Mam ten obraz stale pred sebou

Stále mám ten obraz před sebou.

Jen noc. Z neobvyklé perspektivy vidím dřevěnou kůlnu, snad sklad. Na jeho rohu pod nízkou sedlovou střechou se ve větru pohupuje stará lampa omývajíc stěny budovy žlutým zvetlem. Prší. Upravené travnaté plochy dávají znát, že místo není zcela opuštěné, člověkem zapomenuté.

Ted tu ale nikdo není. Snad. Ikdyz, nejsem si tím tak úplně jistý. Vlastně začínám mít pocit, že tu nejsem sám. Něco mě sleduje. Nesnažím přijít na to, kde jsem, ani jak jsem se sem dostal. Ta myšlenka mě vůbec netrápí. Stále intenzivněji cítím přítomnost někoho dalšího. Někoho... Spiš něčeho. Stále vidím jen to podlouhlé dřevěné stavení z nezvykle výšky. Je oblačná noc. Přes hradbu bachratých mraků zlehka prosvítá měsíc. To dysharmonicke vrzání talířové lampy zmítané větrem musí být slyšet na milé daleko. Cítím, že se nemohu pohnout. Něco tu je.

Nevím proč, ale nemohu ovládat své tělo. Vlastně ani nestojím na zemí. Z výše tři metrů sledují tento výjev, nemůžu se pohnout z místa a cítím strach z něčeho neznámého. Něčeho neurčitého. Strach z něčeho, co tuším, leč svými smysly nevnímám.

Je mi zima. Necítím sice na svou kůži dopadat drobné kapky zřejmě jarního deště, ale zmocňuje se mě pocit chladu. Rázovité závany mrazu. Stále nevím, nakolik je tento stav skutečný. Nejsem si vědom svého hmotného já. Je to sen? Snad jen má mysl sem zavítala. Do tohoto místa a času. Ne, tohle není současnost. Vím to. Vím, že tato noc je od mého narození vzdálená několik desítek let v minulosti. Přesto mohu přesvědčivě tvrdiit, že jsem tady nikdy nebyl. Alespoň fyzicky ne.

Vlny toho mrazivého a neurčitého jsou stále intezivnejsi. Doteď zcela zřejmý obraz, který mám před sebou, chvílemi mizí, odeznívá. Jakoby se vzdaloval. Ne, rozplývá se. Pohnul jsem se. Aniž bych se nohama dotýkal zmáčené trávy, vodou nasáklé půdy, pohybují se podél stěny oné tajemné budovy. Začínám tušit, že jsem na letišti. Ne, jsem si jistý. Všechna ta dokonale upravena tráva okolo... Celou dobu sledují starý dřevěný hangár stojící podél přistávací dráhy.

Má mysl jakoby násilím chtěla změnit tok myšlenek. Na povrch se s mnohem větší silou derou otázky, které doteď zůstávaly v pozadí. Co se děje? Proč tady jsem? Tady? Ale kde vlastně. Ani si neuvědomují, že bych se měl být jinde, než v blízkosti letiště.

Celá scéna se změnila. Už žádná přítomnost něčeho nepatřičného. Dokonce znovu cítím své tělo. Ruce i nohy jsou tam, kde mají být. Moje smysly se vrací zpět do normálního stavu. Ten smard. Ten hrozný puch letité zatuchliny. Oči si pomalu zvykají na tmu, rozeznávám obrysy trámů. Stará dřevěná podlaha vydává pod mými kroky tlumené vrzání. Zkosené stěny se nade mnou spojují. Bez dlouhého namáhání si uvědomují, že jsem na půdě. Ve šeru, které s prozvlastni pravidelností prořízne paprsek světla přicházejícího vikýřem z protějšího konce podkrovních prostor. Postupují směrem k půlkruhovému oknu. Čeká mě dobrých třicet metrů. S nataženýma rukama postupují krůček po krůčků. Stále mě pronásledují ty stejně otázky. A taky ten zápach. Jsem u cíle. S naději vyhlédnu ven přes letitou špínou zanesené okno. V dálce rozeznávám zdroj světla. Maják. Paprsek jeho do nekonečna se otáčejícího světla dopadá na mě tmou otupělé oči. Na chvíli mě oslepí.

Snažím se znovu zaostřit. Už nejsem na půdě. Divám se sám na sebe. Vidím se, jak spím. Sním. Skutečně sním, pomyslím si s obrovskou úlevou. V tom okamžiku se mého těla zmocňují dva muži. Z postele mě prenasaji... Nevidím kam. Z výšky tři metrů pozorují, své špici tělo, které právě někdo prikyl víkem. Černým víkem. Vikem rakve.