konec

ten sen začal tím, že jsem se radovala z účasti na koncertě své oblíbené kapely.

jedné z těch kapel, o kterých se člověk bojí říct že ji má rad, protože chce být i dál v kolektivu oblíben. ne že by snad ta kapela byla tak tragická, ale není v kurzu, není in  ta správná, mimoproudová.

radujete se, ten krásný zpěvák je metr od vás, prší, kapky se mu tříští o vypracované tělo, on dál hrdě zpívá skrz kolmé kapky deště. je tak blízko, že stačí vylézt oknem a pohladit si ho. 

oknem v bytě vaší babičky, která už umřela. sedíte v kuchyni, s dalšími dvěmi přáteli. možná to nejsou přátelé.  možná je i někdo v dalších pokojích.

stále prší. radujete se, je to něco jiného, všechno má nějakou takovou jinou zajímavou barvu, lidé tak nezvykle a roztomile pobíhají a snaží se schovat, jako kdyby jim déšť měl ublížit.  dějí se věci jako jindy ne. a co teprv když sedíte v té teplé, vyhřáté kuchyni,  hned vedle sporáku a usrkáváte černý čaj.

a prší. prší čím dál hustěji. šikmo. i ty velké kapky. je sexy takhle mokrý,  v té své kožené tmavé vestičce.  hází ty své sexy pohledy po divácích. to on umí.

prší a venku  se na trávě dělají jezírka. pak malé vlnky. to je ještě méně obvyklé. ale co, třeba když je takhle mimořádně deštivo, bude se i na koncertě dít něco zajímavého. třeba se o dostanu za kapelou když jsem tak blízko. ten byt je v přízemí.

vlny se už dostávají k oknu, hřmí, blesky, vlny jsou větší. já jsem klidná, oni ne. ještě zpívá. nevím proč tak hysterčí, proč si neužívají, vždyť kdy se zas objeví s tím pódiem tak blízko. teď jsou hned u našeho okna přece. ta vlna už je opravdu asi velká, sem tam se převalí přes parapet a nateče nám do kuchyně. ale tak co.

zajímavý, co všechno v tý vodě plave. už přesně nevím, kde je kapela. snažíme se uskakovat před vlnama, nechci být neupravená, kdybychom náhodou přece jen v tom zákulisí..

no uznávám, že už není tak příjemné, když před nimi musím uskakovat. ale neběhám jako oni, neřvu. nojó, deštíček, bouřka. zvířata taky v dešti nehysterčí. a ty přece žijou venku pořád. déšť je přirozený.

tak asi vědí co dělají.

ne, nevím kde je kapela. možná ji spláchla někam nějaká vlna. možná ještě zpívají, jen třeba jinde, o kus dál kde je líp. nevidím je tu.

už se začínám i malinko bát. mám dojem, že jedna z těch větších vln odnesla někoho z vedlejšího pokoje. nevim koho. kdo zas někoho k nám přitáhl.

aspoň ta voda odnese ten bordel, co tu ti moji přátelé....spíš známí po sobě nechali.

už se nesměju, jsem nejistá. na tohle nejsem zvyklá. tohle se neděje každý den. aspoň ne u nás.

už se držím nábytku, když mě vlna unese , dopluju zpátky, něčeho se chytnu. stále to jde zvládnout bez nějakého nedůstojného řvaní.

zas se vrátím, připlavu. myslím u toho, ne? tak to zvládám.

daří se mi i zapřené o lednici a stůl  udržet na kuchyňské lince. už jsou  z těch milých, špinavě azurových velké, tmavě modré  a  nepořádek nesoucí velké vlny. s pěnou na koncích.

také špinavé.

říkají, ať se nechám spláchnout, ať pluju s nimi, že už to chtějí mát za sebou. jééžiš, patetický, nepřehání to trochu? no co, stane se, za chvíli to přestane, voda opadne a ty tragédi mluví  nějaké hrůze a o ukončení toho trápení.

už se natáčí zem a taky se děje plno dalšího, čemu moc nerozumím. ale vypadá to zajímavě. láká to pozorovat. ale uznávám, že to asi není nejlepší situace.

někdo se snad i snažil vysílat aktuální zprávy. a venku plave tolik zoufalých.

další vlna. pustili se. unášelo je to oba, drželi se za ruku a něco ječeli. přes zvuk větru jsem je neslyšela. větru..takové ležící tornádo. vodorovné. tmavé, vedoucí rovnou z moře do něčeho temného.

no, možná jsem měla jít s nima. do toho konce. možná je horší zůstat tu sama. nebo s někým, kdo pro vás nic neznamená. a navíc ani nevíte, jestli vedle opravdu někdo je.

ale né, vydržim, přejde to. oni umřou, já budu žít. pak o tom budu někde vyprávět, jak jsem věděla že to dobře dopadne a teď se na mě koukněte, žiju a jsem spokojená.

ale jo, je to konec.  a já jsem tu sama. v šeru, v kuchyni. skoro i tichu, nebýt těch katastrofických zvuků obsahujících i to divné ticho.

nic povzbudivého. už nějaký čas. a teď žádná vlna, která by mě s někým spláchla.

možná je čas nechat počasí ať mi ukáže, co se mnou.

nic.

nikde už nidko není, kdo by mi poreferoval co a jak.

nic.

tak já to teda asi ukončim. plavu.

tak dobře, konec  tedy.

ale jak?

minimalizovala jsem okno.  alt F4 tuším. z přihlašovací stránky facebooku jsem se dostala na plochu.  jako obrázek plochy je vidět už klidná vodná hladina. pěkný obzor, trocha světla, možná zdaleka od těch malých žároviček natažených mezi stromy někde na nějakém řeckém ostrově.  trochu děsivý a přitom je v něm i něco romantického.

ale pořád nikde nikdo. to jsem tu úplně poslední?

rezignuju. esc.

sama se bojím.

dobře, konec, souhlasím. i když sama. měla jsem se pustit, tehdy se nesnažit zachránit, ušetřilo by mě to rozhodování. té chvíle, kdy to je na mě. kdy se nejde rozhodnout, odhodlat. a přitom to nejde dál.

zhasínám. opravdu je tma.

sbíhá se od okrajů. tma. skutečná tma. široko daleko. těch pár domnělých žároviček tmavne. ten světlý svítící shluk je stále menší. a menší….

to je opravdu konec. nic. NIC!!!!!! všude okolo je čím dál víc nic.

tma.

budím se.

je mi hnusně. rychle se jdu vyčůrat, ať se rozptýlím a přejde mě ten hnusný pocit o konci.

který bude asi o něco rozumnější.