Vánoce

Měly to být naše první společné Vánoce... Jen já a Lucie. Krásné a ničím nerušené Vánoce... Ozdobená větvička na stole, perníčky a kuřecí řízek k večeři... To byl plán. Ale to by nesměla přijet na svátky má úžasná tchyně! A její ještě úžasnější pes Mufínek... On to snad ani není pes. Je to takový ten malý prase buldoček, co jen chrochtá, slintá a dokonce i švidrá. Do psa má vážně hodně daleko... Štěkat jsem ho snad v životě neslyšel...

Tchán jezdí kamionem a zrovna na svátky jel někam až do Belgie. A tchyně přece nebude sedět doma sama, když může otravovat život jiným...

Zrovna, když si tak sedím nerušeně u televize, přišla Lucie a řekla něco, co už nikdy nechci slyšet – „Přijela maminka. A na týden...“ Můj tlak po těchto větách začal neuvěřitelně kolísat! Chvíli jsem omdléval a chvíli mi měla prasknout hlava... Jakmile jsem se uklidnil, všiml jsem si ve dveřích dvou potvor... Jedna malá chrochtající, druhá velká komandující. Nevím, co mi vadilo víc, zda to, že tchyně, první co přijde, okamžitě letí do ledničky, nebo to, že Mufínek nám ochcává křeslo... S bohem vánoční pohodo... S bohem pohádky... Tchyně tu hubu nezavře a nezavře... Proč nemáme tamto, tamto a toto... Když tu si všimla, že dva dny před Štědrým dnem, nemáme stromeček. A už to začalo... Kolotoč, co nejde zastavit... Co to je za Vánoce bez pořádného vánočního stromečku?! No a mlela, mlela a mlela... Když se mi konečně podařilo jí skočil do řeči s tím, že nám její mazlíček počůral MÉ křeslo, jen odvětila – „Značí si teritorium...“ To bylo vše! A pak opět spustila to své...

Jak teritorium?! To je snad mé teritorium! No počkej... Mazlíčkovi Mufínečkovi jsem slíbil, že jakmile se někdy ukážu u něho, označím si vše, kde sedí a spí... To abych se předtím hodně napil...

Mezitím, co jsem stále rozdýchával úžasnou návštěvu a Lucie uklízela teritoriální značku na křesle, tchyně rozhodla – „Jedeme si uřezat pořádný vánoční strom!“ Jak jedeme? Ona a Muf? Říkám si, jen běžte... A doufám, že na vás nějaký ten stromek spadne a umrznete... Kulový! Tchyně po mě hodila bundu s pilkou a oznámila mi, že jde se mnou a ukáže mi jaký mám uřezat... Jak se mnou?! Já nikam nejdu!

Ve vteřině mě rve do auta a do pěti minut stavím v lese. Opravdu, ale opravdu je odporné počasí... Zima, mlha, chvílemi sněží... Vůbec se mi z auta nechce... Jenže ještě než vypnu motor, tchyně v palčákách a kožichu mi otevírá dveře a táhne mě do závějí... Po minutě neuvěřitelného brodění mi dochází, že nemám rukavice a pěkně mě mrznou ruce. To ale “maminku“ vůůbec nezajímalo. Našla si stromek a vyslala mě řezat. To, že se to nesmí, zavřou mě, nebo mi upadnou prsty, ji vůbec netrápilo... Chce ten stromek a musí ho mít... Přijdu blíž a přemýšlím, na jaké náměstí ten strom vlastně chce... Do domu ho v životě nemůžu dostat! Má tak čtyři metry!! Mé protesty byly opět přehlasovány... Prý se zkrátí... Bože! Proč mám řezat takový monstrum a zkracovat ho?! Proč rovnou neuřezat menší?! Z mlhy přiletěla jasná a srozumitelná odpověď – „Menší není tak pěkný...“ Říká se, když jsi hňup, tak musíš trpět... Jenže tady je to trošku jinak... Tchyně je hňup a JÁ musím trpět! To je spravedlnost... Asi po pěti minutách krutého řezání mi dochází, že zaprvé necítím prsty,  zadruhé jsem téměř nic neuřezal a zatřetí mě nikdo nekomanduje. Jdu se tedy nenápadně kuknout, kde ta čarodějnice je... Mé tajné přání, ať umrzne, se nesplnilo... Ta fúrie sedí v mém teploučkém autě a poslouchá dechule! Bože ona mi i to rádio přeladila! Nemám jinou možnost, než sebrat všechnu sílu a jít ten strom uřezat. Asi po půl hodině je i na autě a valím konečně domů do tepla. Prsty mě tak strašně pálí, až mám vážně pocit, že o ně přijdu... To diktátorka vedle si vesele pozpěvuje a je jí fajn... Jakmile dorazím domů, šlahnu strom do předsíně a utíkám se zahřát ke krbu... Co ale nevidím! Prasopes si leží na MÉM křesle a chrápe! Sviňa jedna! Užuž, když jsem se chystal ho rázně shodit na zem, přijde tchyně a začne se z Mufínkem pusinkovat... Jazykama! No Francouzi by hleděli... Na toto jsem opravdu neměl žaludek... Raději jsem si šel napustit vanu. Konečně jsem měl chvíli klid a pořádně jsem se rozehřál... Ale vážně jen chvíli... Po pár minutách totiž přes dveře slyším – „Pohni tlusťochu. Jedeme si ulovit kapra!“ Co? Co?! Jakého zase kapra?! Jak ulovit?! A co? Jak tlusťochu?! Já nejsem tlustý! Já nikam nejdu...! Měl jsem sto chutí se utopit. I když bych měl spíš utopit tchyni... Zrovna když vymýšlím, co jí provedu, přišla za mnou Lucie. Řekla mi, že mluvila s maminkou a přemluvila ji, ať je doma a nikam se mnou nechodí... Ale já nikde nic lovit nejdu! Bože, vždyť kapra ani jeden z nás nejí! Ani ta tchyně ho nejí! Lucie mi vysvětlila, že ji nepřemluví, že toho kapra musím někde sehnat... Ať zajedu někde do marketu a koupím živého... Tím ji prý umlčíme... No, ale na jak dlouho... Sice vůbec netuším, nač nám ten kapr bude, ale nezbývalo mi než souhlasit. Ale dělám to jen pro Lucii... Dokonce jsem si musel vzít i prut! Ať je to věrohodné... No komedie, co vám budu povídat...

Po hodině a půl jsem dorazil domů a málem jsem se opět pozvracel! Všude po domě hrozný, ale opravdu hrozný puch! Stromek nikde, Lucie jak by smet... Jen tchyně sedí v kuchyni a se zacpaným nosem se futruje perníčkama... Zvedne hlavu od talířku a s ledovým klidem povídá – „Chlapče, špatný stromek jsi vybral. Špatný...“ Nechápal jsem... Hodil jsem kapra do vany a šel jsem za Lucií na verandu. Ta mi oznámila, že tak hrozně smrdí ten strom. Asi ho lesáci něčím nastříkali... V tuto chvíli byla ta nenažraná babizna v kuchyni velmi blízko smrti! Já jinak velmi klidný a vyrovnaný člověk jsem měl opravdu hrozný vztek! Nedokážete si představit, jak to ve mě vřelo! Tak já vybral špatný stromek?! No počkej! Už i Lucii to dost štvalo a když viděla, jak jsem naštvaný, rozhodla se, že musíme maminku dostat z domu. Už ji má taky plné zuby. Jo, ale jak... Seděli jsme na verandě a přemýšleli... Všechny mé myšlenky směřovaly jen k tomu, jak té fúrii ublížit... S tím ale Lucie bohužel nesouhlasila. Musí to jít prý nějak humánně... Už když nás přepadala beznaděj, zasáhla vyšší moc. Tchyně přišla na verandu a konečně z ní vylezlo něco rozumného. Prý volal tatínek, že kvůli počasí jet do Belgie nemůže a vrací se domů... Ať jí Lucie nabalí perníčky, že odjíždí... Bože já se tak radoval a děkoval bohu! Já výskal a skákal do výšin... S Lucií jsme se chvíli vítězně objímali, do toho se otevřely dveře, vešla můra a promluvila – „Tak nikam nejedu. Rozhodli jsme se s tatínkem, že strávíme Vánoce u vás...“