Judita

Historický horor.

Judita

 

 

Já mohu vše! Tak jako pravá zmije

Já nakazit mohu vše otravnou slinou,

ve službě ďáblovi zřím život svůj i cíl!

Nemoci krásko! Nemoci stesku s hrůzou…

Na celém těle mém samé jizvy a rány…

                                                                                                Ivan Bunin

 

 

„Kde je můj syn?“

„Nevím. Nic nevím. Už mě nech být.“

„Co s ním udělali!!! Ty víš, co s ním udělali?“ obrací se k ní s takovým nelíčeným úžasem v zapadlých očích a s takovým nevěřícím výrazem v hlínou zmazané tváří, že kdyby nebylo její drahé dítě nejspíš už dávno zaházené hnojem někde ve škarpě, musela by se jí při pohledu na její vyjevený obličej tak akorát hystericky vysmát.

„Já opravdu nevím, co se s ním stalo. Vždyť ti to říkám pořád dokola!“ odsekne vztekle a posune se směrem ke zdi.

„Chci svého syna!!!“

„Já jsem ti ho nevzala. Je pryč, buď ráda. Třeba se dostal na svobodu,“ dodává mírnějším tónem, když vidí, jak je ta mizerná ubožačka slabá a zoufalá.

„Kde je Áron! Árone!! Nenechávej mě tady!!!“ opakuje to až do omrzení pořád dokola. Je to tak nepříčetně otravné jako…

Monolog maniaka.

„Je mrtvý! Oni ho zabili a rozřezali na cucky!!!“ vyrazí ze sebe tak zuřivý výkřik, že by z toho zatrnulo i zhanobenému náhrobku. Ale může řvát jak chce. Tady ji totiž nikdo stejně nechce slyšet…

Judita se otáčí tváří ke zdi. Její šílená sousedka dál nepříčetně zuří, ale ona se pokouší alespoň na chvíli nic nevnímat. Poslední dobou se naučila hluboce nenávidět spánek a ty strašné sny, které ji pronásledují pokaždé, když se odváží zavřít znavené oči. Jenomže ze všeho nejhorší je ten hrozný okamžik, když se konečně probudí. To totiž zjistí, že je to skutečnost. Už se to stalo tolikrát, že jí to připadá jako vleklá noční můra.

Ten strašný sen je pokaždé přesně stejný: Upřeně zírá na zpuchřelá dřevěná vrata, která jsou jedinou únikovou cestou ven. Zoufale touží zmizet pryč, ale zvládne jenom zuřivě cloumat zrezavělým železným řetězem, který ji pevně poutá k masivním blokům vlhkého šedivého kamene. Ty těžké kvádry tvoří olezlé stěny a nízký strop odporné kobky, ve které jsou obě bezmocně uvězněné a tím pádem i navždy pohřbené zaživa…

Bázlivě se krčí v temném rohu holé cely a zbytečně si špinavýma rukama zacpává obě uši, protože pořád slyší to všudypřítomné nesnesitelné kvílení mučených duší a zlověstné zvuky praskajících kostí, které je věrně doprovázejí na jejich pomalé pouti do pekla. S každým pleskavým zvukem mokrého biče, který drtivě dopadá na něčí obnažená záda a s každým dalším škvařivým syčením rozpálených katovských kleští, které zrovna rvou krvavé kusy masa ze spoutaných těl jiných neznámých vězňů, se zároveň ozve i její vlastní zvířecí řev. Klidně by si sama usekla svou pravou ruku, jenom aby se konečně zbavila těch nelidských nočních můr. Ale dokonce i v hlubokém spánku až moc dobře ví, že záhy se dočká úplně nových, ještě hrozivějších hororů…

Peklo se posouvá na další stupeň.

Černé siluety nevšímavých stráží ladně tančí v mihotavých stínech rozžatých pochodní. V tuto pozdní hodinu právě ubíhá poslední hlídka dlouhé noci. Je to divná doba, kdy se šílení lidé mají každou chvíli setkat se svým šarlatovým stínem a kdy novorozená nemluvňata přicházejí na svět většinou nehybná a mrtvá…

Vzdálené zvuky cizího utrpení stále neustávají. Zato se ale s protivným skřípáním otevřou dosud zamčené dveře její podzemní kobky. Dovnitř vtrhnou šeredné maškary v kožených kyrysech nebo prošoupaných režných kutnách. Na každý vzteklý odpor reagují dobře mířenou ranou tupé palice, na plačtivé prosby o slitování odpovídají jen výhružným tichem a pichlavým pohledem svých skleněných očí. Jsou to prchliví poslové slibovaných sedmých pekel…

Nemá cenu se vzpírat.

Rychle ji odvážou z těžkého řetězu a s ďábelským chechotem vlečou její bezvládné tělo ven na kryté nádvoří. Tam ji hbitě hodí na dvě dlouhé kolmé klády a začnou jí pomalu stahovat napjatou kůži ze zraněného těla…

Pořád se zapřísahá, že při tom tentokrát už nikdy nebude tak strašně křičet, ale hrozná bolest ji jako vždy snadno přemůže. Její táhlý vřískot a jek už ani nezní jako hlas lidské ženy. Skřípe zkaženými zuby v zdánlivě nekonečné muce a ze všech zbývajících sil se snaží zadržet alespoň slané slzy, které jí stejně tečou z krhavých očí. Její rozostřený pohled tak jako tak i vzhůru nohama musí zachytit zvrhlou podobu démonického vládce, který se uštěpačně vysmívá všem řvoucím obětem.

Sice nosí ctnostný oděv vážného duchovního stavu, ale ve skutečnosti je to titánský antikrist. Její ztýrané tělo se nemůže palčivou bolestí ani pohnout. S nejvyšší námahou trhavě zvedá nemohoucí hlavu ze studené kamenné podlahy a skrz zamlžené oči, oteklé od prudkých ran nějaké tvrdé pěsti, vidí tučnou tvář toho zvráceného církevního bratra, který se jako překrmený laločnatý vepř lačně pase na jejím příšerném ponížení. Tlustý kus ztuženého sádla na ni káravě ukazuje svým klobásovitým prstem a překotně ze sebe chrlí hromadné mraky smrtelných obvinění:

„Kdo tě poslal?“

„Kdo byl s tebou?“

„Kolik křesťanů jste zabili a snědli?“

Mohl by v tom pokračovat donekonečna, ale občas se stane, že ho rázně přeruší některý z přísných přísedících. Každý útrpný výslech totiž zaujímá přece jenom jistý omezený časový úsek v jejich až nestydatě nabitém pracovním rozvrhu. Chvíli se spolu nerozhodně radí a rozzlobeně rozhazují rukama. Démon je nedočkavý. Konečně se totiž dostávají k nejdůležitější otázce ze všech:

„Kam jste schovali všechny svoje lichvářské peníze?“

Má cenu jim pořád dokola opakovat, že valná většina jejích lidí přece žili jako ti nejubožejší žebráci? Že kolikrát ani neměli co do úst a někteří z nich přežívali vyloženě jen z dobré vůle druhých? Že se jich všichni štítili jako černého moru a že všechno, čím prošli nebo čeho se dotkli bylo okamžitě prohlášeno za hnusné a nečisté?

Ona neumí odpovědět.

Když se do ruda rozšklebení ďáblové dostatečně pobaví tvrdou torturou, pozvolna o ni ztrácí zájem a nechávají ji nedbale odtáhnout zpět do její černé cely. Tam už ji nikdo nemučí, ale ona úporná bolest stále nepolevuje. Musí za každou cenu najít jakoukoli cestu, jak se zbavit toho příšerného prokletí. Dřív, než sem zase přilezou ti šílení satani a odvlečou ji k novému výslechu. Když si představí, jak po ní natahují ty zahnojené pařáty ze zlámanými nestříhanými drápy, chce se jí náhle omdlít…

Chce zemřít.

Pojít jako zbitý pes. Prostě přestat existovat. Ta ohavná noční můra ji dnes nenavštívila poprvé. Opakuje se pořád dokola tak dlouho, dokud je ještě schopná nesouvisle křičet. Chce se sama sebe zbavit jednou provždy. Ještě nikdy v životě nebyla tak zničená. Od násilné smrti své staré matky a zmizení sester nikdy v životě nebyla tak katastrofálně osamělá a omráčená vlastní sžíravou nenávistí…

 

***

 

„Nesnáším tě. Nesnáším! Jsi hrozná!“

„Ty jsi hrozná. Dej to sem!“

„Ne! Dneska jsem na řadě já! Jsou moje!“

„Nejsou!“

„Mámí! Mámííí!!!“

„Nechte toho!“ zasáhne do sporu nejstarší sestra. „Matka je zase nemocná. Když budete takhle křičet, ještě na nás zase přijdou sousedi jako posledně a my se jim budeme muset znova omlouvat. Taky tam mají nemocné dítě.“

„To jsem nevěděla,“ připouští Lea opatrně. „Ale ty boty jsou moje. Ty jsi je měla včera a Rút je nosila předevčírem. Dneska jsem na řadě já.“

„Ty boty jsou ti stejně moc velký,“ dobírá ji si skoro o pět let starší Rút. „Ani v nich nemůžeš pořádně chodit. To je na nic.“

„Stejně jsem na řadě já.“

„No a co?“ vyjede na ni prostřední sestra. „Já jsem chtěla jít na trh a ty -

„Jestli se budete o ty boty tak přetahoval, roztrháte je na dva kusy a pak už nebudeme mít v čem chodit,“ vysvětlí Judita a výmluvně zatřepe svou bosou nohou, která vyčuhuje zpod staré obnošené sukně.

„No jo. To by byla strašná škoda, když máme dohromady jenom ty jedny po mámě. Tak já v nich dojdu jenom tam a zpátky a potom si je můžeš vzít ty, Leo.“

„Ale já jsem je měla mít dneska. To není fér,“ vyvřískne mladší holčička a vztekle dupne ulepenou nožkou.

„Nebuď rozmazlená. Můžeš je nosit místo mě zítra,“ přemlouvá ji Judita.

„Ne! To neplatí!“ Lea začíná natahovat. „Já to řeknu mámě.“

„Máma má svých starostí dost a ještě se musí starat o malou, než aby skákala jenom kolem tebe,“ zpraží ji uštěpačná Rút jako zapřisáhlá nepřítelkyně.

„Mě má stejně radši než tebe,“ vykvikne vítězoslavně malá sestřička.

„Co?“

„Má mě nejradši ze všech. O tobě řekla, že jsi líná a že jí lezeš na nervy,“ žalovala Lea.

„To není pravda. To přece říkala o tobě!“ brání se dotčeně Rút.

„Tůdle. Tebe nesnáší mnohem víc než mě!“

„Ty –

„Tak a už toho mám dost,“ vyjede na ně nejstarší sestra a malá Lea ještě pevněji sevře v umouněné ručce svůj sešmatlaný poklad. Hádavé sestry jsou tak pohlceny svým malicherným sporem, že si asi ani neuvědomují zvuky zvenčí – duté rány, vzdálený řev a nezaměnitelný zvuk tříštícího se skla. „Ty boty si vezmu já a hotovo. Dej to sem!“

„Sežer si je!“ křikne malá a mrští po sestře obě boty tak prudce, že jí div nerozbije hlavu. „Nesnáším tě!“

 „Chováš se jako rozmazlenej spratek,“ odtuší klidně Judita a s naprostou převahou si obouvá ty ošlapané škrpály.

„Neřvi na mě!“ vříská malá Lea. Má červené tváře jako by na posezení vypila celou láhev dovozového rumu. Už zase začíná zuřit.

„Sklapni,“ setře ji nejstarší sestra.

„Ha! A máš to,“ popichuje ji zlomyslná Rút. Už je jí docela jedno, kdo bude dneska nosit jejich jediné boty a nemuset šlapat po špinavé zemi jako nějaká bohatá slečinka. Hlavně, že je nebude mít ta protivná Lea. Ty její dětské záchvaty vzteku absolutně nesnáší.

„Já –

Oknem proletěl kámen.

Prosvištěl kolem ní tak blízko, že malá Lea téměř cítila, jak je jí jeho ostrá hrana otřela o zašedlý rukáv seprané košile, kterou zdědila právě po odrostlé sestře Ditě. Byl to poměrně velký kus kamene, možná dokonce nějaká vykopnutá kočičí hlava. Ztěžka přistála na starém dřevěném stole a odrazila se od odřené desky, aby vzápětí s tupou ranou dopadla k holým nohám překvapené Rút.

Všechny tři sestry na sebe nechápavě zíraly.

„To hodil někdo zvenčí?“ divila se hloupě šestiletá Lea. Otočila se směrem k rozbitému oknu. „Venku je asi –

„Ne! Nechoď k tomu oknu!“ křikne na ni vyděšená Judita. „Musíš se schovat! Už je to zase tady!“

„Jdou po nás?“ zbledne náhle Rút. „Kam dáme malou? A co matka?“

„Utečte pryč. Hned! Já se postarám o Leu.“

Rút rychle vrazí do stísněného přístěnku, kde leží stará zničená židovka a pevně k sobě tiskne ukňourané malé dítě, které je její čtvrtou přeživší dcerou. Pokouší se ji postavit na nohy. Judita vyvleče vzpouzející se sestřičku dozadu na dvůr. V podstatě ho tvoří zdmi ohraničená slepá ulička, kam sousedé odhazují odpadky a občas tam hrabou prašiví toulaví psi. Je tam převážně špína a smetí, jenom pod okapem stojí vydulý sud na dešťovou vodu. Judita ho shodí na zem a bahnitou hlínu skropí vlna zapšklé studené vody. Vznáší se v ní pištící mušky, které už budou zanedlouho slavnostně hodovat na nových lidských mršinách…

„Rychle! Vlez sem!“ pobízí ji Judita a opřekot ji cpe do dna sudu.

„Ale proč? Co se děje? Kdo -

„Opovaž se ceknout. Chtějí nás zabít!“ zasyčí sestra a rychle přiklopí její marné protesty tlustým víkem. Vší silou odkopne její dřevěné vězení ke zdi na haldu hnijící zeleniny. Už není čas ani na poslední sbohem. Běží pryč chaotickou masou vroucího davu a jen doufá, že Lea sama od sebe pochopí, co se děje, i když je samozřejmě moc malá na to, aby si pamatovala poslední pronásledování židů. Určitě nebude tak hloupá, aby se zkoušela dostat ven ze sudu. Škoda, že se tam nevešla spolu s ní…

Mohly by umřít společně.

Víří kolem ní zkázonosné zvuky. Nad hlavou jí kroužily okřídlené kameny, vržené hrubýma rukama, aby mohly rozbíjet lidské hlavy. Kolem se rozléhaly neúčinné nářky v kontrastu s kovovým svištěním kopí, mečů či obyčejných řemeslných nástrojů. Mísilo se to s ostrým rachocením lámaných kostí a vizuálním řevem bodných ran, které křičely stříkající krví…

Někdo ji srazil na zem a vzápětí po ní začali dupat. Pokusila se odkulit ke zdi, ale místo toho se propadla do mělké jámy. V očích se jí usadil prach a ona nemohla dýchat. Až příliš pozdě si uvědomila, že leží v úzkém dolíku, který zřejmě vede kamsi pod základy samotného domu. Jako by tam nějaké podzemní zvíře pracně vyhloubilo vlastní noru…

Neměla na výběr.

Začala se sunout po břiše dál do tmavých útrob malého tunelu. Posléze narazila na prázdnou přepážku. Dřív tam asi býval sklepní průduch, který kdosi prokopl nebo vyrazil. Pokračovala dál do černoty. Stoupal z ní odporný puch. Jako by tam už kdysi dávno něco chorého pošlo a nyní vydatně hnilo v nevybíravé společnosti článkovaných červů a šedivých krys…

Povrch pod ní se náhle narovnal a ona se mohla konečně zvednout na všechny čtyři. Nic neviděla. Denní světlo zvenčí zůstávalo zacloněno jejími přihrbenými zády. A přesto –

Něco se tam pohnulo.

Něco tam bylo.

Něco živého.

Nebo nemrtvého. Sunulo se to k ní a ona slyšela hvízdavý dech té rouhavé věci. Přes děsem staženou tvář jí plíživě přeběhl nohatý pavouk, který se předtím nepozorovaně spustil z nízkého stropu. Dokázala vnímat jen vlastní zrychlený tep, řev a rány zvenčí a tu šoupavě se přibližující hrůzu …

Čert nebo ďábel?

Nedokázala couvnout dozadu, protože chodba byla příliš úzká a aby dokázala zase vylézt ven, musela by se napřed složitě přetočit a to by jí zabralo moc času. A kromě toho, venku by určitě umřela tak jako tak. Pojem milosrdenství v měšťanské terminologii pro židy prostě neexistoval. Proč by je jinak okolní křesťané prohlásili za poskvrněné svatou krví a totálně je vyobcovali do zvláštní čtvrti? Představila si, jak se snaží vylézt ven a ta věc se jí hladově zahryzává do kopající holé nohy…

Co když je to vzteklý pes s pěnou u huby?

Jen pár centimetrů od jejího umouněného obličeje se ozvalo vzteklé zavrčení a její napjatou kůži skropila lepivá sprška štiplavých slin. Proti své vůli v těch chrčivých zvucích rozeznává srozumitelná slova. Řítí se na ni lavinový nával zlosti, pomalu stupňované lačnosti a jazykolamných vulgarit. Do schýlené hrudi ji udeří tvrdá pěst.

„Ne! Nebijte mě!“ blekotá zděšená židovka. „Nechte mě tady. Jenom než se to přežene. Prosím!“

„To je moje místo! Vypadni!“ vrčí ta vražedně nabroušená věc.

„Nemůžu. Venku je pogrom. Vyvraždí nás všechny!“

„Čubko!“

„Nevyhazujte mě! Můžou zabít i vás. Když nás tu najdou, bude hned po nás.“

„Lžeš!“

„Nelžu! Poslouchejte – venku se vraždí! Podívejte!!!“ křikne vítězoslavně a natáhne před sebe drobnou dlaň smočenou v teplé tekutině, která pomalu odkapává z uzoučkého průlezu za jejími ztuhlými zády:

„Prosakuje sem krev.“

Po natažené ruce jí slizce přejede vlhký jazyk.

Zhnuseně ucukne a do uší ji udeří chrochtavé zachroptění morbidní radosti. Přebíhá jí mráz po zádech a přerývaně dýchá. Věc se labužnicky chechtá: „Krev a vražda. To bude hodně mrtvol. A moc peněz. Budu mít maso!“

„Já jsem nelhala,“ zašeptá Judita.

„Já taky nelžu. Tady v podzemí tě nikdo hledat nebude.“ odtuší uštěpačně nakřáplý hlas a jeho mrzký majitel vydá nechutný zvuk, jako by vykašlával ze zahleněného krku velkou kouli spečených kočičích chlupů. Věc se zase vzdaluje. Stahuje se hlouběji do svého smrdutého doupěte…

Judita zůstává na místě.

Pevně zapasovaná v podhrabaném podloží starého domu. Zaražená hluboko v zaneřáděné židovské čtvrti, kde jen pár metrů nad její svěšenou hlavou zuří bezmezný masakr. S nejistě nepříjemným pocitem si náhle uvědomí, že ta věc si asi sama prohrabala cestu do pobořeného sklípku nějakého nic netušícího obydlí, aby se tam mohla přes den schovávat jako masožravý mlž v nepohyblivé ulitě. A až se setmí –

„Ten dům je mrtvý,“ zakráká zničehonic ta cizí věc, skoro jako by mohla po libosti číst její rozhárané myšlenky. „Zvenčí je úplně zbořený a dovnitř se vůbec nejde dostat. Je to moje doupě.“

Ona neodpovídá. Přijde jí to tak lepší. Mnohem bezpečnější.

„Nikdo tě tady nenajde,“ zakničí ještě neviditelná věc a opět propukne v záchvat křečovitého smíchu. Pak zmlkne jako když utne a Judita se bázlivě skrčí ke zdi. Je jako na jehlách. Musí být zatraceně obezřetná, aby tu přežila alespoň do zítřka, než se bouře venku uklidní natolik, aby bylo možné vylézt ven.

Vrhne se na ni halda rozedraných hadrů a kostnaté hnáty?

Ten tvor ji děsí až k smrti. Až příliš pronikavě si uvědomuje jeho přikrčenou přítomnost tam dál v černém tunelu. Otřásá se odporem, když si představí jak asi musí vypadat. A čím se nejspíš živí. Jaké představy ho udržují při smyslech tady v těch zapšklých temnotách. A o čem asi sní v souvislosti s ní…

Venku prší šutry.

Žádný div, že zrovna nuzní židé se stali lákavým terčem loupeživého nájezdu ze strany vlastního města. Neslavně proslulá královská klika opět zvedla už tak nehorázné daně a mnoha chudákům hrozí zas nový hladomor. V křivolakých uličkách vládnou většinou jenom ošklivé nemoci a všeobecná bída. Navíc zranitelnému městu se nepodařilo získat ani povolení postavit pevné hradby. Tím pádem mohou být dobří obyvatelé údajně každým dnem ve velkém nebezpečí, protože ctihodní konšelé se bojí jakéhosi cizího pána, který podle všeho porušil spojeneckou smlouvu a zatoužil prostřednictvím nájemných žoldáků rozšiřovat své území až za pomyslné hranice poddanské půdy.

Říká se, že místní zvědové před několika dny dokonce zahlédli jejich neporazitelného vůdce. Má to být mocný temný rytíř na černém válečném hřebci, který prý plive pekelný oheň a prudký jed. Jeho neblahý vliv neustále roste a věrní vazalové mu slouží s absolutní oddaností. Skoro jako poslušní sluhové splní každé jeho přání a rozkaz, dřív než je vůbec stihne nahlas vyslovit…

Podle pověsti vtělený ďábel.

Neustálé nepokoje a vojenské výpady jsou jako vysoce koncentrovaná síla předčasné smrti, která se neuspořádaně pne napříč úrodnou zemí požehnaného života. Ani pomíjivý mír nikdy nedokáže horkou krví skrz na skrz prosáklou půdu bitevního pole zcela zbavit jejich kostnatého sevření. Hnijící hordy neklidných nemrtvých tam pod povrchem stejně s každou novou bitvou jen a jen nezadržitelně narůstají a s každým dalším tažením pouze přibývá padlých vojáků bezmocně uvězněných v temných útrobách žravé hřbitovní hlíny. Je jen otázka času, kdy konečně prorazí na nepřipravený povrch…

A oni mohou čekat věčně.

Židovku začínají chytat trhavé křeče do zdřevěnělých nohou. Nemilosrdní stoupenci černého rytíře prý doslova rozkuchali královská vojska a všechny padlé nepřátele proměnili v tlející legie neúnavných mrtvých mátoh. Nebo je to jenom hloupá pohádka? Možná se jen nechala trochu moc unést vlastní zjitřenou představivostí…

Usnula?

Všude vládlo tíživé ticho. Nedokázala si uvědomit, kolik času už uběhlo. Musela myslet na svou ubohou matku a mladší sestry. Její široce rozšířené oči se přece jenom přizpůsobily přítmí, které panovalo v podzemní noře. Vnímala prchavé záblesky nějakých lesklých plíšků, poházených v sypké hlíně. Byly to různé mince. A laciné cetky. Mosazné knoflíky. A jiná stračí kořist. Říkalo jí to jen tři slova:

Žebrák.

Zloděj.

Mordýř.

Zůstával stále skrytý ve stínu, takže z něj neviděla nic víc, než nějakou skrčenou hmotu. Jako by se v neprostupné tmě třásla a rozvíjela do vícečetných malých částí. Jako roj jedovatého hmyzu. Ne, nemohlo to být tak neuvěřitelné. Byl to prostě –

Obrys.

Nalepený na konci šišatého tunelu jako nevyvinutá larva ukrytá v kožnaté kukle. Ani se nehnul. Napadlo ji, jestli je to znetvořený mrzák. Nebo blábolící blázen. Nebo něco ještě horšího…

„Ty! Přilez ke mně blíž,“ zachroptěl ten trudný tvor.

„Proč?“

„Pojď blíž,“ vybízel ji dál. Pronikavý hnus a milosrdná temnota jeho slovům dodávala nezřetelný nádech výhružné hrozby. Viděla, jak se ta věc plíživě pohnula a měla pocit, že se na ní v tu chvíli spokojeně pase jako vyhládlý dobytek na rozrytém hnojišti. Blýskaly se v černé nicotě, ale tentokrát to nebyly žádné ukoptěné mince…

Číhavé oči.

„Ne!“ křikla vztekle a začala se vší silou soukat ven ze základů zbořeného domu.

„Chcípneš!“ zasyčel nenávistně a jí nebylo jasné, jestli má na mysli surovou smrt z krví zbrocených rukou rozběsněného davu nebo mučivě táhlé umírání tady v té smrduté šachtě…

Plazil se za ní.

Cítila, jak jí chrčivě dýchá na ztuhlá záda. Mohl se posunovat po šupinatém břiše jen centimetry za jejíma holýma nohama. Hlasitě vykřikla, když se jí do obnaženého kotníku zabořily olezlé zuby. Pokoušela se vysmeknout, ale hliněný tunel byl příliš úzký. Do druhé nohy se jí zasekly dlouhé drápy...

Rozežíral ji jako vlastní hlad.

Už viděla světlo. Vlastně už byla skoro na světle. Vyrabovaná ulice byla plná nehybných těl a zdemolovaných trosek, ale ona to sotva stíhala řádně zaregistrovat. Její odřené ruce rychle šátraly po čemkoli, o co by se mohly zachytit a vytáhnout ven. Zrůdné zvíře se zakuckalo její teplou krví a na okamžik povolilo svůj pevný skus. Odstrčila se od zubatého rypáku volnou nohou a už lezla po všech čtyřech na hrbolatých kočičích hlavách.

Ohlédla se jen jednou.

Neúmyslně. Než se jí podařilo postavit se na nohy a vyrazil tryskem pryč, její mysl ohromil krátký útržkovitý vjem. Jen na zlomek bídné vteřiny. Ale i to dodalo jejím zničeným nohám zázračná křídla. Než se to zase cuknutím stáhlo zpátky do díry, zahlédla z toho něco jako –

Svraštělý spár.

Nevěděla by, jak to má líp popsat. Bylo to šeredně scvrklé a vrásčité … ale zároveň jakoby poněkolikáté oloupané, odchlíple šupinaté, nenormálně tenké a skoro až… okousané do masa…

Žil v tom věčný hlad.

Běžela rudým svitem zapadajícího slunce a nesvéprávný svět, který opile kroužil v kolosálních spirálách všude kolem ní byl vskutku vtělením pozemského pekla: Každou ulici zalidnily nehybné mrtvoly, které dosud pevně svíraly v zdřevěnělých rukou žalostné kusy svého pozemského majetku. Přidávaly se k nim i jiné, mnohem děsivější a ošklivější plody posmrtné malevolence…

… k nepoznání zohavení nebožtíci, kterým bylo dosud možno číst v sinalé tváři nedostižná muka pomalého umírání, zcepenělé zbytky plné rozdrcených vnitřností, bědná břicha proražená ostrými špicemi dlouhých kopí, puklé lebky rozmašírované na krvavou hmotu, teskně osamělá těla bez důležitých hlav…

Zmar a smrt.

Kam až oko dohlédne. Na každém kroku zakopávala i o všelijaké pošlapané mršiny předčasně pošlých čtvernožců. Jako by pouhopouhá nenávist k odlišným lidem nikomu nestačila a museli totálně zlikvidovat všechno, co nějakým způsobem přišlo do styku s nečistými židy. Míjela vypálené trosky nuzných domů, zničené dvory a sesuté stánky vlezlých prodavačů…

Že by jako jediná přečkala apokalypsu?

Užasle hleděla na pustou synagogu s vymlácenými kulatými okny a do nosu ji uhodil štiplavý dým z dřívějších zelených záhonů, které se zároveň s ní změnily ve vypálené místo poseté ohořelým dřevem a začouzenými troskami tlustého zdiva.

Nedokázala uvěřit svým očím.

Rudé jiskry ještě stále stékaly po zuhelnatělých ruinách božího sídla, zatímco prskající plameny halily notně vzdálenou postavu v purpurový plášť. Vypadala jako dětská panenka. A přesto měla poct, že poznala červený šátek, který jí sama ušila a který měla její mladší sestra zrovna dneska na sobě.

„Rút! Počkej!. Rút!! Rút!!!“ křičela a mávala rukama, ale postava ji asi neslyšela. Judita jen viděla, jak se začíná vzdalovat. Prošla vyvrácenou bránou vedoucí ven z jejich vypleněné čtvrti a byla pryč…

Straší sestra se rozběhla za ní.

 Do očí ji štípal popel a dým. Zatemňoval jí mozek. Dovedla si vybavit jen to, že cokoli, co prošlo židovskou fortnou, bylo okamžitě prohlášeno za nečisté. Cokoli, čeho se kdy dotkl živý či mrtvý žid, bylo samozřejmě také okamžitě prohlášeno na nečisté. Cokoli, na co se byť jen podíval nějaký žid bylo jako smůlonosné uřknutí. Nežádoucí židi přece vždycky mezi normální měšťany roznášeli nějakou hnusnou nákazu…

A ona se toho odvážila.

Projít tou kamennou bránou bylo jako vrhnout na sebe nějakou zlou kletbu. Vydávala se do strašlivého nebezpečí, že ji měšťané chytí a zbijí k smrti. Tady přece neměla absolutně co dělat. Každý by na pohled poznal, že je židovka…

Padla tma.

Vůbec nevěděla, kam se vrtnout. Nikdy v životě nepřekročila přísné hranice židovské čtvrti a v neznámých končinách si připadala malá a ztracená. Zase začala volat Rút, ale nikdo jí neodpovídal. Pokud to tedy vůbec doopravdy byla ona. V tom všudypřítomném kouři a na takovou dálku se šlo snadno zmýlit. Jenom někde v dálce zaštěkal toulavý pes…

Točila se v kruzích.

Ze všech stran se na sebe tlačilo spoustu úzkých, zchátralých domků se zavřenými okenicemi, odkud se místy linulo nažloutlé světlo lojových svic. Některá z oněch obydlí mohla být dost dobře stará víc jak pár staletí a vyhlížela na pohled stejně nuzně, nemocně a bídně jako těžce zkoušení lidé, kteří v nich zrovna žili. Každou zapadlou uličku jako by potahovala hustá spleť šikmých střech, které se navzájem kolmo překrývaly jako vyhřezlé vrstvy zkornatělých střev. Naproti tomu zpuchřelé arkýře působily jako nezhoubné nádory a místo bílých čepečků zaschlého hnisu z nich trčely křivé komíny. Židovka už nedokázala najít cestu zpět.

Chtěla se vrátit domů. Pokoušela se hledat cestu zpátky, ale s hrůzou zjistila, že to nedokáže. Byla tak vysílená, že už nedokázala ujít ani metr. Nezbylo jí nic jiného, než skrčit se v jednom opuštěném průjezdu a pokusit se přečkat v cizím světě alespoň do rána…

 

***

 

Druhý den měla hrozný hlad.

Už od rána jí kručelo v břiše a ona se neodvážila vyžebrat od uspěchaných kolemjdoucích ani okoralou kůrku. Beztak by se jí vysmáli a ještě by schytala pár dobře mířených kopanců. Bála se lidí snad ještě víc, než dlouhého strádání v postraních průchodech plných blátivých louží nakyslé močůvky…

Středověké město si v mnohých osamělých koutech dokonce i v plném poledním slunci udrželo před notně pošramocenou tváří chladný stín jako neprodyšný temný závoj. Klikatá ulička, kterou se vyhladovělá židovka dlouho vlekla, po pár vratkých krocích vyústila ve velikou prostornou průrvu, umně vytesanou do poněkud nesouměrného náměstí, kde stálo plno všelijakých stánků a hubaté ženské s proutěnými košíky v ruce tu zkušeně smlouvaly s nepozornými prodavačkami. Omšelé stěny okolních domů stoupaly vysoko k divně vybarvenému nebi a poskytovaly skličující výhled nahoru, jako by pozorovatel spadl až na bahnité dno vyschlé studny…

Přilákala ji lahodná vůně čerstvě upečeného chleba. Krásně kypré bochníky s lákavě křupavou kůrkou ležely jen na dosah ruky a ona se nemohla dočkat, až se nikdo nebude dívat. Kramářka se právě zdlouhavě dohadovala s nějakou lakomou starou bábou a její společník – pravděpodobně její manžel – se k ní na moment otočil zády. Hbitě popadla jeden obzvlášť vypečený chléb. Ale dřív něž stihla zmizet z dohledu, pekař ji zpozoroval a zburcoval i svou nevšímavou manželku.

„Zloděj!“

Oba se pustili za ní. Možná by jim i utekla, ale nezvládla dostatečně rychle prokličkovat mezi množstvím lidí a do cesty se jí nešťastně nachomýtl mimojdoucí dráb. S hrubou nadávkou ji srazil na zem a ona nechtěně upustila vzácný chleba na udusanou zem.

„Mám ji!“

„Že se nestydíš, ty špinavá couro!“ ječela ani ni rozhořčená trhovkyně a mlátila ji svýma silnýma rukama hlava nehlava. „Tu máš! A ještě jednu!“

„Počkejte!“ zarazil ji zvědavý biřic. „Vždyť je to židovka! Co ta tady má co dělat?“

„Cože! Židovka!“ ženská od ní odskočila, jako by spálila o její zrudlou kůži a začala si nervózně utírat mozolnaté ruce do šedivé zástěry. „Ona sahala na můj chleba?!“

„To je hanba!“ rozčílil se břichatý pekař. „Boží dárek teď můžeme rovnou hodit psům, to je jistý. A možná by to ani ten pes nežral.“

„Taková ostuda. A já jsem ho vlastníma rukama přežehnala zrovna dnes ráno!“ hořekovala jeho žena.

„Každopádně je to zlodějka. A možná i děvka,“ odtušil ozbrojený dráb a pevně drapl Juditu za roztřesené rameno. Měl kruté ruce jako kovářské kleště.

„S židama já nechci nic mít. Odveďte si ji vy!“ vřískla šokovaná pekařka na překvapeného biřice.

„Tak tak,“ přidal se k ní její muž. „Pryč s ní. Beztak se světu darmo cikání.“

Několik kolemjdoucích mu souhlasně přitakávalo. Kolem krámu se shromáždil početný hlouček čumilů. Judita se ani nemohla pokusit utéct. Biřic jí se samolibým úšklebkem smýkl do strany a hnal ji před sebou skrz rozbouřené tržiště. Dobře věděl, že v současné době se vyplatí chytat takové divné ptáčky, protože slovutný mistr Jáchym jim pak může přišít bůhví co. Zvlášť po včerejšku, když je velká poptávka po přeživších židech. Je v tom mistr nad mistry a nebývá lakomý, co se týká peněžitých odměn. A čím déle má zůstat ve městě, tím víc potřebuje obviněných, po kterých neštěkne ani prašivý pes…

Skončila v zamřížované cele.

A tam taky zůstala až doteď. Ale ledová ušlapaná podlaha ji lezavě zábla i přes provlhlou vrstvu plesnivé slámy a po celém těle skrčeném v rozervaných hadrech se jí rozlévala zlá, beznadějná bolest. Snad se jí i zastavilo ztrápené srdce. Zaslechla totiž odměřené úřední kroky. Už přichází…

Jejich strašidelné stíny se smýknou po slizkých stěnách a vzápětí jim padnou přímo ke křivým nohám. Mnichův temný odraz tenký a špičatý jako vychrtlá rachitická kostra, zato ten žalářníkův tupý, neforemný a minimálně dvakrát tak mohutný, jako by si křehký řeholník vedl na koženém řemínku nějaké líné přežrané zvíře. Do špínou skrz naskrz nasáklé kobky opět vstoupí několik groteskních karnevalových postav. Odtrhnou ji od olezlé zdi a poté rychle vyvlečou ven do temného tunelu…

Už předem ví, na co se může těšit.

Dokonce i ke krajně uzavřeným židům už za tu dobu stihly dorazit všechny ty příšerné historky o surových zvěrstvech, která ve jménu požehnaného papeže páchá jeho svatá inkvizice. Ti odvážnější si o nich ustrašeně vypravovali při černých hodinkách a hysterické matky s tím strašily své neposlušné děti, které pak často ani nemohly v noci samotné usnout.

Byly to strašidelné příběhy plné nahých a zbitých otroků zakutých v rozžhavených železech, pomalu umírajících lidí zaživa naražených na ostré dřevěné kůly jen z pouhého rozmaru krutého soudce, o nevinných panenských obětinách používaných při nějakých krvavých rituálech temné magie a dokonce se daly tu a tam zaslechnout i váhavé zmínky o záhadně zmizelých vězních, kteří snad slouží černému kléru jako křupavé krmení pro nějaké nestvůrné podzemní obludy, které údajně žijí kdesi hluboko v nepřístupných sklepeních vykopaných přímo pod nic netušícím městem…

Když zavře hrůzou vytřeštěné oči a kráčí chladnou chodbou kousek poslepu, svíjí se před ní planá představa krvelačné žízně po jakémkoli provinění, která tak vytrvale hlodá v hrbolaté hlavě jejích vyhladovělých věznitelů. Může to být jedině nějaký karmínově slizký a výrazně rudý červovitý tvor, vybavený dvěma řadami bradavčitých přísavných úponků. Smetou a strhávají všechno a cokoli, co se kdy namane do dlouhého dosahu děsivě vláčné a morbidně měkké poddajnosti toho houbovitého tvora…

Mohla by se taková šlachovitá věc vynořit z nějakého opuštěného průchodu?

Netroufala si hádat.

Kolébavě kráčí dál, ví, že oni jdou těsně za ní. Přitom se ani na chvíli nepřestává v duchu úpěnlivě modlit. A tady je další kamenná komora. Uložená mnohem hlouběji v pomalu pulsující skalní žíle. A prchavé světlo uvnitř je navzdory všemu o dost jasnější. Jistě jsou to plameny pekelné. Možná už je dávno mrtvá a tohle je její krutý trest za veškerou špatnost, které se kdy ona nebo některá z jejích ztracených sester dopustily jako hloupé děti. Zevnitř se hlasitě ozývají nové výkřiky spalující bolesti, ječivý nářek a tím vším kdesi shůry hřímá pronikavý hlas…

Srší z něj oheň a síra.

Mnich stojí na stupínku a před ním klečí jakási zkrvavená hmota. Její hrubé ruce se křečovitě zatínají jako dravčí pařáty a ze zkřivených úst uniká nesrozumitelné mumlání, jako by si obviněný muž mluvil sám pro sebe. Kněz ho zkopne na zem a prach se smísí se soplem a další odpornou špínou.

„Odveďte ho!“ poručí znechucený inkvizitor. „Zatím nemáme plné přiznání, ale každý obviněný se časem zlomí.“

„Postoupíme tedy k dalšímu případu?“ zeptá se odměřeně jeden člen soudní komise, která se hrbí u dlouhého dubového stolu v rohu sklepení.

„Samozřejmě,“ odvětí mistr Jáchym upjatě. „Tento případ se týká kacířství a vraždy. Obviněná je jedna ze zajatých židů, kteří jsou vážně podezřelí z únosů a zabití několika ztracených dětí a také ze žhářství a hanobení hostie.“

„Než začneme, rád bych si dovolil položit vám jednu otázku, ctihodný mistře Jáchyme,“ ozve se přísně působící muž usazený na levém konci velikého stolu se sukovitýma rukama poklidně složenýma v dlouhých režných rukávech tmavé kutny.

„Ano, bratře Pavle?“

„Kolik obviněných židů zatím máte?“

„Asi deset. Proč se ptáte?“ odpovídá inkvizitor zaraženě.

„Upřímně, nechci se vás nijak dotknout, drahý bratře, ale kdyby bylo to spiknutí vskutku tak rozsáhlé, jak vy sám tvrdíte, nenašlo by se tou dobou už dost důkazů, abychom obviněné usvědčili bez opakovaného použití útrpného práva?“ namítne bratr Pavel bezbarvě a věnuje mu zvláštní pohled plný čehosi, co by dost dobře nedalo nazvat ani nevěřící nesouhlas.

„Všechny rozhodující důkazy teprve získáme,“ odsekne dotčeně mistr Jáchym. „A to přímo ústním přiznáním. Přiveďte sem obviněnou!“

Pochopové ji dostrkají do středu sklepní síně a donutí ji pokleknout před nízkým stupínkem. Ubožačka se neodváží ani zvednout oči, aby neviděla všechny ty strašné relikvie hrůzy. Různé mučící nástroje rozvěšené po kamenných stěnách nebo postavené v černých rozích. Hořící ohniště a sazemi pokryté zubaté železo, které lačně olizují pekelné plameny. Nejhorší ze všeho je vždycky horoucí oheň a rozžhavený kov…

Azazelův arzenál.

„Tato žena je židovka řečená Judita,“ vysvětluje pečlivý inkvizitor neznalým členům soudní komise. „Je obviněna z krádeže, z prodávání sebe sama přímo na tržišti, z kacířství a v neposlední řadě dokonce z poplivání svatého obrazu a spoluúčasti na několika únosech měšťanských dítek.“

Pečlivý zapisovatel přesně zaznamená každé slovo.

„Obviněná se dosud i pod lehčím stupněm tortury stále odmítala ke svým zločinům přiznat a nejmenovala ani žádné komplice. Nyní ale nastává v tomto případu klíčový průlom.“

„A tím je co?“ zeptá se jeden z přísedících. Ostatní jen napjatě sledují, co se bude dít. Vosk tiše ztéká ze zkracujících se svíček …

„Konfrontace s očitým svědkem,“ prohlásí pyšně mistr Jáchym. „Přiveďte sem toho žida.“

Po chvíli vstupuje do sklepení malý, shrbený mužík, který se bázlivě rozhlíží kolem, jako by každou chvíli čekal tvrdou ránu železným bičem. Chybělo mu jedno ucho a na šedivých tvářích měl zřetelné rudé škrábance jako od kočičích drápů nebo něčích dlouhých nehtů. Nedokázala si vzpomenout, jak se jmenuje, ale s hrůzou si musela přiznat, že ho vážně zná. Vždycky prodával obnošené šatstvo a spravoval prošlapané boty. Několikrát si od něj daly se sestrami spravovat ty příšerné škrpály…

„Tento muž jménem Ezechiel tě označil jako kacířku a čarodějnici. Odříkej nahlas svou včerejší výpověď, žide,“ obrací se inkvizitor k zbitému ubožákovi.

„Já – já jsem žid a přišel jsem do vašeho města asi před … nejspíš před třemi roky. Od té doby tady žiju, ale nikdy jsem nic nezapálil. Ani kříž jsem nikdy nezhanobil, věřte mi,“ svá slova odříkává přerývaně a přesto tak monotónně, jako by se je musel pracně naučit nazpaměť. Každou chvíli uhne pohledem a neklidně si tře tenké ruce. „Ale ona… ona žila v domě s třemi sestrami a všechny byly děvky a čarodějnice. Viděl jsem je, jak v noci lezou ven otevřeným oknem a jak pobíhají po ulici. A vždycky na sebe strašně křičely a když na sebe křičely, jedna z nich začala být nemocná. Moc nemocná. Ta druhá ji musela nějak uřknout“

„A dál?“ pobízí ho nedočkavý inkvizitor.

„A dál… dál – dál jsem ji ještě viděl s dvěma dalšíma ženskýma, jak kradou křesťanský dítě. Uvařily ho v kotli a pak o sabatu snědly. Kosti hodily psům. A všichni ti psi pak pošli s pěnou u huby, protože vypili taky ten jejich dryák. To jsem viděl na vlastní oči, přísahám!“ koktá vyděšený žid. „Přísahám! Je to zmije a kacířka. Přísahám.“

„To stačí,“ zarazí ho černý mnich. „Máte to všechno, bratře Jane?“

„Všechno je slovo od slova přesně zapsáno, mistře Jáchyme,“ potvrdil pečlivý písař.

„Odchýlil se nějak od své včerejší výpovědi?“ vyzvídal vyšetřující mnich.“

„Ne, neodchýlil se v ničem. Všechno souhlasí, mistře.“

„Dekuji vám, bratře Jane. A tebe už nepotřebujeme,“ oznámil spokojený inkvizitor vzlykajícímu židovi. „Odveďte ho zpátky do cely.“

Tak se stalo.

V začouzeném sklepení už zbyla jen klečící dívka s divoce bušícím srdcem, lhostejný soudní dvůr a vražedný vrchní vyšetřovatel, který se nad ní výhružně tyčil a přitom se kýval dopředu a dozadu jako nestabilní šibenice v zuřivé vichřici. Kéž by tak mohla skončit i ona sama…

Všechno bylo lepší než tohle táhlé utrpení.

„Slyšela jsi všechna obvinění?“ zeptal se jí mistr Jáchym.

„Ano,“ zašeptala tiše. Neodkázala mu pohlédnout do očí.

„A popíráš je, nebo s nimi ve všem souhlasíš?“

„Ne! On lže! Lže! Já jsem nikdy nic takového neudělala!!!“ snažila se mluvit klidně, ale přeskakoval jí hlas jako kvokavé slepici. „Já jsem nikdy nikoho nezabila a nikdy jsem nevytáhla paty z naší čtvrti. Já jsem to neudělala. Ne! Ne!!!“

„Ty tedy odmítáš všechna svá obvinění?“

„Odmítám. Nic jsem neudělala!“

„Tvá slova se v rozcházejí s tvrzením očitého svědka, což je vážná známka toho, že jeden z vás lže. A já za každou cenu zjistím kdo. Přistupme k útrpnému výslechu!“ vyštěkl inkvizitor a v zápětí se jí surově chopili dva katovští pacholci s rudými kápěmi přes nerozlišitelnou tvář.

„Přineste španělské boty!“ rozkázal krutý vyšetřovatel.

Byl to ten slovutný mučící nástroj, který nedávno vynalezla notoricky známá španělská inkvizice. Už ho okusily stovky, ne-li tisíce ztracených odsouzenců v černém šatě s potupným žlutým znamením vyšitým na propadlých prsou. Mezi typické židovské zločiny patřily zejména promyšlené vraždy nevinných křesťanských dítek a přinášení ďábelských obětí, při kterých pravidelně dochází k pažravému požírání dosud bušícího srdce rozkuchaného neviňátka a lačnému pití horké krve dobrého lidu…

Dále drzé krádeže, zlomyslné mučení, parodické ukřižování a ohavné hanobení tiše krvácející svaté hostie. Už to samo o sobě stačilo, se jakýkoli člověk na místě prodal přímo do horoucích pekel. Vševidoucí inkvizice proto laskavě zprostředkovala všem zajatým vězňům těmi nejvynalézavějšími způsoby strach, bolest a utrpení, jaké kdy nečistí židé, křiví kacíři a vilné čarodějnice už pouhou svou existencí den co den opakovaně způsobovali jejich ukřižovanému Kristu s karmínovými kapkami královské krve na bělostném čele…

„Zašroubujte první botu!“

Smýkli s ní na nízkou stoličku. Jeden pacholek ji popadl za ramena a druhý jí narazil na holou nohu cizokrajný mučící nástroj. Začal pomalu utahovat čep. Zahryzly se do ní dlouhé hlavice železných šroubů…

„Stále popíráš svá obvinění?“

Zmohla se jenom na pronikavý křik.

„To není žádná odpověď. Utáhněte i druhou botu!“

Do masa se jí zakousla nová bolest. Jako by tančila po parketech plných nabroušených řeznických nožů. Na udusanou hlínu pod jejíma zmrzačenýma nohama začala výsměšně odkapávat teplá krev…

„Tak řekneš nám konečně pravdu?“ dorážel mistr Jáchym.

„Řeknu! Řeknu všechno!!!“

„Bratře Jane! Piště!“ křikl inkvizitor. „Tak mluv! Zavraždily jste to ukradené dítě?“

„Sebraly jsme ho na ulici. Pak… pak bylo po něm,“ vykoktala zoufale a div si přitom nepřekousla jazyk.

„Uvařily jste ho a ostatky sežraly jako čarodějnice?“

„Ne! NE!!!“

„Nelži!!!“

„Nevím! Bylo už mrtvé. Já… já jsem ho nezahrabala. Nevím, co se s ním stalo!“

„A co ten lektvar?“ vyptával se dál mistr Jáchym. „Byl to jed? Chtěly jste ho nalít do vody a otrávit dobré křesťany?“

„Ne! Daly jsme to jenom psům. A oni pak pošli.“

„No budiž. Mám dojem, že ty bys nemohla být tak chytrá, abys to všechno vymyslela úplně sama,“ připustí lstivě inkvizitor. „Takže řekni, kdo tě k tomu navedl.“

„C – co?“

„Kdo tam byl s tebou. Kdo s tebou ukradl to dítě a kdo vařil ten jed v kotli? Takže…?“

 „Byla… byla to… udělala to Ester! Ta čarodějnice, co je v mé cele!!!“ křikla první jméno, které jí přišlo na jazyk. Jáchym se zatvářil vítězoslavně. Bledý bratr Jan všechno přesně zapisoval husím brkem na rozbalený svitek čistého pergamenu.

„Tak Ester! Na tu se ještě podíváme,“ zamnul si mistr Jáchym své nenechavé ruce. „Ta zpropadená židovka předstírá, že je šílená. Ale mě neoklamala ani na moment.“

„Z čeho ji chcete obvinit?“ otázal se zaujatý bratr Pavel.

„Ze spoluúčasti na sprosté vraždě,“ zasyčel inkvizitor.

„Na blázny se zákon nevztahuje,“ připomněl mu mírný mnich.

„Ale ona není šílená. Jen to předstírá, sám Satan jí to našeptává!“

„Nebudu se s vámi přít,“ kapituloval konečně Pavel. „Dělejte, jak uznáte za vhodné. Stejně jste sám sobě zákonem.“

 Uražený inkvizitor po něm šlehl zlým pohledem. Jeho blízko sebe posazené oči přitom posedle zaplály jako temné tůně syté nenávisti a božího hněvu. Na moment se odmlčel, ale vzápětí opět pokračoval ve výslechu:

„Kdo byla ta třetí žena?“

„Já nevím. Nevím!“ blábolila sedící židovka.

„Tak kdo to byl? Mluv!“ křikl a nenápadně pokynul jednomu ze zamaskovaných pacholků, aby ještě o něco víc utáhl čep kovové španělské boty.

„Ne! Ne!!! Nevím jak se jmenovala. Přivedla ji Ester! Ona to ví! Byla to její vina! Ona nás k tomu navedla!!!“

„Jsi si jistá, že ji vážně neznáš?“

„Neznám. Zeptejte se Ester.“

„Můžeš jmenovat ještě nějaké jiné spoluviníky?“ vyptával se spěšně mistr Jáchym.

„Ne. Byly jsme tam jenom my tři. Jinak nikdo.“

„Dobrá. Řekněme, že ti věřím,“ opáčil spokojeně. „Ale to nic nemění na tom, že pokud chceš vyváznout s mírnějším trestem, musíš nám prokázat alespoň malou laskavost.“

„Jakou laskavost?“ zachrčela obviněná sotva slyšitelně s ústy plnými slané krve z rozkousaných rtů. Udělala by úplně cokoli, aby se dostala pryč.

„Musíš jmenovat všechny svoje komplice. Všechny židy, kteří se jakkoli podíleli na čemkoli kacířském nebo zakázaném. Všechny svoje sousedy, kteří udělali něco divného. Musíš nám pomoct vypátrat všechny lidi, na které by mohl padnout i ten nejmenší stín podezření.“

Mlčela.

Už neměla slov. Dokázala jen hledět do země. Ticho v soudní síni se zlověstně prodlužovalo, až inkvizitor konečně uzavřel krátké přelíčení. Alespoň pro dnešek:

„Jak chceš. Můžeš si to ještě rozmyslel do zítra. Ale varuji tě, příště budeme chtít všechna ta jména. Jestli s námi nebudeš spolupracovat dobrovolně, donutíme tě torturou. A teď už ji odveďte pryč. Pro dnešek končíme se všemi výslechy.“

Obrací se k ní zády, jako by ani neexistovala a nějaká mučivá tíha se konečně odlupuje z jejích pochroumaných nohou. Téměř ani nevnímá, jak ji kdosi táhne dlouhou černou chodbou zpátky do věčně uzamčených černých kobek. Má mlhavé mžitky před nevidoucíma očima. V hlavě jí hučí krvavý vodopád…

Krutý inkvizitor dosáhl svého.

Zdánlivě nezúčastněně pozoroval, jak se ostatní představitelé práva ztěžka zvedají od dlouhého stolu a tiše se loučí. Spolehlivý bratr Jan spěšně poklízel rozházené psací náčiní a rychle balil role popsaných pergamenů. Odcházel jako jeden z posledních. Jenom ten nepříjemný bratr Pavel vytrvale zůstával na místě.

„Musím si s vámi vážně promluvit, mistře Jáchyme,“ řekl a přisedl si k němu na kraj robustního stolu.

„O čem si přejete mluvit, bratře?“

„Chci s vámi prodiskutovat dosavadní průběh vašeho vyšetřování,“ řekl bratr Pavel.

„Proč? Vždyť všechno postupuje přesně podle plánu.“

„Vaše vyšetřování trvá už moc dlouho, a to mě znepokojuje. Jak je možné, že se vám do té doby ještě nepodařilo usvědčit vůdce toho takzvaného spiknutí?“

„Kryjí jeden druhého.“

„Je to možné. Ale přesto… nevím. Budou všechny ty popravy opravdu nutné?“

„Kacíři neumírají milosrdnou ranou meče.“

„Obávám se, že vám nerozumím, mistře.“

„Jen sám oheň očistí lichou smrt bezbožníka. Už brzy zaplanou velké hranice,“ sliboval horlivý inkvizitor.

„Závidím vám vaše nadšení. Já sám bych si nikdy netroufal s čistým svědomím odeslat na tak krutou smrt žádného člověka jenom na základě nepodložených spekulací.“

„Morbida facta pecus totum corrumpit ovile,“ odtušil mistr Jáchym plynou latinou.

„Co když vaši svědkové nejsou spolehliví?“ naléhal dál bratr Pavel. „Podívejte se pořádně na jejich výpovědi a porovnejte je navzájem. Zjistíte, že většina z nich si navzájem protiřečí nebo dokonce vyloženě odporuje jedna druhé.“

„Kacíři, židi a podobná verbež budou vždycky zuby nehty zapírat pravdu. Vy snad takové základní věci nevíte, bratře Pavle?“ odvětil inkvizitor sarkasticky.

„Já netvrdím, že zločinci se rádi přiznávají.“ bránil se rozhořčený Pavel. „Ale uznejte sám, že když soud používá při výslechu pouze útrpné právo, ovlivňuje tím svědky i jejich výpovědi.“

„Jak to myslíte, bratře? Máte snad něco proti použití mučidel?“

„Když způsobujete obviněným opakovanou fyzickou bolest, začnou opřekot lhát a vymýšlí si různé věci, které se nikdy nestaly. Člověk je pak ochotný odpřísáhnout vám úplně cokoli, jenom aby se dostal ven z mučírny.“

„Jestli se vám moje metody nezamlouvají, můžete si jít stěžovat k samotnému biskupovi. A zaručuju vám, že se mu vaše volnomyšlenkářské výmysly líbit nebudou.“

„Tak jsem to nemyslel, mistře Jáchyme,“ uklidňoval ho honem zděšený mnich. „Jen jsem se snažil říct, že byste mohl být trochu mírnější.“

„Pcha! Mírnost není žádná ctnost. Měkké srdce se hodí leda tak pro ženy nebo pro takové chcípáky, jako byl ten tupý žid,“ vysmál se mu umíněný inkvizitor přímo do očí. „Naším posláním je přece vymýtit ten plevel z povrchu zemského. Já a mí dominikánští bratři v Kristu si nedáme pokoj, dokud nevypálíme ze světa všechny chytře zamaskované zplozence pekel. A provedeme to podle sebe, ať se vám to líbí, nebo ne. Rozuměl jste, bratře Pavle?“

„Rozuměl, mistře, rozuměl,“ zasmušil se chladný mnich. „Jenom si někdy říkám, jestli je to opravdu ta nejlepší cesta.“

„Žádná jiná cesta není. Zapamatujte si to!“ uhodil na něj rozohněný inkvizitor. „Sbohem, bratře.“

„Sbohem,“ rozloučil se zamyšlený mnich a pomalu se odporoučel  pryč.

Jáchymovi se stejně nikdy nijak zvlášť nezamlouval. Celé tohle město se mu ostatně ani trochu nelíbilo. Zatímco jiné kraje se před mocnou inkvizicí třásly čirou hrůzou a prašivé ovce spěšně opouštěly zdravé stádo, bez nejmenší milosti vymítány rozžhaveným železem a očistnými plameny, tady v těchto bohem zapomenutých končinách jako by vzpurné kacířství, hanebné čáry a zakázaná kouzla s přehledem přemáhala pravou pokoru a němou zbožnost…

Dost možná, že s nedovoleným kacířstvím koketuje i onen na oko svatý bratr Pavel. Musí si ho ještě pořádně prověřit. Své zavádějící domněnky mistr nedlouho poté utopil v hlubokém poháru rudého vína ve své oblíbené zapadlé putyce, kam pravidelně chodil kázat o nevýslovných odpornostech nezřízeného obžerství.

 

***

 

„Ester? Spíš?“ šeptala provinile do němé tmy.

Její schoulená sousedka jí zatvrzele odmítala odpovědět. Celý den i noc ležela jakoby zhroucená tváří ke zdi a ani se nepohnula. Judita se děsila chvíle, kdy si ji mistr Jáchym zavolá k výslechu a ona zjistí, že ji její spoluvězeňkyně podle udala. Určitě ji bude strašně nenávidět. Vrhne se na ni a s divým řevem jí vyškrábe obě oči. Nebo se ještě víc stáhne sama do sebe a ponoří se mnohem hlouběji do kalných vod vrozeného šílenství…

Stékají po ní studené kapky.

Divné, že si sama od sebe nikdy dřív nevšimla, kolik je skrytě obsaženo dokonce i v neprostupných kamenech tvárné vody. Napadlo ji, že venku možná prší a jenom ona to neslyší, protože je pohřbená moc hluboko pod neprodyšným povrchem…

Na tvář jí tiše pleska další ledová kapka. Snášel se na ni drobný déšť neviditelných kapek, které pomalu padaly odkudsi z nízkého stropu smrduté sklepní kobky. Jako by i jindy tvrdá a necitelná černá zem náhle ronila smutné slzy…

 

Kapky kapou pospolu.

Kapky kapou.

Kapky.

Kap.

 

Odráží se od její mokré hlavy. I to je jeden z nejefektivnějších způsobů mučení v dlouhých dějinách násilnického lidstva. Zazdít nepohyblivé věžně do vodního lůžka, kde jedna po druhé plavně padají v přesných intervalech pouze nekonečně mučivé ledové slzy. Pozvolné zkapalnění zdravého mozku vyvolává v každém lidském jedinci stále se stupňující zuřivé záchvaty halucinogenní demencie…

Tmavě modrá je symbolická barva pustého šílenství.

Představuje si přerušovaný proud pomalé podzemní vody. Téměř skutečně slyší dávivé chrčení dávné říčky, která prudce tryská v černé nicotě odnikud nikam, teče trudnou trhlinou kamsi do nekonečné temnoty…

Jedině hořké sny ji mohou zachránit od vzlínajícího se vlhka, pronikavého chladu a všudypřítomné kapající vody. Dokázala vnímat jen nekonečnou, do hloubky kloubů zakusující se zimu. A dusnou tmu. Trošku ticha, jen občas přerušovaného němým nářkem zatracených duší zakutých v těžkých okovech. A mnoho lichých nadějí na milosrdnou smrt…

Klíč se otočil v zámku a zarezlé veřeje vřískavě povolily.

„Vy dvě! Ven!“ křikne na ně otrávený žalářník. „Jste volné, můžete jít.“

Zírala na něj jako na boží zjevení.

„Říkám, že můžete jít. Tak ven!“ zopakoval podruhé. Jeho kolega zatím otevíral další cely.

„Vy nás… pouštíte? Pryč?“ vypravila se sebe konečně, totálně neschopná uvěřit, že to celé není jen nějaký výsměšný sen.

„Dostali jsme ten příkaz dnes ráno. Král dal vyhlásit dočasnou svobodu pro všechny židy. Už vás tu nemůžeme dál držet,“ vysvětlil znechuceně poslušný strážce. „Řekl bych, že někdo od vás mu musel zaplatit pěkně tučný úplatek.“

„Cha! A pak že židi nemají peníze. To tak!“ řehtal se druhý žalářník.

„Já jim nevěřím ani nos mezi očima. Tak padej ty špíno!“ popohnal ji ten první a přitom netrpělivě kopl do nehybné hmoty na plesnivé slámě. Ester se ani nehla. „A tu druhou si vem sebou. Táhněte obě do pekla!“

„Ester! Vstávej!“ prosila Judita a snažila se rychle vyburcovat svou trucovitou sousedku. „Venku na tebe čeká ten tvůj Áron.“

„Tak slyšíš! Hni se!!!“ nadával netrpělivý žalářník. Pokusil se ji převrátit na záda, ale vzápětí zuřivě zaklel. V smrduté temnotě se šeredně zjevil její odulý obličej. Rozpraskané žilky a vzduté cévy mu dodávaly hnusně nachovou barvu a z rozšklebené huby jí trčel částečně překousnutý krvavý jazyk. Na oteklém krku byly zřetelně patrné hluboko zaryté články už dávno vychladlého kovu…

„Je mrtvá. Oběsila se na řetězu,“ konstatoval lakonicky kolega žalářník. Juditě se začal nepříjemně zvedat žaludek. Nedokázala pochopit, jak mohla tak dlouho vydržet na jednom místě se ztuhlou mrtvolou. Mluvit na ni tichým hlasem. A dokonce ji chvílemi držet za ochablou ruku…

„Co budeme dělat?“ děsil se druhý strážce. „Budou si myslet, že jsme ji zabili my. To padne na naši hlavu!!!“

„Ne, to si nemyslím,“ oponoval ten druhý. „Nehody se stávají. A ta ženská byla blázen. Všichni říkali, že byla šílená.“

„Dají nás do klády! Nebo na pranýř!“ hořekoval jeho kolega. „Možná přijdeme o místo!“

„Moc to přeháníš. Byla to jenom židovka. Po té neštěkne ani pes,“ usadil ho střízlivější žalářník. „A už drž hubu. Já se půjdu zeptat, co s tím. Ty zatím vyprovoď tu živou.“

S těmi slovy se odšoural pryč.

Judita, pořád jako napůl omráčená, následovala svého znepokojeného průvodce. Spěšně procházeli kolem těch nejstarších žalářů, kde neomezeně panuje věčná tma a kdo se tam kdy dostane, je v malém momentě nepostřehnutelně pochován za živa. Podvědomě přidala do kroku. Pod nohama se jim pištivě proháněly hladové krysy. Slyšela, jak odkudsi z prázdného prostoru za mihotavou hranicí matného světla smolné pochodně vychází zvláštní zvuky…

… usilovné škrábání lidských drápů, zdušené krákání vykřičených hrdel, spiklenecký sykot vyschlých rtů a ještě jiné, mnohem horší hluché ozvěny…

Byly všude kolem. Hliněné stěny, které ji tak drtivě obklopovaly, se samy nezvladatelně třásly sžíravým chladem. Nesčetné stovky a tisíce vykotlaných zubů se samovolně rozklepaly v křečovitém záchvatu posmrtné zimnice. Plně vnímala pokřivené vědomí všech těch, kteří už nikdy v životě neuvidí denní světlo. Z posledních sil přinutila své vychrtlé strupovité tělo násilím překonat ten nejhorší třes a vskutku se jí podařilo postupovat podél nestejných stěn pořád dál a dál…

Konečně vyšla ven.

Stačilo jen namáhavě vystoupat po stoupajícím točitém schodišti, kde se po každém příkrém stupni lenivě plazily duhové odrazy horkých plamínků. Zchátralá budova za nimi zatím ztratila něco ze své děsivé pochmurnosti a na strohou strážnici se snesl noční stín. Ze stojatého vzduchu pomalu vyprchaly zlatavé odlesky jasných barev jarního soumraku. Konsternovaný žalářník ji milostivě propustil zemřít hlady do křivolakých městských ulic…

Copak noční můra už opravdu skončila?

Jako by to, co se tak drtivě odehrálo přímo v tomto poklidném městě, bylo jen dalším zlovolným dílem nějaké neznámé temné síly. Jako by si v jejich přecpané čtvrti dali rošťácké dostaveníčko pohanští běsové a pak poplenili co se dá. Unikli neviditelní a beztrestní jako nějaká nevyléčitelná nákaza ze zamřelých dutin odrovnané mrtvoly. Strhli její malý svět do víru zkázy a zanechali na sebou jen stydlou krev, nesmazatelné cejchy hanby na vratech nuzných domků a ohavné znamení hříchu na čelech odsouzených židů…

Jako ve snách si uvědomila, že kolem ní kňučivě naříká několik zubožených lidí. Z jejich obnošených šatů už zbyly jen hnusné hadry nasáklé štiplavou špínou a z jejich zmatených očí čišel těkavý strach a planá nenávist. Byli to ostatní osvobození židé, kteří jako zázrakem unikli z krutých kobek předsmrtného podsvětí…

Černé ovce.

Můžou jen zoufale bečet a třást se v sevřené skupině, která jim snad poskytovala jakousi klamnou iluzi falešného bezpečí. Stahovala se kolem nich smrtící smyčka. Bylo jich hodně, přicházeli ze všech stran. Někteří se sukovitou holí nebo selskými vidlemi v mozolnaté ruce, jiní jen s nepěknými nadávkami nebo rozzuřeným řevem:

„ZABTE ŽIDY!“

„AŤ SHOŘÍ V PEKLE!!“

„ZAŠLAPTE TU ŠPÍNU!!!“

Střapaté děti v krátkých košilkách už pilně sbíraly vhodné kameny. Dospělí je spěšně pobízeli. Všichni do jednoho zoufale žíznili po nečisté krvi. Chtěli pomstít všechnu pohanu, nepoctivost a příkoří, kterého se dobrému lidu už od pradávna dostávalo z ulepených rukou zlovolných židů…

Co na tom, že sám král tu pohanskou špínu milostivě vysvobodil ze zamřížovaného žaláře, když si pro ně přišli lidoví ženci z pozemského očistce?

Vezmou slepou spravedlnost do vlastních rukou.

Už zase zběsile vyrazila na útěk. Na světě neexistovalo jediné místo, tam by se mohla vrtnout tak, aby v nikom nevzbuzovala žádnou nenávist nebo jiné nelibé pocity. Věčná židovka. Řítila se zatuchlými uličkami nepřátelského města a při každém kroku, který musela přetrpět na svých zmučených nohách se do ní drtivě zarývalo tisíce do běla rozžhavených nožů, jako by bledá vodní víla tančila po prašném povrchu šedivého popela pocházejícího z vychladlé ohnivé hranice…

Do hlavy ji trefil velký kámen.

Zatmělo se jí před očima a ona bezmocně upadla dolů na tvrdou dlažbu. Ta slepá ulička byla snad nekonečná, stejně jako každé pozemské utrpení. Po sinalých tvářích jí ztékala rudá krev. Celý širý svět se jí hroutil přímo před zakalenýma očima. Nebo že by se ona sama začala zvolna vytrácet ze světa?

Nedočká se ani řádného pohřbu.

Rozbitou hlavou jí hbitě bleskla ještě poslední spásná myšlenka: stará synagoga hned vedle zanedbaného hřbitůvku s kulatými náhrobky pevně zakotvenými v nohách zakopaných mrtvol. Sedmiramenné svícny a bronzové olejové lampy osvětlují velkou zšeřelou svatyni. Její vysokou klenbu podpírají dva mohutné osmihranné pilíře, kolem dokola stojí dlouhé lavice z věkem zpuchřelého dřeva a přesně vprostřed se pyšně vypíná vyvýšený stupeň obehnaný tlustou kovanou mříží. Ještě skrytý svatostánek zakrytý zdobnou oponou. Tajemná skříňka posvátné tóry, kde se po celé staletí uchovávají papírovou plísní prožrané role do posledního volného místečka pečlivě pokryté nečitelným hebrejským písmem…

Vyškrtnutá z knihy života.

Na její zhroucenou siluetu se snesl prudký déšť vražedných kamenů. Zabořovaly se jí do vyhublého těla jako ostré hroty těžkých válečných mečů. Lámaly křehké kosti a čeřily klidně tekoucí krev. Už neslyšela vítězoslavný řev vzteklého davu. Z její rozražené lebky vytékala horká kaše. Mísila se s mělkým bahnem zaplivané ulice. Časem všechno utichne. Pak přijdou toulaví psi a lačně ji slížou z hrbolatých kočích hlav…

 

---