Co si budeš přát?

-

Dívka, která nenáviděla sníh

Nikdy dřív jsem nevěřila na zázraky. Když padala hvězda, zavřela jsem oči a něco si přála. Byly doby, kdy jsem myslela, že zrovna tohle přání vyplní. Ale nestalo se, a tak moje víra pomalu upadla v zapomnění.

A moc tomu nenapomáhal fakt, že to, co lidé za padající hvězdu označovali ve skutečnosti žádná hvězda nebyla. Myslím, že je to prostě jen symbolické. A nebo... ne?

Ležela jsem večer v posteli v oblíbeném pyžamu s medvídky a zírala na nocí ztemnělý strop, který vypadal, jako kdyby byl posetý hvězdami. A Měsíc se usmívá, na hlavě noční čapku se střapcem.

Do uší mi hráli The Pretty Reckless a jejich Miss Nothing. Pohupovala jsem se do rytmu tvrdšího refrénu.

Nebydleli jsme v úplně nejlepší čtvrti a tak. Do oken mi noc co noc vyřvávali opilci – moc tomu nenapomohlo druhé patro panelového domu.

Nadávek jsem měla už plné zuby. Měla jsem vlastně dost hodně věcí.

Tak například mé věčně nevyrovnané a opilé matky. Nebo pitomých kluků ze třídy, které zajímá jen nová metoda plácnutí přes zadek. Jsou nevyspělí.

Hlasy pouličních ožralů mě tu noc vytáčely čím dál víc. Vstala jsem, abych zavřela okno a vytvořila tak mezi námi alespoň tenkou vrstvu. Knoflíková očka plyšáků, kteří se povalovali na podlaze pokoje mě pozorovala ze studených parket. Spolu s nimi tam leželo pár zabalených balíčků – vánoční dárky.

Vztekle jsem přibouchla okno, ale stejně jsem křik slyšela dál. Mou pozornost upoutal zvláštní světelný útvar na nebi.

Okamžitě se mi vybavila jedna stará vzpomínka.

Padá hvězda, vidíš?

Co to znamená?

Něco si přej, Lenni.

A já si něco přála. Když chvíli počkáte, možná to i vylovím z paměti. Zkraťme si čekání – každý měl v raném věku nějaký hloupoučký, často nesplnitelný sen. Ale tehdy nám připadal dokonalý a mně ten fakt, že ke štěstí mi stačilo něco si přát, chybí.

Vlastně si pamatuju, že jsem chtěla vidět sníh. Hrozně moc jsem si přála, aby nám v té horké oblasti nasněžilo a já mohla udělat sněhového anděla. Bílého měkkého kamaráda, který mě nikdy neopustí.

Máma mě na vánoční prázdniny nakonec vzala do Idaha. Bylo tam sněhu hrozně moc a já byla šťastná. A bílá.

Udělala jsem stovky sněhových andělů a schovala si trochu sněhu do batůžku, abych to mohla ukázat kočce a tátovi, kteří s námi nemohli jet.

Tehdy jsem nevěděla nic o tom, že v horku sníh roztaje.

Život mi nenadělil spoustu krásných dárků v podobě milých překvapení. A aby byla ta pověstná ironie života dokonalá, o dva roky později po dovolené v Idahu mi otce vzala sněhová kalamita.

Už nikdy jsem nechtěla vidět sníh.

Vidíte, hrozně odbočuju.

Jak jsem řekla, viděla jsem na nebi světlo. A jak jsem si vzpomněla na ten dávný rozhovor s matkou, okamžitě se ve mně zformovala touha si něco přát. Cokoliv.

Napadaly mě různé blázniviny, jako třeba přát si továrnu na čokoládu, nebo kouzelnickou školu Bradavice, či fakt, že máma pokaždé po tom, co dopije hrnek kafe, ten hrnek nevrátí zpět do poličky, ale dá ho do řezu – nebo ještě lépe, umyje ho.

Mysl se tomu ale bránila. Nechtělo se mi zneužít ten magický okamžik k přání něčeho, o čem vím, že se nevyplní.

Kamarádky si vždycky přály polibek od své lásky, nebo spíš od toho, co za svou lásku považovaly.

Nejspíš ještě neviděly graf, který porovnává počty manželských párů, které se daly dohromady před a po dokončení základní školy.

Napadlo mě ale, že bych si mohla přát něco, co s tím tak trochu souvisí. Lásku. Prostě lásku, ten cit jako takový. Nikdy jsem se nezamilovala. A nevadilo mi to. Měla jsem spoustu přátel – kluky mezi nimi nevyjímaje. Vlastně mi nic nechybělo.

Ale nebylo by na škodu vyzkoušet něco naprosto nového.

A tak, jak jsem si to v tom rychlém sledu pomyslela, jsem se rozhodla.

„Fajn, ty pitomá hvězdo. Přeju si lásku,“ řekla jsem potichu a hypnotizovala zářící útvar pohledem. „Doufám, že mě tentokrát nezklameš.“

Nevnímala jsem, kdy se noc přehoupla do nového dne.

Poslední den školy před vánočními prázdninami by se obvykle dal shrnout jedním slovem: katastrofa.

Odstartovala jsem ho stejně, jako kdyby nebyly Svátky za dveřmi. Při vstávání m napomáhal hrnek silné rozpustné kávy, která nabrala světle hnědou barvu díky mléku, které jsem do ní přidala. Dost jsem sladila.

Jediná věc, která v novém bytě připomínala blízkost Vánoc, byla láhev Vánočního likéru doktora Šťastlivce. Ha-ha.

Na oblečení jsem docela puntičkářka. Ale navzdory svému drobnému vzrůstu bych si nikdy nevzala boty na podpatku. Neumím v tom chodit.

Tušila jsem, že se všichni ve škole budou ladit do „vánoční atmošky“, a nerada bych byla bílá vrána. Doma se mi z neznámého důvodu povalovaly trhlé sobí rohy s čelenkou, které jsem koupila na loňském trhu.

Proč ne, řekla jsem si v duchu a přihodila je do tašky. Venku v tom nebudu.

„Nakonec,“ oznámila jsem odrazu v zrcadle, když jsem si zaplétala hnědé nazrzlé vlasy do copů, „když už mám ty rohy, tak to stačí. Pohoda, ne?“

Potřebovala jsem to dokázat hlavně sama sobě.

Ve škole se všichni skvěle bavili, holky měly santovské čepice a chichotaly se; kluci tajně upíjeli z lahví na vodu, ve kterých ale voda nebyla.

„Správně trhlá čapka, Lenno,“ pochválil mě Nate z deváté třídy. Docela jsme se spolu ve škole bavili, ale jinak jsme se vůbec nevídali.

„Děkuju,“ houkla jsem na něj a přiblížila se k hloučku dívek, v jehož středu se skrývaly mé kamarádky.

„Lenni!“ vyjekla Elle, když si mě všimla. Rovné blond vlasy si dnes nakulmovala a tak měla hlavu plnou kudrlinek. „Je fajn, žes ty rohy zas vytáhla! Vypadáš dobře.“

„Díky,“ zopakovala jsem s úsměvem. „I tobě to sluší.“

Vždycky je to se školou stejné. Nekonečný maraton chvály, komplimentů a lichotek. Čisté podlézání.

Chloe zamžourala očima orámovanýma hustými řasami – dnes zvýrazněné hnědou řasenkou. „Viděly jste to taky? Včera padala hvězda!“

Okamžitě se strhla debata. Co si přály. Jestli se to splní. Co se jim kdy už splnilo. Jak byly naivní, když byly malé. Jak se poprvé opily. Kdy si daly první cigaretu. První pusa.

Rozhovory jsou zavádějící.

Kdosi mi do ruky vtiskl kelímek s pitím a já z něj usrkávala maličkými doušky.

Koneckonců je mi čtrnáct.

Po nějaké době se mi z toho nekončícího rozplývavého bzikotutu hlasů splývajících do nesmyslného šumu udělalo zle. Začala se mi točit hlava.

„Potřebuju si někam sednout,“ zašeptala jsem další kamarádce Cordelii. „Trochu se mi motá hlava.“

Cordy nepřítomně přikývla.

Ušklíbla jsem se. „Brum, brum.“

Přikývla se stejným výrazem, usmála se a odvrátila se ode mě. „Jojo.“

Nakonec jsem nevyšla jen z tělocvičny, ale i ze školní budovy. Čerstvý vzduch mi dělal dobře. Nebylo nijak chladno; u nás je v prosinci kolem jednadvaceti stupňů. Vyšplhala jsem na prolézačku na hřišti a usadila se nahoře.

Nohama jsem pohupovala v rytmu písničky, která vycházela(tumtudumtuduc) z tělocvičny.

Země mi málem vibrovala pod nohama.

Někdo mě zatahal za mikinu. „Co tu tak sama?“

„Hej!“ zaprotestovala jsem a ztratila rovnováhu. Nohama jsem tvrdě dopadla na matičku zem. „Ahoj, Nate.“

Nate měl na sohě volnou černou mikinu s nápisem „Charitu žeru“ a jeho hnědé oči se smály.

Když mě vytáhl do stoje, všimla jsem si, že měří aspoň metr osmdesát. Spíš víc.

„Nejsi zrovna drobeček,“ podotkla jsem s úsměvem.

Zasmál se. „A ty jsi zase... kolik vlastně měříš?“ Pohledem sjel na moje nohy obuté v ošoupaných cornverskách.

Hrdě jsem se vztyčila ve své NE-výšce. „Moc ne. Člověk by to málem napočítal na prstech.“

Netrpělivě se zavrtěl. „A to je?“

„Metr padesát šest,“ odpověděla jsem. „To zíráš, co?“

Znovu se rozesmál. „Myslel jsem, že si to holky vynahrazujou botama na podpatku...?“

„A umíš si mě v tom představit?“

„Ne,“ odpověděl po pravdě. „Ale neodpovědělas mi, co tu děláš. Proč netancuješ s kámoškama?“

Rozšafně jsem rozhodila rukama. „Užívám si krás přírody. Udělalo se mi blbě.“

„Aha,“ kývl s pochopením. „Moc jsi toho vypila.“ Zadíval se na kelímek v mojí ruce.

„Je první a skoro nic jsem nevypila!“ odsekla jsem. Kelímek jsem odhodila a šampaňské, které obsahoval se rozprsklo po dlažbě.

„V klidu,“ bránil se. „Jak mám vědět, že tě něco takovýho urazí?!“

Uvědomila jsem si, že moje reakce byla dost přehnaná. „Jsem teď nějaká otrávená.“

„Na to znám jeden dobrý lék.“

Zvedla jsem k němu oči. „A to je...?“

Chytil mě za ruku a mě to tak překvapilo, že jsem neucukla. „Tanec. My barbaři ho provozujem často.“

S úsměvem jsem se mu vysmekla, ale dál jsem se mu držela po boku. „My kultivovaní ale volíme jiný druh tance, než vy, myslím.“

Pokrčil rameny. „Všechno je jednou poprvé.“

S těmi slovy sebral ze země moje parohy, podíval se na ně a usmál se. „Je to divný, že tu nemáme sníh. Nevadí ti to někdy?“

„Ne,“ odpověděla jsem okamžitě bez přemýšlení. „Nikdy.“

„Leanne!“ oslovila mě naštvaně celým jménem Cordelie, když jsme s Natem vešli do tělocvičny. „Tos mi nemohla alespoň něco říct?!“

Protočila jsem panenky. Na to nebylo co říct.

Hudba začala hrát další ploužák. Všechny holky se začaly hihňat.

S povzdechem jsem usedla na lavičku, že počkám.

Nate se tyčil nade mnou a nahlas vzdychl. „Lenno. Ty si nepamatuješ, že jsem ti slíbil, že tě naučím tancovat?“

Musela jsem se smát. „Tohle je ploužák, kamaráde. Na tom se nedá nic naučit.“

„To je mi fuk.“

A než jsem se naděla, měla jsem hlavu na jeho rameni.

„Na tohle nikdy nemám trpělivost,“ prozradila jsem mu, když mě začalo pomalé krokování nudit. „To pro mě není.“

Přikývl. „Chápu. Jsi živel. Malý sobí živel.“

Hudba zničehonic zrychlila a to bylo něco pro nás.

„Život je náhoda,“ prohodil s úsměvem a nechal mě udělat otočku pod jeho nataženou paží. Nevím, jak to popsat, víte. Prostě takové to „vžž, všš“.

„Pod to se podepíšu.“

Pomalá éra hudby skončila a nastal čas rychlých sexy pohybů.

Na chvíli jsme museli popadnout dech, a tak mě Nate odvedl na lavičku. Na pultu vzal pro oba dva kelímky vody.

Voda mi příjemně ochladila hrdlo a já znovu našla možnost mluvit. „Fuj. Takhle dlouho jsem  ještě nikdy netancovala.“

Přikývl a protáhl se. „Já taky...“

Chvíli jsme beze slova upíjeli vodu a pozorovali tanečníky. Potom si Nate odkašlal.

„Víš,“ začal, „dneska to bylo prima. Fakt jsem si to užil.“

Kývla jsem na souhlas.

„Tak mě napadlo, jestli bys mě nechtěla vidět ještě někdy jindy.“

„Mimo školu?“ zeptala jsem se pro pořádek.

„Mimo školu,“ souhlasil. „A na Štědrý den by to mohla bejt sranda. V centru je přístup na kluziště zadarmo.“

„Ach...“ Srdce mi pokleslo. „Promiň. Na Štědrej den nemůžu. Musím donýst babičce dárky, a tak. Mamka není schopná to udělat.“

„Aha,“ přikývl smutně. „Jasně, chápu.“

„Ale kdykoliv jindy půjdu,“ slíbila jsem. „Určitě.“

Na Štědrý den jsem vyřizovala úplně všechno. Matka vyrazila s přáteli bruslit.

Babička byla moc šťastná, že jsem přišla. Ale i přes svůj věk byla velmi pozorná.

„Tváříš se smutně, Lenno,“ všimla si, když jsem se rozplakala při krájení cibule. „Co se stalo?“

Pokrčila jsem rameny. „Protože máma nemá čas, tak za ni musím všechno udělat. To moc nepotěší.“

„I ne,“ zavrtěla hlavou. „To v tom není. To já poznám.“

S odevzdaným výrazem jsem jí všechno pověděla. O Natovi. O bruslení.

Babička semkla rty. „Tvoje matka je jeden z těch lidí, kteří jsou po celý život dětmi. Alici je těžké přinutit přijmout zodpovědnost. Ale to je jedno. Nejsem tak stará, abych si nemohla nakoupit sama! Běž za tím chlapcem, Lenno. Já už si všecko zařídím.“

Mrkla na mě a usmála se.

Když jsem stála před domem, najednou jsem si uvědomila, že nevím, kde Nathan Davis vlastně bydlí.

„Sakra,“ utrousila jsem.

Vtom mi někdo zakryl oči. „Našel jsem si adresu babičky. Myslel jsem, že tě odtamtud budu muset unést.“

Ušklíbla jsem se. „Deset, dvacet, vím kdo jsi. Není třeba nikoho unášet.“

Sundal mi ruce z hlavy a otočil si mě obličejem k němu. „Sluší ti to.“

„Aha. Děkuju,“ řekla jsem sarkasticky.

„Ach jo,“ zaúpěl a dal si ruku na čelo. Pro změnu na své. „Myslíš, že když nejseš namalovaná a nemáš oblečení jako na přehlídku, tak se mi... no, nebudeš líbit?!“

„Normálně to tak funguje,“ podotkla jsem.

„Nikdys mi nedala šanci ti ukázat, že tě mám rád, tak mi neříkej, jak se chovám,“ odsekl.

„Promiň. Ale nemám s tím žádné zkušenosti,“ zamumlala jsem.

„Půjdeme teda na brusle?“ odzbrojil mě úsměvem a já znovu zírala do jeho očí. Není hezčí barva, než hnědá.

„Proč ne. Mám chuť dělat cokoliv,“ odpověděla jsem, chytila ho za ruku a odešli jsme na autobusovou zastávku.

Večer jsme se s matkou vrátily takřka ve stejnou dobu. Na kluzišti si mě nevšimla.

Jaké překvapení.

„Bavila ses dobře?“ zeptala se a omluvně se usmála. „Máti mi promluvila do duše. Asi bych měla být lepší matkou. Tak promiň.“

Ale poprvé v životě mi bylo fuk, jak se chová. „Jo, docela jsem si to užila.“

Uvědomila jsem si, že se moje přání splnilo. Se vším všudy. Ačkoliv jsem ho měla asi blíže specifikovat.

Přistoupila jsem k oknu a zadívala se na tmavnoucí oblohu.

„Tati,“ hlesla jsem tiše, ale s úsměvem na tváři. „Jsem zamilovaná.“