Zánik domu Thrasherů IV

    Tahle hospoda mohla být kdysi světáckým barem, plná šviháku a dam, ale teď je tu všude prach, šero, stařičký jukebox, a pár vyhaslých existencí. Usazujeme se všichni do jednoho boxu a u obtloustlého barmana s nazrzlým plnovousem, si (já, Richie a Krutov) statečně objednáváme piva, Tom a Márty si objednávají čaj. V prvním boxu, nejblíže u vchodu, sedí žena v červeném kabátku naproti dvěma mužům. Na to jaká je hodina hovoří všichni tři docela živě, pokyvují hlavami a gestikulují rukama. Na baru, zády k nám, je na štokrleti usazen muž s bujnými vlasy, oděný v tmavém kabátu, pije černé pivo a občas si lokne whisky. Na opačném konci baru sedí žena v černých šatech přes které má oblečený pletený svetr s červenými proužky, zdá se jakoby poplakávala, prohlíží si sebe samu v zrcadle za barem a upravuje si rozmazané oční linky, pije bílé víno a kouří dlouhatánské cigarety. Dívám se na ni v zrcadle za barem a všímám si jejího výrazného nosu. Rychle sklápím zrak - všimla si, že se na ni dívám a zachytila můj pohled. Přemlouvám se už kolem sebe nekoukat. Kysele se tvářící barman nám přináší piva.

    ,,Čaje zatím ještě nejsou,’’ říká a odchází.

    Z jukeboxu se line píseň od Michala Prokopa Až si pro mě přijdou. Márty se vrací z toalety, souká se přeze mne do boxu, ale zaráží se.

    ,,To je Goat,’’ téměř vykřikuje.

    ,,Je to sice zapadlej kout, ale jinak je, v tuhle hodinu, otevřenej jenom ten hnusnej nonstop u náměstí,’’ obeznamuje ho Richie, který má přehled.

    ,,Ale ne kout - Goat, ten spisovatel! William Goat.’’ 

    ,,On je Skot či co?’’  ptám se.

    ,,Není.’’

    Márty vyskakuje a opatrně se blíží k baru a k muži v tmavém kabátu. Nervózně na něj, zcela neopatrně, bafá:

    ,,Pane Goate, jste to vy? To jsem moc rád, že vás poznávám. Jsem váš velký fanoušek.’’

    Muž s bujnými vlasy třepe klimbající hlavou, narovnává záda, z kabátu pravičkou  vytahuje fajfku a dává si ji před ústa, opírá se hrdě levou dlaní o stehno a přimhouřenýma očima si Mártyho měří.

    ,,Vy jste vydavatel?’’ huhlá.

    ,,Ne, pane Goate.’’

    Muž rozmrzele schovává lulku zpět do kabátu a usrkuje si panáku.

    ,,Pane Goate, moc se mi líbí vaše povídky, hlavně ty o mladých hudebnících.’’

    ,,Fajn.’’

    ,,Pracujete teď na něčem?’’

    ,,Ano, teď na něčem dělám,’’ říká Goat, vyprázdňuje sklenici s pivem a kýveje na barmana, který se zrovna pochybně pachtí s našimi čaji. Barman zřejmě ten signál pochopil správně a spisovatelovu sklenici opět naplňuje černým pivem. Goat vytahuje z boční kapsy kabátu cigaretu a strká si ji do úst. V dalších otvorech svého šatstva hledá oheň. Márty se, mezi řečí, prohledává.

    ,,A jak jinak se vůbec máte? Co ta vaše žena, co vám zahejbala? Ta Polka.’’

    ,,Děkuju, netančím.’’

    Márty si sahá do kapes, hledá a nalézá - další kus celkem zachovalého citrónu. Nezakusuje se do něj - balí ho do igelitového sáčku a schovává zpět do kapsy, na později. Nakonec nalezá zapalovač a připaluje Goatovi cigaretu. Znovu mne napadá, že jsem Mártyho nikdy neviděl kouřit.

    ,,Děkuju.’’

    ,,Nemáte zač. Pane Goate, myslíte, že bych vás mohl požádat o váš autogram?’’

    ,,Nečo za něco.’’

    ,,Prosím.’’

    ,,Neměl bys pade?’’

    ,,No…snad ano…’’

    Márty vytahuje peněženku a napočítává pár drobných.

    ,,Mám čtyřicet dva. Nevadí? Víte, zbytek si musím nechat na vlak domů.’’

    ,,Takže nejseš odsud?’’

    ,,Ne jsme z-.’’

    ,,Co tu děláte tak pozdě v noci?’’

    ,,Ále,’’ pronáší Márty rádoby ležérně, ,,šli jsme z plesu na nějakou diskotéku a nějak to tam nedopadlo.’’

    ,,Hm.’’

    ,,Chtěli jsme tam udělat pořádnej bugr a bengál - větší než dělá Daniel Nekonečný, ale-’’

    ,,-Větší než dělá Daniel Nekonečný i s tím svým Šum svistu?’’

    ,,Přesně tak.’’

    Márty se široce usmívá. Goat vytahuje z kabátu předem podepsanou fotografii a podává mu ji.

    ,,Hele mladej,’’ burácí barman, ,,nechceš si vzít ty čaje ke stolu?’’

    ,,Vezmu je. Tak, pane Goate, já vás nebudu už víc zdržovat. Moc rád jsem se s vámi setkal.’’

    Podávají si ruce.

    ,,Tak bacha na absint a neusnout ve vaně,’’ říká William Goat. Márty bere Tomův a svůj čaj a míří k nám do boxu, kde mne Richie, se znovu nabytou náladou, děsí klasickým metalovým příběhem:

    ,,…a od těch časů byl on vlasy kratší!’’

    Byla to opravdu děsivá pohádka, sahající až k počátkům headbanderské mytologie. Tedy do těch divokých a nenávratných sedmdesátých let.

    ,,Tak co ten Kelt?’’ zajímá se Krutov.

    ,,Goat? Je dobrej,’’ odpovídá zasněný Márty, ,,ale podle mě vypadá spíš jako malíř.’’

    ,,Hm.’’ 

    ,,Jo?’’

    ,,Hmm.’’

    ,,Tsss…’’

    Z prvního boxu od vchodu vylézá trojice v čele s ženou v červeném kabátku. Přecházejí bar a společně u jukeboxu tančí na píseň Crazy od Aerosmith. Solidní song.

    ,,Tak jaká myslíte, že bude nová Metallica?’’ nadhazuji citlivé téma.

    ,,Snad to bude drsný,’’ doufá Richie.

    ,,Jestli vůbec ještě někdy něco vydaj,’’ rýpe Krutov.

    ,,To je fakt,’’ klesám na mysli, ,,už víc jak čtyři roky nic. A producent Rock jako basák?’’

    ,,Hlavně už žádný covery!’’ káže Richie.

    U baru jsme zaznamenali pohyb. Pisálek Goat vstal ze svého štokrlete, vratkým krokem dovrávoral k ženě v proužkovaném svetru a dal se s ní řeči. Žena zaznamenala jeho přítomnost, podepřela si dlaní bradu a poprvé, za dobu co jsme tady, se usmívala. Goat opřel své kolíbavé tělo levou rukou o bar, pravou si a dal v bok a s cigaretou v koutku úst se jaksi rozhovořil. Za malý moment na něj žena vyvalila nevěřícně oči, a po výrazu jasného znechucení, chrstla muži v tmavém kabátu zbytek svého bílého vína do obličeje. Nasupeně odešla na toaletu.

    Goat se za ní otočil, vyndal si z úst zhaslou cigaretu, degustativně olízl víno stékající po jeho obličeji, a s jistou mírou uspokojení se vrátil zpět na své místo, kde si objednal další whisky.

POSLEDNÍ PRVNÍ VLAK

Odjezd našeho vlaku byl naplánován na pět minut po páté hodině ranní. Ten, který by měl odvézt Krutova do hajan, vyjíždí ze stanice o deset minut dříve. V nádražní hale s námi pobývají - spící vojín, rozvalený na dvou provizorně spojených lavičkách, s velkými bágly omotanými kolem nohou, tři mladá individua, které jsem viděl na plese, a zarostlý vágus s akustickou kytarou, jenž po našem příchodu rozevřel futrál a spustil píseň o těžkém údelu dívky s bujným pubickým ochlupením. Hraje dobře a smutně. Plesová individua mu do futrálu sypou pár dvou, dvě pěti, a dokonce jednu desetikorunu, aby zmlknul. I takhle se dá zabíjet muzika a umění. Většina členů našeho kvintetu spí nebo podřimuje, jen já bdím a sleduji celou tu nádražní scenérii a Mártyho, který pojídá poslední kousek citrónu. V příjemném šumu houstnoucího ticha, mi už už padají víčka, když v tom vandrák roztíná těžký vzduch nádražní haly songem o vaginální mykóze a zánětu konečníku. Probírá to všechny přítomné. Krutov a Richie využívají nastalé bděcí situace a batolí se na záchod. Když se společně vracejí, Krutov hlásí:

    ,,Tak já bych pomalu mohl jít.’’

    Doprovázíme ho.

    Po jeho odjezdu, jsme tam tak stáli a co chvíli se na sebe dívali, aniž bychom prohodili jediné slovo. Byla by to krásná, unavená fotka do bookletu prvního alba. Město už dávno spalo a já tehdy ještě, tak docela jistě, nevěděl, že v tomhle složení - Márty, Richie, Tom a já - jsme spolu úplne naposledy. Ozývalo se svištění a rezavý zvuk brzd. Blížil se náš vlak.

 (Konec...)