jím, a když se pan Nowak nenechal vyrušit, posunula smyčec zpět. To střípnutí kupodivu zapadlo do melodie pana Nowaka. Potáhla ještě jednou, a ještě jednou, a nakonec začala hrát, nejistě a tím nejtišším pianissimem na světě. Tatínek v sobě potlačil chuť vyskočit a plácnout ji.

Když Těšínsko obsadili Poláci, dával pan Nowak dětem lekce polštiny, s dospělými chodil po úřadech a psal jim dopisy. Když přišli Němci, už jen psal a nikam nechodil. Jeho dům zmizel za houštím přerostlé zahrady. Pan Nowak byl Žid.

Sam se nudil. Sevřel do svých ostrých špičáků ukazováček strýce Františka a mírně stiskl. Strýc se lekl a ucukl. Hrot špičáku rozřízl jako břitvou kůži na bříšku prstu. Strýc František si vycucával krev z ranky, nadával, přidržoval si levičkou Sama a jeho oči slibovaly trest nejkrutější. Obloukem vyplivl červenou slinu do trávy a rozhlédl se kolem sebe. Pod jedovatým břečťanem, jehož haluzku si přivezl z anglického zajetí a vlastnoručně ji pod stěnou dílny zasadil, rostl trs jitrocele. Chvíli zaváhal a pak Sama pustil. Utrhl lísteček jitrocele a omotal jej kolem zraněného prstu. Sam se připlížil zpět, a když se strýc František po něm nerozehnal, vyskočil mu na kolena a svinul se do klubíčka.

Pan Nowak se otočil zády k Vendule, díval se do pralesa své zahrady a hrál dál. Vendula s ním. Když Pan Nowak přešel na druhý hlas, Vendula zaváhala jen na okamžik, ale hned pokračovala. Držela melodii. Hrála etudu, jakou předtím nikdo nikdy neslyšel.

Když dohrála, svěsila ruce podél těla a čekala. Pan Nowak nic neříkal. Díval se na Vendulu velkýma očima a po tvářích se mu kutálely slzy jako hráchy. Pak se napřímil, odvrátil se a otřel si tvář rukávem. Když skládal svůj nástroj do kufříku, prohodil: „Když chceš, tak můžeš přijít zas. Třeba hned zítra.“ Nad podanou bankovkou jen zavrtěl hlavou a odprovodil je ke dveřím.

Bylo pozdní léto a Vendula pomáhala rodičům na poli. Ale když už všichni večer usnuli, otevírala okno svého pokoje a šplhala po kmeni jabloně dolů, utíkala do stodoly a tam, v seně a se svým psem neurčité rasy hrála nejtišším pianissimem melodie, se kterými ji seznámil pan Nowak. Nebo jiné, které ještě nikdo neslyšel. A Fred uznale, ale také pianissimem, k tomu vyl.

Když přišly chladné dny, pomáhala i v chlévě. Tatínek upadl a škaredě se potloukl. Musel ulehnout. Sama také postonávala. Ale nevynechala ani jednu hodinu u pana Nowaka. Pan Nowak, když přišla s horečkou a rýmou, připravil bylinkový čaj, napojil ji a do uší a do nosních dírek jí zasunul stroužky česneku. Vendula se zahlédla v zrcadle a chtělo se jí smát. Ale jako tenkrát v kostele, když brácha František dělal šprťouchlata a ona se nesměla zasmát, prožívala muka pekelná. Pan Nowak jí mizernou hru prominul.

Jedné noci, a bylo to vlastně už k ránu, si přehrávala své melodie ve stodole, když Fred přerušil doprovod a nastražil uši. Zahrabala housličky do sena, proklouzla vraty do dvora a pak k plotu. Po cestě jel nákladní vůz, přikrytý plachtou a s tlumenými světly. Zastavil u domku pana Nowaka. Z korby seskočili čtyři vojáci a rozběhli se do zahrady. Po chvíli  přivlekli k autu postavu s bříškem, vhodili ji na korbu, naskočili za ní a ihned se rozjeli. V té chvíli vyskočily v křoví plameny a než si uvědomila, co se děje, stál celý dům v ohni.

Do školy šla až třetího dne, když pro ni poslali. Maminka ji vytáhla z postele a spěšně ji oblékla. Neprotestovala. V maminčiných očích bylo něco, co jí zavřelo ústa.

U tabule stál pan Kraus, muž vojenských mravů i řeči. Když v okolí krátce zavládli Poláci, nosil oděv jako generál Rydz-Śmigły, byl samé „proszę pani, proszę pana,“ a „całuję rączki“. Když nastoupili Němci, nechal si narůst knírek jako kartáč, vlasy si sčesával do čela a k jezdeckým rajtkám nosil opasek i napříč přes prsa. V naleštěných holínkách měl jak zdravou pravou nohu, tak protézu na místě nohy levé, a opíral se o knihu v černých deskách, se zlatou orlicí s hákovým křížem v břiše. Měla to být hodina matematiky, ale pan Kraus učil na všech lekcích jen jedno – rasové zákony.

Pro své vývody potřeboval názorný příklad, a jelikož žádný jiný nebyl k dispozici, mluvil o panu Nowakovi, u kterého se nemohl splést, protože ten byl za Žida uznán úředně a po zásluze vyvezen  na nedaleký sever. Pan Kraus nedovedl mluvit jinak, než řevem. Naslouchal ozvěně svého hlasu a hleděl přes hlavy žáků někam do hlubin tisícileté říše.

„Pan Nowak není Žid,“ ozvalo se najednou z první lavice. Pan Kraus se zarazil. Jeho zrak se pomalu snižoval a zaostřoval na tvářích žáků, až došel k první řadě. Vendula seděla dle předpisů vzpřímeně a ruce, s tužkou mezi prsty, měla způsobně složené na otevřeném sešitu. Oči pana Krause spočinuly na ní.

„Was du sagen?“ Co ty říkat? zasyčel a vykulil na ni oči. Vendula natáhla krk a odpověděla:

„Pan Nowak není Žid, on je hodný člověk.“

Pan Kraus stál s otevřenými ústy. Přemýšlel. Ale pak potřásl hlavou jako kůň, uchopil říšský zákoník, pozvedl jej vysoko nad hlavu a klopýtal směrem k Vendule.

„Jude, ich sagen Jude!“ Žid, já říkat Žid! chroptěl a od úst mu odskakovaly sliny. Zastavil se o hranu Venduliny lavice. Až když bylo pozdě, když orlice s hákovým křížem zatřepotala křídly a říšský zakoník začal padat na Vendulinu hlavu, si uvědomil, co dělá. Pokusil se jej strhnout k sobě, ale těžká kniha dopadla na Venduliny prsty, způsobně složené na sešitu před ní. Vendula omdlela bolestí.

Strýc František se postavil, protáhl si záda a vydal se ke studni. Ze škopku s chladnou vodou vytáhl láhev piva, otevřel ji v zubech a napil se chladivého moku. Utřel si ústa do dlaně a hlasitě říhl. „Františku!“ ozval se káravý hlas z kuchyně. „Kuš, babko,“ odpověděl. Vylil trošku na desku lavice a Sam začal chlemtat. „Zas to zvíře ožíráš?“ uslyšel. Sam se živil sám, jen z toho, co ulovil nebo někde sebral. Proto mu takhle říkali. Tohle bylo to jediné, co mu strýc sem tam ukápl. Když jej tehdá v kapse přinesl domů po nějakém posezení s kamarády, poté, co jej našel ve výkopu u cesty, to zoufalé kotě, co se nemohlo dostat ven, jej teta Klára trpěla na dvoře jen pod podmínkou, že se o sebe postará. Sam to brzy pochopil a oba žili vedle sebe tak, jako by ten druhý nebyl.

Ve své šedivé uniformě stanul ve vrátkách zahrádky a rozhlížel se. Za ty roky, co byl ve válce a pak ještě v anglickém zajetí, stromy povyrostly, ale chaloupka i chlév se stodolou se zdály být menší. I ta uniforma jako by se scvrkla - praskala mu ve švech. Když vkročil do zahrady, zpoza stodoly se vyřítil Fred a s vyceněnými tesáky mu šel po hrdle. Ale známý pach jej stačil varovat a Fred cvakl zuby a narazil do strýce Františka jen váhou svého těla. Oba dopadli na trávu. Váleli se jako dvě štěňata, František volal „Frede, ty potvoro jedna“, a Fred šťastně kňučel a lízal Františka kde si to jen nechal líbit.

Tu nad nimi stanula vysoká dívčí postava. František se neohrabaně zvedl na nohy. Oprašoval si uniformu, srovnával si límec a díval se dívce do tváře. Teprve když se usmála, poznal ji. „Vendulo!“  Postavil ji zpět na zem, až když o to začala prosit.

Když rodiče po večeři odešli a oni v kuchyni u stolu zůstali sami, podíval se jí do očí a řekl: “A co housle? Hraješ?“

Neodpověděla. Místo toho se na něj usmála. Tím úsměvem, o kterém jí někdo musel říct, že jí nejvíc sluší. Položila na stůl před bratra svou levou ruku. František na ni pohlédl, a pak ji přikryl svou dlaní. Lehce ji stiskl.

„Co se stalo?“ vyšeptal. Pověděla mu to.

„Já ho zabiju!“ zasyčel.

„Není třeba,“ odpověděla mu.

Zjara minulého roku Němci odtáhli a brzy nato se k vesnici blížilo vojsko ještě jedné země. Rodiče pozavírali dcery do chlívků, schovali je v lese, nebo prostě zahrabali do hnoje. Kolem cesty stáli muži a stařeny a mlčky pohlíželi směrem, odkud se blížila kolona vojenských vozidel.

Když kolem nich projížděl první nákladní vůz s vojáky na korbě, nikdo je nevítal a vojáci se tupě dívali před sebe. Od lidí se oddělila kulhající postava v narychlo spíchnuté rubášce, s několika dosud nerozkvetlými větvičkami šeříku v ruce. Přiblížila se ke koloně a pokoušela se strefit jednotlivými větvičkami do vojáků. Ale nedařilo se jí – větvičky padaly do prachu cesty. Pan Kraus se tedy rozehnal a vši silou hodil větvičku do výšky. Ale ztratil rovnováhu a před pádem jej zachránil telegrafní sloup. Objímal jej, rovnal si lodičku s hvězdičkou na hlavě a volal „zdravstvujtě“. Vojáci ožili, chechtali se a ukazovali si na něj.

Za nákladními vozy jely tanky T 34.  Pan Kraus se dal do pořádku, napřímil se a odhodlaně se vydal blíže k jízdní dráze. Když kolem něj projíždělo první téčko čtyřiatřicítka, rozehnal se a hodil vše, co měl ještě v ruce, na věž tanku. Větvičky sklouzly po hladkém pancíři, ale to už pan Kraus neviděl. Zapotácel se a blatník, poškozený v boji a vyčnívající do strany, se mu zakousl do kabátu. A nepustil.

Pan Kraus stačil udělat dva kroky, pak upadl. Lidé začali křičet, ale tank jej táhl dál. Vlevo dozadu je posádka T 34 slepá. Lidé křičeli, ale hlasitější než jejich křik bylo „zdrávstvujtě“ pana Krause, jediné ruské slovo, jakému se stačil naučit, a pak už jen jeho vysoký ženský jekot. Když tank vjel do zatáčky, pan Kraus se dostal pod pás a křik ztichl jako uříznutý nožem.

„Alenkó, večeřééé!“ ozvalo se ze sousedovic zahrady. Strýc František vstal, zašel si do dílny pro metlu a začal zametat dvůr. Když pozametal asi půl, zastavil se. Opřel se o metlu a chvíli naslouchal. Alenka si naladila nástroj a začala hrát. Docela jí to šlo. Strýc potřásl hlavou, odnesl metlu do dílny a vešel do domku. Pozavíral za sebou všechny dveře a pak i všechna okna.

„Chceš, abychom se tu podusili nebo co?“ hubovala teta Klára. Ale okna i dveře zůstaly zavřené.

...........................

„Tak to by šlo,“ řekl ten třetí starší pán, vysoký a štíhlý, poněkud aristokratického vzezření, co se k nám během vyprávění pana Józefa připojil. Pan Józef se spokojeně usmíval.
„To je pan Antonín. Scestoval půl světa. Kde že jste to všude pobýval, Toníku?“

Pan Antonín mi nejdříve obřadně podal ruku, vyslovil své jméno celé a panu Markovi neodpovídal,  jako by jej chtěl pokárat za nezdvořilost. Pan Marek se trochu nasupil, ale aby to ukryl, řekl:

„Lidi mívaj nejrůznější přání. Já znal chlapíka, co si pořád dělal starosti o svoji nemocnou ženu. Ona skutečně stonala. Nakonec jí bylo hodně zle a on všude rozhlašoval, že když mu umře, tak se zastřelí. A jelikož to byl vysloužilej důstojník, tak zbraň moh mít a my jsme mu docela věřili, že to udělá. On když vešel do hospody nebo do obchodu, tak lidi umlkli a radši se vytratili. Kolem něho bylo cítit předzvěst něčeho nekalýho, jako by s ním všude, kam přišel, zavál chlad hrobu.

Když mu ta žena nakonec umřela, tak skutečně vytáh tu svoji pistoli a střelil se. Jenže ho zachránili. Prej docela snadno. A pak se střílel ještě dvakrát, než to vzdal. On se totiž doved trefit jen do nějaký končetiny.“

„Samozřejmě žije pořád dál, že?“ řekl pan Antonín.

„Kdepak. Za pár neděl umřel. Jenže na něco docela jinýho: To když si jednou zavazoval tkaničky, tak průvan praštil dveřma a on dostal klikou pecku do spánku. Asi si dovedete představit, že na jeho pohřbu, kde byla celá vesnice, měli lidi co dělat, aby se nechechtali. Jo, Slezani, to je veselej národ.“

„U nás v Hradišti,“ řekl pan Józef, „co mu říkáme Grodziszcze, žil jeden včelař, co měl duši jako dítě. On si udržoval na šedesát úlů, ale dbal na každou včelku zvlášť, a když se mu některá zapletla do vousů, tak ji pečlivě vysvobodil, položil si ji na dlaň a čekal, až uletí. Blaženě se při tom za ní díval, dokud nezmizela.

Ty vousy byly jeho největší vášní. On si je od mládí nikdy nestříhal a nakonec vypadal jako Matuzalém. Pamatuji se, že když už je měl hodně dlouhé a celé šedivé, tak si je při práci strkal za pás, aby na ně nešlapal. Všude se nimi pyšnil, ale lidi si z něho utahovali a on jim trpělivě vysvětloval, že dokud bude mít ty vousy, neumře.

Jenže mu jeho stařenka jednoho dne přikázala, aby natřel okapy. Vzal kyblík barvy, štětku a vylezl na žebřík. Jak tam tak stál, někdo na něj zespoda zavolal, on se lekl a ten kýbl s barvou převrhl. Do vousů.

Ať je myl, jak chtěl, barva se do nich zažrala a odstranit se nedala. Co on všecko nevyzkoušel! To celé dny páchl třeba terpentýnem, a potom zase benzínem. Nakonec uznal, že se zelenými vousy chodit nemůže, a tak si je ustřihl.

A pak chřadl a chřadl, přestal se starat o své včelky, okapy nedonatíral, o zahradu nedbal, na pivko nikdy nezašel. Jen seděl na štokrleti doma v kuchyni, díval se před sebe a něco bručel.

On na ty ustřihnuté vousy skutečně umřel, jako ten Samson z Bible na vlasy, jenže se slávou krapátko menší.“

„Ještě k těm houslím, pane Marku,“ řekl pan Antonín. „V Austrálii jsem potkal taky jedno takové děvče. A ono se dostalo kousek dál, než ta vaše Vendula.

Vykonával jsem tam nejrůznější práce, jen abych mohl studovat a současně uživit sebe i rodinu. Jednoho léta jsem opravoval cesty. A toho dne bylo čtyřicet stupňů ve stínu. Stál jsem jednou nohou v příkopě a v ruce držel tyčku, na jejímž konci byla značka ‚Stop‘. Řídil jsem dopravu, pil vodu z pětilitrové láhve, odháněl mouchy z buše a moje kůže byla hnědá jako nikdy předtím ani potom. 

A Fred mě hrozně štval.“

…