Bez inspirace

Pod hořkým jazykem

slova hoří…

výtky a polínka

pod víčky složena…

Děsí mě prázdno a prázdná noční obloha, zamlžené přední sklo, tvůj dech a moje vzpomínky…na všechnu krásu kolem sebe…jsi vždy a všude – nad věcí, nad vlastní aurou…voníš po pelyňku…nesnesu bylinkový šampon a z kopřiv louh…nesnáším plamínky, pramínky, spirály a červenou barvu, rtěnku a spodní prádlo…na šňůře pověšenou tvou lehce zpocenou podprsenku…po sexu, před sexem…měla bych přestat pít, mozek se houpe sem a tam jak v lodi plné rumu, potápím se…nebude nic, žádná myšlenka. Nesnesitelně dlouho klesám na dno plné písku…jo, z toho písku, kterým umím sypat polibek.

Stává se ze mě jen bezcenný pozorovatel situací a lidí, co skutečně žijí…těch, co je láska trýzní, v trosky mění či šimrá pod žebry a nutí jít dál. Ok, můj mozek si dal ledovou sprchu, naskočila husina. Necítím. Vždyť přesně tohle jsem si tolik přála – tak trnkově modře trpce chutná absťák citu…hloupost.