TimeTravel

Stísněná ulička, vklíněná mezi dva činžovní domy, nabízela ve večerním šeru, kdy do ní takřka nepronikalo žádné světlo, ideální podmínky pro vykonání něčeho strašného. Vražda? Možná.

Jimmy se vyklonil zpoza rohu a pohlédl na otevřenou širokou tepnu, kde se ještě pohybovalo pár lidí. Viděl manželské páry, jdoucí po dlážděném chodníku domů, pár opilých tuláků, hádajících se s pořádkovou službou, a několik výrostků, kteří si to razili neznámo kam. Hospoda byla nejpravděpodobnější možnost. Ať už ale Jimmy spatřil kohokoliv a cokoliv, připadal si jako při natáčení dobového filmu. Lidé byli odění do typické módy dvacátých let minulého století, auta, nyní zbrusu nová, byste v současné době přiřadili k veteránům. I domy se nesly v podobně historickém duchu. Ale o natáčení historického snímku se nejednalo.

Jimmy se vrátil ke svým společníkům do stínů uličky.

,,Už jde?“ zeptal se jeden z nich. Jimmy zakroutil hlavou, ale neodpověděl.

,,Jak ještě dlouho budeme čekat? Podle dobových záznamů je přesně ta chvíle, kdy má přicházet,“ postěžoval si tentýž společník a vložil si ruce do svého béžového kabátu.

,,Bude tady nepochybně každou chvíli,“ vytušil Jimmy. ,,Snad bych alespoň mohl nahrát záznam a zdokumentovat to.“

,,Jen do toho,“ vybídl ho společník. ,,Času je dost.“

Jimmy tedy bez okolků hrábl do kapsy saka a vytáhl z něj něco, co by v této době působilo jako pěst na oko. Mobil. Jimmyho to ale nijak neudivilo. Naopak. Choval se úplně přirozeně, odemkl na dotykovém displeji ovládání a vyhledal v položkách záznamník. Jakmile začal běžet, Jimmy se k němu naklonil a dal se do tiché řeči.

,,Píše se 21. říjen, rok 1923. Je asi tak po osmé hodině večerní. Nacházíme se v centru Berlína, kousek od jisté hospody. Je nás pět. Za pomocí mobilní aplikace TimeTravel, která nositele telefonu přemisťuje v čase, jsme se vypravili do této doby za jasným účelem změnit dějiny. Nevíme, co náš čin přinese budoucím generacím a pociťujeme jistou nervozitu z toho, co bude. Ale už jsme se rozhodli a tak to uděláme. Náš cíl se měl už dávno dostavit, ale zatím se tak nestalo.“

Dál se už ve svém krátkém proslovu nedostal. Někdo mu poklepal na rameno. Byl to jiný společník, o něco málo starší než Jim, zkušený pozorovatel. Právě on si všiml na hlavní tepně muže. Muže, který, aniž by to nyní tušil, měl v blízké budoucnosti uvrhnout svět do největší války v historii lidstva.

,,To je on,“ řekl Jimmy a dal ostatním pokyn, aby se připravili. Společníci uposlechli. Samotný Jimmy se vypravil k muži. Vyšel na světlo pouličních lamp a rychlým krokem si to zamířil ke svému cílu. Ten měl namířeno do nedaleké hospody a když se k němu Jimmy přiblížil, muž už pomalu měnil směr.

,,Ehm, promiňte,“ zavolal na něj Jimmy v německém jazyce. Muž se otočil. Světlo lampy odhalilo jeho uhlově černé vlasy, ulízané do patky a delší knír. Jimmy se zarazil. Takhle toho muže neznal. Ale byl to on, to bylo nanejvýš jisté.

,,Herr Hitler?“ zeptal se muže.

,,Osobně,“ odpověděl muž. Jimmy ucítil na zátylku studený pot. Právě hovoří s historickou postavou. I když ne zrovna moc kladnou.

,,Půjdete prosím se mnou?“ požádal Adolfa Hitlera, který se zatvářil poněkud podezřívavě.

,,Můžete mi říct jediný důvod, proč má tak učinit?“

,,Jsem z odboru pro vyplácení odškodnění ze zranění, utržené ve válce. Byl jste zraněn ve válce, pokud se nemýlím.“

,,Ano, svým způsobem,“ odpověděl Hitler. ,,Ale o tom vašem odboru jsem vůbec neslyšel. Ani jsem o něm nebyl nijak informován.“

,,Je to nově zřízený výbor. Shromažďujeme informace o válečných veteránech a jejich případných zraněních. Vláda poskytla dost financí na vyplacení odškodného. Jak jistě víte, zraněných bylo ve válce mnoho, takže náš úřad pracuje i dlouho do noci. Jestli chcete, pojďte se mnou, naše sídlo je nedaleko,“ řekl Jimmy a snažil se vypadat přesvědčivě. Jeho cíl se toho chytl.

,,No, dobrá, veďte mě. Ale prosím, rychle, za moment mám s někým schůzi.“

,,Jistě, zabere to jen pár minut, Herr Hitler,“ usmál se Jimmy a pokynul muži, ať ho následuje. Přešli ulici a pustili se směrem na sever. Temná ulička, kde se ukrývali Jimmyho společníci, byla kousek od nich. Jakmile procházeli oba muži kolem, Jimmy zapískal. Z uličky se vyřítila čtveřice jeho kumpánů, vrhli se na nic netušícího Hitlera a zatáhli do stinného zákoutí. Než se stihl muž rozkoukat, ve tmě se zableskla ostří pěti nožů a možná až příliš rychle ukončila jeho život.

Tělo mrtvého budoucího diktátora padlo na zem a začala se pod ním vytvářet kaluž krve. Jimmy si odplivl.

,,Skvěle provedeno,“ pochválil ostatní.

,,Změnili jsme dějiny,“ řekl jeden ze společníků zadýchaně a tak trochu nevěřícně.

,,A zachránili mnoho životů,“ dodal Jimmy. ,,Ale je čas vrátit se zpět do roku 2011.“

Znovu vytáhl z kapsy mobil a vyhledal aplikaci TimeTravel.

Uvítal ho obvyklý pozdrav:

Vítejte v aplikaci TimeTravel. Prosím, zadejte vámi zvolený čas a datum.

Jimmy roztřesenou rukou namačkal na dotykové klávesnici nové datum a rok datoval na 2011.

,,Ruce,“ řekl ostatním společníkům a ti se dotkl, alespoň jedním prstem mobilu. Jimmy potvrdil příkaz.

Aplikace TimeTravel nyní provede skok časem do budoucnosti. Prosím, vyčkejte, ohlásil mobil svým bílým nápisem a okolí se začalo rozmazávat.

Nápis na displeji zmizel a objevila se načítací obrazovka. Procenta pomalu naskakovala.

10%....20%....30%...a pak se stalo něco zvláštního. Okolí se znovu projasnilo a nijak se nezměnilo. Mrtvola Adolfa Hitlera pořád ležela na zemi v čím dál se rozšiřující kaluži krve.

Jimmy se podíval na displej telefonu.

Chyba. Požadované datum, 21. říjen 2011, neexistuje. Prosím, zkuste to znovu.

,,To si děláš prdel?“ zaklel Jimmy a zkusil to znovu. Zmatení společníci pak jen nečinně sledovali, jak se Jimmy pokouší o zpětný návrat do budoucnosti, ale všechny pokusy dopadly neúspěšně….

A tak pětice mužů změnila chod světa. A jaká byla budoucnost? To nikdo neví…