Singles ráno

Znáte ty probuzení. Ty, když spíte a najednou jste vzhůru. Ještě před vteřinou jste spali a najednou mozek chce ven. Jako by toužil po lobotomii, kterou byste mu rádi dopřáli, ale nemůžete. Nemůžete, protože jste si přeleželi ruku tak, že připomíná přiotrávenou žižalu, která se za vámi houpe při cestě na záchod takovým způsobem, že vráží do futer, hrnců, hodin, skříní, pohárů ze soutěže v pojídání luštěnin, apod.. Při cestě zjišťujete, že čím vyšší rychlost nabíráte, tím je mlaskání ruky o předměty hlasitější a častější. Přijde vám to k smíchu. Když stojíte na toaletě a ruka začíná přicházet k sobě, prohnete se bolestí, praštíte se zpravidla o poličku před vámi do hlavy a zhroutíte se do takové polohy, jako se nacházejí zvracející fetující hvězdy v Hollywoodu. V takové, kdy optimálně máte obličej v míse, jednu ruku za zády, druhou objímáte mísu a levou nohu máte přes ruku za zády. Když se pak po hodině vzbudíte a chcete vstát, zapřete se za splachovadlo, což vede k perfektnímu umytí obličeje. Vzhledem k domnělému času to již musíte považovat za vyčištění zubů a umytí obličeje. Po definitivním procitnutí u mísy nakonec úspěšně vstáváte a tempem tak překotným, jako když batole uhání s hračkou ve tvaru kladiva směrem k visícímu šourku z vašich trenek. V duchu si říkáte - jsem v pohodě. V košili najdete čtrnáct možných otvorů, kterými lze prostrčit hlavu. Než se nakonec trefíte do správného, z okna vidíte přijíždět váš autobus, co vás vozí do práce. Přidáváte na tempu. Oblékáte černou a zelenou ponožku ze včerejška, kalhoty se vyjímečně povede obléci napoprvé perfektně. Skvrnu z čerstvě namalované lavičky, na kterou jste si včera sedli, neregistrujete. Sako, taška, peněženka, klíče, sluneční brýle, klíče, klíče?! Zaboucháváte za sebou dveře a postrádáte klíče. Prohledáváte kapsy, jste v pohodě. Vysypete tu tašku, jste stále v těžké pohodě. Hrabete se ve věcech a zjišťujete, že klíče v bordelu nejsou, navíc tam není ani práce, co jste si odnášeli domů. Vstáváte, v klidu, pořád stíháte, jestli autobus zastavil na červené. Prohledáváte tentokrát už zasraný kapsy. Občas do rytmu špitnete něco jako "do prdele". Kopnete do věcí před vámi se slovy, resp. slovem "Kurva!". Podíváte se na dveře, klíče jsou v zámku. Vlítnete do bytu, popadnete chybějící papíry. Vlítnete před byt (dům, zámek, to je jedno), zabouchnete dveře a zjišťujete, že klíč do zámku nepasuje. Podařilo se vám zaměnit klíče od bytu s klíči od auta. "Do prdele zasraný, vysraný prasata!" Kopnete do věcí, které ještě leží před vámi, tak nešťastně, že po bordelu uklouznete, tak perfektně, že v gymnastické soutěži by vás všichni plácali po ramenou. Jak tak ležíte na zemi, uvědomujete si, že vás nebolí jen celé tělo, ale i hlava, ruka, zuby. Už se chystáte kapitulovat, když si uvědomíte, že máte klíče od auta. Vstáváte, sbíráte věci. Zkontrolujete, jestli jsou dveře zabouchnuty a vyrážíte k autu. Dobíháte, těžce oddechujete, mezi každým nadechnutím vám z úst vychází slova jako "sraní", "kurva", "sraní", "sraní", "SRANÍ!!" Zas hledáte klíče od auta! Jsou v poslední kapse, přesně tam, kde se objevují i klíče od bytu. Už nejste v pohodě, serete na nezamčený byt, sedáte do auta, startujete a vyrážíte. Na první křižovatce zapalujete cigáro, kretén za váma, před váma, vedle vás, zasranej život. Vy máte červenou a chodci zelenou. Vždyť chodí pěšky! Proč by měli mít zelenou! Tůrujete motor. Čumíte na bastarda za váma ve zpětnym zrcátku. Popotáhnete tak silně, že vám vyhrknou slzy do očí a začnete kašlat. Bastard za váma na vás troubí, zvedáte prostředník jako projev svého názoru. Když zjistíte, že na vás troubil, kvůli zelené na semaforu, máte už zas červenou. Cítíte smrad, venku se začíná dělat zvláštní temná mlha. Zelená, šlápnete na plyn a v tu chvíli si uvědomujete, že mlha je uvnitř auta a že zmizelo vaše ranní cigáro. To teď vesele doutná na sedačce spolujezdce. Plácnete po něm rukou, popálíte se a cigáro odskočí na kobereček. Ztrácíte sílu, serete na něj, zhasne samo, nebo shoříte. Dojíždíte na parkoviště k práci - první dobrá zpráva je, že je ještě docela dost volného místa na parkovišti. Vlastně to vypadá, že jste to stihli docela dobře. Vycházíte z auta, směřujete ke vchodu do kancelářské budovy. Z dálky vidíte securiťáka, jak kouří před budovou, jako vždy. Přicházíte ke skleněným dveřím s fotobuňkou. A ta, jako by vás neznala. Ukročíte vzad a opět ke dveřím. To zopakujete jednou, dvakrát a potřetí se vás securiťák už nevydrží nezeptat: "Můžu Vám pomoct?". Odvětíte jen: "Zasraný zasraný dveře, zasraný zasraný". Oči vám slzí vzteky. Securiťák zvedne obočí a ptá se "Vy jako jdete do práce?". Vytřeštíte oči: "Kam bych asi do prdele měl jít, kurva! Jasně, že jdu do práce, jasně!" Mlátíte vzteky do zvonku vedle dveří. Nevnímáte, co vám říká securiťák. Ozve se zašumění ve zvonku a vy vykřiknete "Otevřete mi ty zasraný dveře!" Druhá strana mlčí, vy funíte jak prase, co odšlapalo na kole bez řetězu třicet kilometrů do mírného kopce. Stojíte a funíte. Pomalu přestáváte funět a slova bezpečáka dostávají konečně obrysy, už nejsou tak vlídná jako předtím: "...tek. Jdi domů, ty hovado, je státní svátek!".

Tak znáte tyhle probuzení jak spíte a najednou jste vzhůru, nebo ne?