Socha

                Uprostřed místnosti, která neměla oken a dveří, stála socha. Do temné místnosti je jen jediný vchod. Otvor v podlaze,díra, kulatá jáma vedoucí dovnitř i ven.

                Pan Váhavý se vydrápal tímto otvorem do oné místnosti. Slyšel svůj zrychlený dech, svoje funění, hltání vzduchu. Když už stál nohama na podlaze temné místnosti, s chutí si odpočal a nabral nových sil. Nohama se bořil ve svinstvu, které pokrývalo jako koberec celou podlahu místnosti. Cítil, jak je lepkavé, vlhké a slizké. Vzpomněl si, jak se občas brodil bahnem – zpomaleně a těžkopádně. Bahno mezi prsty u nohou lechtalo a pokaždé, když zvedl nohu, ozvalo se mlasknutí. Zvuk se ale často utopil pod bahnem, než se dostal ven, aby se mohl šířit do ztracena.

                Přešlápl z místa na místo. Čvachtal ve svinstvu. Nudil se. Pak zpozoroval v šeru, na které si už jeho oči přivykly, na jedné ze stěn vypínač. Natahoval k němu ruku blíž a blíž. Pomáhal si nakláněním celého těla. Zbývalo mu už jen snad zmáčknout ten vypínač, když se jeho tělo svezlo do svinstva. Vstal. Vyplivl svinstvo z pusy. Nedal si pokoj a opět se přiblížil k vypínači. Teď byl u něj tak blízko, že mohl přečíst i malou cedulku, kterou před tím neviděl :  „ Nesahat ! Možnost trvalých následků !“

Vypínač chvíli ohmatával, a pak ho zmáčknul. Rychle si zakryl oči domnívaje se příchodu výbuchu či exploze. NIC.

                V temné místnosti se rozsvítila žárovka. Visela připevněna na dlouhém drátu nad sochou. Po „vychutnání“ světla se brouzdal svinstvem směrem k soše. Malá socha vytesaná z kamene, který nepoznává. On vlastně kameny vůbec nezná. Je dost možné, že ta socha je dosud z neexistujícího kamene, neznámého, dosud neobjeveného. On však v kamenech nevidí obzvlášť velké rozdíly, proto může být socha vytesaná z mramoru. Ať je to cokoliv, je to nádherný kámen. Pozoruje, jak je socha precizně udělána, každý detail plánován roky dopředu, každý záhyb pečlivě vyměřen. Obchází ji kolem dokola. Nohy trousí ve svinstvu, na které už nemyslí. Nemůže na tu sochu ani šáhnout. Nebrání mu v tom zábradlí nebo cedulky, ale cosi …. –cosi

                Náhle se otvorem v podlaze vyškrábal muž. Na tváři měl hnusné štětiny a v ruce držel tašku. Dobrodil se svinstvem až k soše, jeho si vůbec nevšímal. Z tašky vytáhl dva rohlíky a podal je soše. Socha se protáhla z kamenného postoje a natáhla se pro dva rohlíky – kousky bílého pečiva. Potom ještě cosi řekla a muž po špičkách odešel tak nečekaně, jako přišel. Socha do sebe hodila ty dva rohlíky a opět zkameněla. Pan Váhavý byl v rozpacích i v úžasu.Rozplýval se nad líbezností hlasu sochy. Zněl jako hudba, jako zvuk co vydává harfa, když její struny pohladíte pírkem vzácného ptáka. Zněl jako zpěv motýla. Zněl jako kostelní ticho, jako nejkrásnější květ květiny, která kdy rostla, roste, nebo poroste. Zněl jako dokonale sladěný orchestr, kde každý zvuk má svůj význam a podstatu.

                Teď se mu socha líbila mnohem více. Už neobdivoval její tvar, ale i její hlas, zlatou nitku kamenného nitra. Už u ní nemohl setrvat ani chvilku. Proč ? To nevěděl. Byla tak dokonalá, že se na ni nelze koukat. Nechtěl se ale ani vracet, protože mu někdo těžko uvěří báchorky o líbeznosti hlasu sochy. Vzpomněl si na nápis nad vypínačem.

Když si tak pokyvoval hlavou, všiml si staré skříně vzadu v místnosti. Stála hned vedle umyvadla. Dobrodil se svinstvem ke skříni a otevřel ji. Sprcha plastových barevných kýblů ho neodradila, aby skříň důkladně prohledal. Našel v ní však jen pytel sádry.

                Kohoutek u umyvadla zaskřípal, potrubí zachrchlalo a voda začala téct. Otvorem v podlaze se opět vyškrábal onen muž se štětinami na tváři a nesl dva rohlíky. Váhavý na něj křikl: „ Počkejte !“ a ukázal na kýble plné sádry. Štětináč se zastavil a kývl.

Sádra ztvrdla docela rychle. Když se  Štětináč vyškrábal do místnosti, nesl už čtyři rohlíky.

                                                               *