Sama doma s paní Smůlou...

       Byly zimní prázdniny. Ráno. Já byla zalezlá v posteli a četla si knížku Tábor smůly od Jaroslava Foglara. Sama do teď nevím, proč jsem z naší rodinné knihovny vytáhla zrovna tuhle, ale co vím jistě je to, že ač mě kniha téměř nebavila, budu na ni vzpomínat ještě hodně dlouho.

       Po dočtení poslední stránky jsem knihu zaklapla a seběhla do kuchyně udělat si něco k snětku. S talířkem, na němž byl obložený chléb jsem kráčela po schodech zpět do vyhřátého pelíšku. Možná bych tam i došla, kdybych si bývala všimla tašky, co ležela na schodech. No věřte mi, takovýhle pád jste ještě neviděli! Noha byla téměř u hlavy, ruce povlávaly ve vzduchu a moje tělo se řítilo ze schodů dolů. Talířek mi vyletěl do vzduchu a vlivem gravitace posléze upadl na dlaždičky. Když jsem se z mého komického pádu vzpamatovala, uklidila jsem střepy a (už bez chuti k jídlu) zalezla do pokoje.

       Po pár minutách mě vše přešlo a šla jsem si udělat čaj. Konvice začala pískat a já si začala nálévat hrnek. Když v tom: „Crrrrrr“. Zvonek mě polekal tak, že vařící vodu jsem rozlila na parkety a opařila si nohu.

       Bylo už okolo jedné hodiny odpolední a v břiše mi kručelo. Rozhodla jsem se tedy, že si po řádném chlazení opařené nohy, udělám konečně něco k jídlu. Měla jsem chuť na jogurt s marmeládou a tak jsem z ledničky začala vytahovat sklenici marmelády. Zavřela ledničku. Prošla síní. Otevřela dveře. „Proč zase ležím na zemi?“ Zapomněla jsem, že moji milí rodičové začali praktikovat prahy mezi dvěřmi. No jo, musela jsem opět uklízet.

       Připadala jsem si jak ty opice v ZOO, co skáčou od jednoho k druhýmu, dělají „huhu“ a všechno se pod nimi bortí. Až na to „huhu“ jsem se jim rovnala. Můj slovník se lišil v ten den pouze odlišností citoslovců a jiných nadávek: Au, nééé, ach jo, už zase, do pr...kený vohrady, kur...nik šopa,... Už jsem toho všeho měla dost!

       Začínala jsem věřit na pověry a myslela, že Tábor smůly mi vážně nosí smůlu. Mé domněnky nebyly zas tak mylné. Rozmázlé máslo na zemi se mi totiž podařilo zachytit dokonce dvakrát a zmíněný rozlitý čaj se během tří dnů opakoval nejmíň pětkrát! Čerstvě upečené slané tyčky se během sekundy objevily na nezametené podlaze hned vedle nastrouhaného sýra. A to byste nevěřili, všechny věci, co jsem se snažila hodit na určité místo, měly čirou náhodou sklon zahýbat doprava. Vyjímečně měly také talent zahýbat rovnou do koše, zeleniny nebo také čerstvě vyžehleného prádla. 

       Už si ani nevzpomínám, co mě ještě během těch pár dnů potkalo. Možná to bude právě tím, jak na mě spadlo dřevo z rozpadající se palandy. Nu což, drůhé slovo z názvu, již mnou radši nejmenované knížky, mě hold pronásledovalo krok co krok...