Já, Kája a návštěvy

Já, Kája a návštěvy

 

Návštěva č.1

„Zítra jedeme dom!“ Ječela jsem hystericky do telefonu na velkého Karla. Zrovna jsem se pohádala s vlastní mámou. Malý Kája a já jsem u ní byli pár dní na návštěvě.

Šla jsem se uklidnit o patro níž ke švagrové.  Kája změnu prostředí taky uvítal. Ne, že by na něm zanechala nějaké následky předchozí hádka, ale měl prošmejděnou kuchyni i obývací pokoj, kde jsme spali. Nudil se. A tetina domácnost slibovala nové skříňky a další možnosti  rabování.

„Slyšelas nás?“ Ptala jsem se švagrové. „Zase jsme se rafly.“

„Jo, slyšela. Dáš si kafe?“

Zatímco jsme se švagrovou míchaly kafe, Kája se bavil s o půl roku mladší Simonkou. Vyráželi ze sebe radostné „kvík kvík kvík“ a jejich hlásky nebylo od sebe možné rozpoznat. Simonka byla zabořená v chodítku, Kája se do něho snažil nasoukat za ní. Radostné „kvík“ přestalo a Simonka se rozbrečela.

„To je moje chodítko. Jdi pryč, Karle.“

„Ale Simono, ty s tím vůbec neumíš. Já ti ukážu, jak se s tím jezdí a na co máš všechna ta tlačítka.“

„Néééé! Jdi pryč!!!“

„Simono, tak aspoň zmáčkni to modrý tlačítko...“

Odtáhla jsem Káju a švagrová Simonku. Kája se pustil do kramaření v kredenci, Simonka se usadila na nočník. Ve sluncem zalité kuchyni bylo teploučko a Simonka si bosýma nožkama radostně kopala kolem sebe.

Vysvětlovala jsem švagrové, proč jsme se s mámou hádaly.

„Nemohly jsme se dohodnout, jestli má malý super hrdina Kája vyřešit hospodářskou krizi a nastolit světový mír v ponožkách nebo raději bez.“

Švagrová pochopila. Bylo jasné, že bychom nebavily řevem celou ulici, kdyby nešlo přinejmenším o záchranu světa, o věc, ve které musel nutně figurovat malý Kája.

Chtěla jsem ještě pokračovat, ale ozvalo se zaklepání  a vešla máma.

„Ahoj holky.“  Řekla.

„Dobrý den, paní A. Dneska jsme se ještě neviděly.“ Odpověděla jí švagrová.

„Co děláte?“ Ptala se máma.

„Pijeme kafe. Dáte si taky?“  Zeptala se švagrová, zatímco já jsem, stále ještě uražená, mlčela.

„Dám, děkuji.“ A máma si přisedla ke stolu.

Kája se mezitím přesunul do sousedního pokoje a bylo slyšet, jak otvírá nějakou skříň. Zvedla jsem se, že ho usměrním.

„Tam nemůže nic provést. Seď.“ Řekla švagrová.

Zůstala jsem sedět vedle mámy. Simonka na nočníku cosi spokojeně broukala. Máma na ni koukala.

„Ta je tak hodná. Taková zlatá panenka!“ Rozplývala se. Pak se zatvářila vážně.

„Katko, Simonka nemá ponožky. Nemůže se nachladit?“

Pohodářka Katka nestačila odpovědět.  Ve dveřích sousedního pokoje se objevil Kája s úsměvem na tváři a něčím v ruce.

„Co to je?“ Ptal se svým roztomilým mimi hláskem.

„To je ponožka, Kájo.“ Odpověděly jsme trojhlasně. V Katčině sluncem zalité kuchyni byly náhle zapomenuty všechny hádky. Stejně v nich šlo vždycky jen o ponožky, ne?

 

Návštěva č.2

I když byl mezi Kájou a skoro roční Simonkou půl roku rozdíl, a u takových mimin je to znát, náramně si rozuměli. Švagrová si při pohledu na ně sice musela zakrývat oči, protože to vypadalo, že Kája každou chvíli Simonku zalehle, utrhne jí ruku nebo vypíchne oko. Ale Simonka, pokud se cítila hodně ohrožená, jako správná žena dala vyniknout svému hlasu a pokaždé si rychle přivolala pomoc. Potvůrka, přišla na to, že stačí výsknout a Kája má průšvih. Ale stejně se za ním pokaždé připlazila zpátky.

A tak jsme se s Katkou rozhodly, že tu věrnou dvojici nemusíme hned rozdělovat. Holky zabalily kufry a odjely s námi. Přivítal nás vymrzlý domeček, a tak jsme otočily kohoutkem naplno a pustily do radiátorů více tepla. Venku byl hezký listopadový den. Navlékly jsme děti do mnoha a mnoha vrstev. Katka poslušnou Simonku s menšími obtížemi, já divocha Káju s většími. Seděl na botníku, klátil se, bral mikinu a taky čepici a házel je na zem, natahoval se pod sebe do botníku a vytahoval boty, které skončily na zemi vedle mikiny a čepice.

„Co to je? Co to je?“ Ptal se mě asi milionkrát a ukazoval na dveře, kocoura a na Simonku zachumlanou v kombinéze.

Celá zpocená a už silně nervózní jsem přece jen trpělivě odpovídala:“dveře, kocour, Simonka...“  a při tom ho cpala do zateplených kalhot. Největší  boj pak nastal při obouvání. Kája absolutně nespolupracoval, soustředil se na to, jak dosáhnout  na kocoura. Kocour naštěstí utekl, a tak se mi podařilo Káju obout. Po tom všem mi zápas „Kája máma rukavice“ připadl směšný a po necelých pěti minutách měl Kája dokonce i palčáky.

Podzim se za oknem tvářil idylicky, ale jakmile jsme opustili domeček, bylo jasné, že to na nás jenom hrál. Foukal studený vítr a odpoledního světla rychle ubývalo. Cesty začínaly namrzat. Od domu jsem opatrně klouzala a přidržovala jsem se Kájova kočárku. Katka si jízdu z kopce užívala.

Doklouzali jsme AŽ!! k domu nejoblíbenější sousedky, paní B.

Naši jízdu pozorovala za okny prosklené verandy. Kája okamžitě trval na tom, že musí vystoupit.

„Kvík kvík bé bé“ Ječel a nebezpečně se vykláněl z kočáru. Raději jsem ho vytáhla a postavila před branku paní B. Okamžitě s ní zacloumal a mával, dokud se paní B. nezvedla ze židle, nehodila na sebe kabát a nevyšla ven.

„Kampak, dámy? Vždyť už je skoro tma.“ Pozdravila nás rozšafně.

„Hergot, to to klouže.“ Zanadávala a pak se otočila ke Kájovi. „Nazdar Kájo? Tys byl u babičky? A už jsi zase doma?“

Kája se radostně rozhýkal a provolával svou jedinou větu „Co to je? Co to je?“

„Tak děvčata, stejně asi daleko nedojdete, nedáte si se mnou grog? A co ty, Kájo? Co dáme tobě?“  Paní B. ani nečekala na odpověď a odešla zpátky do domu. Vrátila se téměř okamžitě s tácem se třemi hrnečky a rohlíkem pro Káju a Simonku. Děti se daly do rohlíků, my jsme popíjely grog.  Víc rumu už do hrnku paní B. snad ani nalít nemohla!!! Ale nepopírám, že nám chutnal.

„Tak děvčata, to nám to odpoledne pěkně uběhlo, že?“  Paní B. posbírala prázdné hrnečky.

„Zatím nashle. A neuklouzněte s těmi mrňaty.“ Loučila se s námi.

Statečně jsme „mrňata“ tlačily zpátky do kopce. Katce to šlo, já jsem zůstávala pozadu. Těžký kočár mě posouval zpátky dolů a grogem napuštěné nohy na náledí neposlušně klouzaly nazpět.

„Katko, já nevyjedu.“ Volala jsem zoufale na švagrovou.

„Počkej, pomůžu ti.“

Vytlačila kočár se Simonkou nahoru a vrátila se ke mně. Tlačila mě i kočár.

Kde se ve 160centimetrech a 47kilech vzala taková síla?!?! Byli jsme nahoře.

Vysvlékací procedura nebyla o moc zábavnější než ta oblékací, ale přece jen to šlo lépe a radostněji, snad díky ještě nevyprchanému účinku grogu paní B. Doma už bylo teploučku, vlastně horko, a tak jsem stáhla topení.

Velký Karel přišel z práce, pomohl nám uložit děti a těšil se, že si ještě posedíme u vínka.

Ale my, ženy – matky, unavené cestou, dětmi a grogem paní B. jsme si šly brzy lehnout.

Vzbudila jsem se zimou a musela jsem na záchod. Na chodbě jsem potkala Katku.

„Tady je hrozná zima. Topení je úplně  studený.“ Stěžovala si. To už se za mnou objevil velký Karel.

„Já se na to podívám.“ Řekl a šel se „podívat“ na kotel.

Ukázalo se, že jsem kohoutkem sice otočila, ale špatně. Topení se nestáhlo, ale rovnou vypnulo. To mu se říká vřele uvítat návštěvu....

 

Návštěva č.3

Paní K., mou tchýni a Kájovu druhou babičku, jsme potkali před obchodem. A nejen ji. Před vyhlášeným krámem „máme vše a skoro zadarmo“ se zrovna sešla elita vesnice. Paní K. tam stála se svými dvěma nejlepšími kamarádkami.

„Ahoj Renatko. Tak vy už jste přijeli. To je dobře. Jé, a je tady Katka a Simonka!!!! Simonko, ty jsi celá babička A.“ Švitořila svým pronikavým hlasem paní K.

„A co rodiče? Jak se mají?“

„Ale, jo, mají se docela dobře.“

„Tak to je dobře. Už jsme tady s Maruškou a Pavlou řešily vánoční besídku. Rozhodly jsem se, že nebudeme čekat do nového roku, ale že si vyhodíme z kopýtka ještě před vánocema. A změníme lokál. Tak to se pak domluvíme, půjdeš s náma, že jo? A co vy, co máte dneska v plánu?“ To byl dar paní K. Sdělit maximální množství různorodých  informací během nanosekundy.

„Je docela hezky, tak se půjdem po obědě podívat na zámek.“

„Na zámek? Aha. A co budete vařit k obědu? Nebo vařil Kája?“

„Máme zbytky od včera.“

„Aha, takže Kája vařil včera?“ Nutně potřebovala před ostatními zdůraznit, že u nás vaří velký Karel , a že bez něho by se u nás hrnec neohřál.

„Ne.“

„No já myslela, že  vařil Kája.“ Řekla, aby měla poslední slovo.

„Tak my půjdem. Na shledanou, paní K..“

Cestu domů jsme s Katkou strávily hovorem o paní K.

 „Paní K. je prostě ředitelka zeměkoule.“ Vystihla ji přesně švagrová.

Děti po obědě usnuly  a my jsme se pustily do uklízení. Katka sbírala hračky v obýváku, já jsem se snažila nehlučně uklízet v podkroví , kde děti spaly.

Někdo zaklepal. Katka otevřela a slyšela jsem, že s někým mluví.

„Renata je nahoře. Uklízí.“ Říkala.

„Takže děti a Renata spí?“ Ozval se známý hlas paní K.

„Ne, Renata nahoře uklízí.“ Opakovala trpělivě švagrová.

Sešla jsem dolů.

„Dobrý den.“

„Dobrý den. Říkala jsem si, že když je tak krásně, že bych šla na zámek s váma. Ty jsi spala?“

„Nespala. Uklízím.“  Odpověděla jsem se, ale nezdálo, že bych paní K. přesvědčila. Ta měla jasno – Renata nic nedělá a návštěva musí dřít ....

 

Návštěva č.4

Karel prohlásil, že je to u nás jako na pionýrském táboře - návštěvy se střídají po turnusech.

Katka se Simonkou odjely, přijela Verča s Vojtíškem. Vojta, o dva měsíce starší než Kája, o půl hlavy vyšší a půl tuny těžší , to byl jiný kalibr než malá Simonka. Ze začátku se s tím Kája těžko smiřoval. Vždyť při hře Vojta Káju lehce odfoukl ...

Ale jedno měli kluci společné – oba byli nachlazení. Tři hodiny po jejich příjezdu Verča prohlásila, že Vojta sice kašlal, ale že teď je to daleko horší, Kája ho prostě nakazil JEŠTĚ VÍC. Urazilo mě to, ale rozhodla jsem se být zdvořilá a její výrok jsem nijak nekomentovala, i když jsem si myslela své ....

Každopádně, i Kájův kašel se zhoršil a po probdělé noci jsme hned ráno zajeli k doktorce. Vrátili jsme se se dvěma sirupy na kašel, kapkami do nosu a doporučením používat odsávačku hlenů s násadou na vysavač. Verča se okamžitě rozhodla, že bude Vojtu taky léčit, a tak jsme odsávaly ostošest ....

Když Vojta uviděl vysavač, radostně zatleskal svýma tlustýma ručičkama, doběhl si pro odsávačku a vysavač si dokonce sám zapnul.

Když Kája uviděl vysavač, ptal se, co to je. Když viděl, na co to je, dostal hysťák a utekl. To se opakovalo třikrát za den. Třikrát za den jsme také klukům podávaly sirupy na kašel. Vojta si sirup přinesl, a když dostal svou dávku, žadonil o přídavek.

Zato Kája ani neotevřel pusu. Sirupy jsem do něho lila násilím, skrz jeho pevně sevřené rty. Kája se nevzdával. Sirup stejně nespolknul, chvíli ho podržel v puse, a pak vyplivnul. Třikrát denně jsem se ho pokoušela „léčit“ a třikrát denně jsem ho po tom „léčení“ musela převléknout.

Ven se jít nedalo. Byli jsme pořád doma, za oknem sledovali pošmourný listopad a věnovaly se nemocným dětem. Začínalo to být nudné a deprimující, ale ze stereotypu nás vytrhla návštěva číslo 5, pan Jiří.

Ten večer se nám podařilo kluky zázračně rychle uspat a zábava mohla začít.  Vařil Karel a nutno dát za pravdu paní K., vařil nám výborně a přiznávám, že vařil ob den, i když u nás nebyla žádná návštěva. Kuchyně se stala zakázaným územím. Teď to byl Karlův prostor, jeho kruhy. Připravoval pizzu. Tu krájel olivy, tam chystal těsto, tady míchal směs koření .... Zatímco Karel čaroval se všemi těmi pizza ingrediencemi, aby vykouzlil  česko-italský gurmánský zážitek, my jsme oprášily krabici s vědomostní hrou a vytáhly do boje s „wikipedií“, totiž s panem Jiřím, jak se mu v místních končinách říkalo. Protože jsem už místní „wikipedií“ poražená byla, hrála Verča, paní učitelka. Ujala jsem se role moderátorky.

„Pane Jiří, písmena velké P a malé b jsou chemickou značkou jakého prvku?“

Jirka se jenom zasmál, první otázka byla pro jeho"wiki" inteligenci téměř urážející.

Verča měla podobně „obtížnou“ otázku a dlouho byl bodový stav vyrovnaný. Nakonec Jirka přece jen vyhrál.

Verča žádala odvetu. Otázky paní učitelce češtiny ze začátku přály. Ale pak se k ní štěstěna obrátila zády a Jirka ji zase dohnal. Zbývala mu poslední otázka.

„Tak Jirko, písmena JZ jsou počátečními písmeny českého názvu pro tento strom z čeledi olivovníkovitých. Jeho latinské jméno je Fraxinus exelsior. Řekněte český název stromu, stačí rodové jméno.“

A Jirkovi, znalci, spadla brada. Měla jsem pocit, že se zvedne a odejde okamžitě studovat botanický klíč.

Verča si vybrala svou poslední otázku. Štěstěna už zase byla na její straně.

„Písmena KLVaS jsou názvem sbírky známého českého básníka, ve které oslavuje moravskou krajinu. Tento básník je autorem dalších sbírek, například S městem za zády nebo Kniha mládí a vzdoru. Jak se jeho sbírka , začínající písmeny KLVaS, jmenuje?“

„Kniha , lesů, vod a strání.“ Odpověděla Verča, učitelka češtiny, a vyhrála.

Karel už nesl pizzu, a tak další „napínavý vědomostní souboj“, jak říká televizní moderátorka v originální verzi kvízu, museli nechat na později. Pizza dle Karlova receptu byla tradičně vynikající a ostatně celý večer se vydařil.

Ráno už to bylo horší. Musela jsem s Karlíkem brzy vstávat, a pak, šok! Nepořádek v kuchyni. Jemně řečeno. Karel sice uvařil jako kdyby byl profesionál, ale profesionální uklízečkou nebyl a bohužel, už asi nebude.

Verča a Vojta se vzbudili taky brzy, a tak jsme se všichni sobě navzájem pletli v koupelně, kuchyni, kluci se střídali v židličce na krmení i na nočníku .... Venku byla ještě tma, ale kluci se dožadovali zábavy. Byla sobota, Verča se chystala k návratu domů a všichni už jsme byli nervózní. Kluci zlobili. Když konečně odbilo poledne, Kája po obědě usnul a Verča odjela, užívala jsem si toho klidu a pohody.

Bylo po návštěvách .....

---