nechci si stěžovat, ale ...

asi to nepatří ani mezi úvahy, zkrátka proud myšlenek, nikdy nevyřčených nahlas

také mě trápí stereotyp,

nucená pohoda Vánoc,

všude se míjející nasrané pohledy

 

domácí (ne)pohoda,

pracovní maraton,

stohy nevyřízených věcí do školy

 

vztah pomalu na bodu mrazu,

když už tam nemíří to počasí,

věčnost bytí drcená pod koly

 

což o to, mě baví žít,

žít chci a snažím si to užívat,

uvnitř mě ale žije cosi,

co v nepravidelných intervalech,

vypouští jedovaté hroty

do mého břicha

a obírá mě o čas k žití

ale já si nestěžuji

 

pod rouškou smíchu

užívám si každé chvíle

protože vím,

že nepravidelnost se může kdykoli přihlásit.

 

 

Není tomu dlouho,

co jsem dala citům volný průběh,

natolik mě to ale vysílilo

a odhalilo charaktery těch, okolo mě,

že se budu muset ještě dlouho zotavovat.

 

Nechci si stěžovat,

ale musí to ven.

---