Sokratovský dialog - osud

D:           Věříš na osud, drahý příteli?
V:           Samozřejmě, že věřím.
D:           A z čeho tedy usuzuješ, že nějaký osud existuje?
V:           Je to jasná věc! Vždyť existuje tolik slovních spojení – osudová láska, osudový tah, ruka
                osudu,.. to přece nejsou jen vymyšlené pojmy,  musely vzniknout  na nějakém reálném
                základě.
D:           Ano, to zní velice rozumně. Přesto Ti však položím otázku. Můžeš o některé ze svých lásek
                říci, že je nebo byla tvá osudová?
V:           Přirozeně moje nynější žena.
D:           To je milé, ale dovol zeptat se trochu hrubě. Jak víš, že ještě za svůj život nepotkáš jinou,
                která pro Tebe bude znamenat o něco víc. Neřekl bys pak o ní, že je tvá osudová?
V:           Asi řekl.
D:           Pak se tedy výsledek poněkud neshoduje s podstatou. Podstatou osudové lásky je přece
                její jedinečnost. Pouze jedna jediná láska může být osudová.
V:           Teď opravdu nevím, co říct.
D:           Zamysli se, příteli. Můžeš prožít za svůj život spousty lásek, a dokonce i více z nich může být
                něčím výjimečných. Ale nikdy nevíš, jestli nepotkáš ženu, ke které budeš cítit o mnoho více,
                než ke všem ženám předchozím.
v:            Máš pravdu. Dejme tomu, že osudová láska je tedy pouze velmi nejasné slovní spojení, jehož
                podstata vlastně neexistuje. Ale to ještě neznamená, že není osud.
D:           Zajímavý poznatek. Z tvých slov tedy usuzuji, že slovo „osud“ má pro tebe jasný význam.
V:           Naprosto.
D:           Můžeš mi slovo „osud“ nějak popsat? Vlatně opravdu netuším, co znamená.
V:           Je to jistota, pravda, předurčení. Každý se narodíme s nějakým cílem a žijeme proto, abychom
                ho naplnili..
D:           Myslíš si tedy, že jsi se narodil proto, aby ses stal podnikatelem a otcem 2 dětí?
V:           Vlastně jsem chtěl vždycky hrát a zpívat, ale jsem podnikatelem a otcem 2 dětí. Pak
                to tedy byl můj osud.
D:           Přijde ti to tak správné?
V:           Určitě. Kdybych dnes ještě hrál a zpíval, pak jedině proto, že jsem sešel ze své cesty.
                Na konec bych stejně zůstal u podnikání, protože je to můj osud. A pakliže je můj osud
                zpívat a hrát, tak se k tomu ještě někdy ve svém životě dostanu.
D:           Promiň, ale tvá myšlenka mi zní poněkud dětintsky.
V:           Nechceš mě snad urážet, příteli..
D:           To určitě nechci! Ale teď mě poslouchej. Není tvoje zaměstnání pouze a jedině tvou vlastní
                volbou? Není to spíše otázka vůle a odvahy?
V:           Nevím.
D:           Od malička jsi chtěl hrát a zpívat. Proč se tedy dnes nevěnuješ právě tomuto?
V:           Rodiče mi říkali, abych dělal něco, co mě vždy a zaručeně uživí.
D:           Převzal jsi tedy názor svých rodičů místo svého vlastního?
V:           Vypadá to tak.
D:           A není tedy budoucnost otázkou vůle a odvahy? Domnívám se, že vzpurné dítě by si nakonec
                přece jen vydobylo svou a stalo se tím, čím v hloubi duše chtělo. Poslušné a rozumnější dítě
                zváží názor rodičů a zvolí si jistější, ale jednodušší cestu.
V:           Nevím, co na to říct, příteli.
D:           Nechci tvou volbu nijak znehodnocovat. Netvrdím, že je něco špatné nebo dobré. Pouze se
                snažím zjistit, jestli opravdu existuje osud nebo je to jen výmluva nás lidí, neboť si nejsme
                schopni připustit, že celý náš život jsou pouze naše vlastní volby, a pokud nemáme dostatek
                odvahy nebo sil, pak raději svalíme naše činy na „něco“ jiného.
V:           Jsem na rozpacích.
D:           Napadají Tě ještě nějaké další argumenty?
V:           Vlastně ano.  Stále si myslím, že je něco, co hýbe našimi životy. Kdysi jsem se rozhodoval,
                zda prodat dům, ve kterém jsem bydlel, nebo ne. Měl jsem spoustu nabídek od lidí, kteří
                ho chtěli koupit, ale já jsem si stále nebyl jist, protože jsem na to místo měl spousty krásných
                vzpomínek. Nakonec se situace vyřešila za mě. Toho roku přišly kruté záplavy a dům byl
                kompletně zničen. Dodnes si říkám, že bylo mým osudem nebydlet v tom domě dál.
D:           Zajímavá příhoda. Byl jsi velmi nerozhodný a jistě jsi doufal, že „něco“ rozhodne za tebe.
                Třeba právě síla tvých myšlenek přivolala to neštěstí nebo to byla jen pouhá shoda náhod.
V:           Možná ano, možná ne.
D:           Ale příteli, myslíš si, že když ráno vstaneš, vybíráš si kravatu a nakonec si vezmeš červenou,
                tak bylo právě tvým osudem vzít si ji? Podle mého byla volba čistě tvoje věc a jen ty jsi mohl
                ovlivnit, kterou si vezmeš.
V:           To jistě.
D:           A není to tak se vším?
V:           Pokud by bylo, pak by žádný osud existovat nemohl.
D:           Nebylo by to milé poznání? Možná by nám potom vznikla nová naděje. Věděli bychom, že
                můžeme ledacos změnit.
V:           Určitě, ale bylo by to také trochu tíživé poznání. Chyběla by nám jistota, která je pro člověka
                myslím velmi důležitá.
D:           Bohužel ano. Nebo bohudík?
V:           Těžko říct.
D:           S námi lidmi je to především velmi težké, že?
V:           Tak je to.
D:           Já už opravdu netuším, kudy kam. Neznáš nějakou lepší cestu, kterou se dostat k pravdě,
                příteli?
V:            A existuje vůbec pravda?
D:           To můžeme zkoumat příště, příteli. Já jsem skutečně v koncích..