Tichá společnost

Byl jsem podveden. A řeknu vám téměř s jistotou kým. Pravděpodobně to byla společnost, ale nebudu si jistý, dokud si o tom nepromluvím se svým cvokařem. Viděl jsem ji, jak zdrhá, poté, co mi nastavila nohu, a já upadl. Mrcha, proč mi o tom nikdo neřekl. Vypadalo to ze začátku, že jsme si krásně sedli a přitom se jen přetvařovala. To pořád jako domestikace je fajn a pojď mezi nás a nebudeš sám, hrej si s autodráhou, dívej se na televizi, čti noviny a aspoň jednou měsíčně si kup hamburger. 

Dělal jsem, co bylo v mých silách, dobře jsem se učil, neodmlouval, nelhal a před učiteli skromně projevoval svoji genialitu. Ale přesto jsem cítil nějakou vnitřní rozpolcenost. 

Začalo to neškodně, když jsem se jednou ve škole přistihl, jak bez dechu sleduji svého spolužáka Břéťu, co najednou, při hodině společenských věd, začal hlasitě sténat a nesouhlasně bušit hlavou o lavici. Poté, co se jej pan učitel zeptal, jestli chce mluvit za něj, řekl, že ano a spustil: „Přesně za dva roky, čtyři měsíce, dva dny, čtyři hodiny a pět minut bude konec světa.“ 

Učitele informace nepřekvapila a ihned mu s nadhledem pedagoga kontroval informací, že Vše je jedno, tedy on je Jeden, my jsme jedni, tedy ve smyslu jednotni (i Jednoty). Břéťa se na chvíli zasek, protože si myslel, že si učitel na něj zasedl, ale nakonec to přešel pouze kousnutím do rtu a tichou větou: „Jak jsi mohl.“ Boj tedy dopadl jedna jedna. Ale pro mě byl Břéťa vítěz a zatoužil jsem po jeho společnosti.

Po vyslovení mého přání mě Břéťa pověřil, že jestli chci být jeho přítel, musím dokázat, že jsem toho hoden a dostal jsem za úkol pronést před sousedovic psem, že jen štěká za plotkem. Měl jsem obrovský strach, že mě pes sežere dříve, než vůbec stačím promluvit a proto jsem plížení maskoval neustálým smrkáním, prskáním a hrou na křečka. Dle mě nikdo nic nepoznal, pouze sousedka mi podsunula granule a poplácala po zadku.

Poté jsme se s Břéťou začali tajně scházet za klubovnou na školním hřišti a dlouho rozmlouvali o tom, jestli přítomnost je to, co je právě teď, anebo je o něco rychlejší. Vím, že to byla naivita mládí, ale co chcete po uhrovitém klukovi s brejličkami, teď vím, že nejlepší přítomnost je ta, kterou si nikdy nepamatujete.

Postupně jsem přestal sledovat televizi a plynule přešel do Kazašského národního parku, kde jsem si stanovil do konce života bloumat bez ambicí, což mi vydrželo asi dva dny, než jsem zatoužil po autě na dálkové ovládání.

Po vystudování lékařské fakulty, doktorantské nástavbě z klinické psychologie a šestileté praxi na anglickém venkově, jsem na sobě začal zjišťovat takzvaný přenos, kdy jsem pocítil nutkavou potřebu procvakávat skotu uši a naopak místnímu zvěrolékaři začalo cukat pravé obočí.

Měl jsem toho dost. Životem ve společnosti naprosto zklamán, uchýlil jsem se na její okraj a příležitostně se živil louskáním ořechů pro místní chovnou stanici veverek, po večerech pil čaj, zachumlaný u krbu, a vzpomínal na Břéťu. Byl to dobrý přítel, obtloustlý a progresívní, to jsem na něm miloval. Bohužel se mu stalo osudným jeho nezpracované ego, když po jeho nevyplněné předpovědi o konci světa, přesně čtyři minuty po limitu, to sám zabalil, (čtyři minuty si myslel, že mu jdou blbě hodinky).

Přihodil jsem polínko, rozhlédl se po teplem ozářené místnosti a usrkl čaj. Bylo mi dobře, cítil jsem v sobě smíření. Za oknem se v tmavé krajině loudaly vločky a já splynul s teplem místnosti. Život je přece skvělý a jde jen o to, najít si v něm cestičku. Bože, tak takhle to tedy je a pro jistotu si srovnal čas.