Půl na půl

Proč jen ho nemůžu mít? Být s ním, tak jako dřív?
Kolik let budu se tak hloupě ptát?
Vždyť je to jasné, pro něj není o co stát.
To mně srdce rozerval, bez pozastavení, jen tak.

Každý to zná, ale jen těžce chápe..to strašné prázdno ze dne na den.
Ten zničený svět, budoucnost, každá chvíle.. nenaplněná.
Nikdo by neměl být sám, nikdo a přece, láska je klam.
Zdálo se mi to? Vážně jsem byla tolik poblouzněná?

Chybí mi ta možnost sdílet pocity, s nadšením vykládat zážitky.
Chybí mi to, že nejsi to Ty, kdo se mě ptá, jaký jsem měla den.
Nemá smysl psát, co vše je možné ztratit v jediném okamžiku.
Nemá smysl už řešit každý den, kdy v myšlenkách se za Tebou vracím,
sebe samou nějak ztrácím.. /život visí mi v otazníku../

Pak pro všechny chvíle s nimi, lidmi, co chtějí pro mě všechny úsměvy,
je mi zle, když vidím se jednou veselá, a pak se zas hroutím,
protože jen je svými stavy nechtěně rmoutím, a to si nezaslouží.
A já chci kvůli nim, i sobě, najít tu sílu, přestat se vracet,
přestat myslet na nezměnitelné věci a jít dál, s jejich objetím,
jít dál a být šťastná, že je mám.. s dojetím..