Zivot taxikare - Kapitola I

Bouřka byla ještě blízko. Blesky osvětlovaly zalesněné vrcholky kopců, které se vzdouvaly nad noční krajinou a nasilnici se line povalovaly chuchvalce mlhy. Vypnul jsem rádio a pustil dálková světla. Stáhl všechna okénka a poslouchal valivé šumění pneumatik po mokré vozovce, které občas přerušil tlumený zvuk hromu vzdalující se bouřky.

Vracím se do Prahy. Strakonicka ctyrproudovka je ve dvě hodiny v noci zcela prázdná. Nikde ani živáčka. Nikde žádná auta.

Mám chuť vypadnout. Otočit to, minout Pribram, jet dál, pryč, odjet z téhle díry. Místo toho nabírám směr Prosek. Spotřeba rychle stoupá a klidná jízda se pomalu mění ve sprint pro zákazníka. S chirurgickou přesností najíždím do pruhu a ručička otáčkoměru stoupá a klesá pod diktátem právě nohy. Znám tady každou píď. Kazdou posranou silnici, odbočku, každý výmol, každou nerovnost. Kazdy kilometr téhle trasy tisíckrát projeté. Chci pryč. Moc. Kazdou minutou cítím, jak mi odumírají další a další mozkové buňky.

V kapse mám tak akorát na to, abych dojel do Paříže. Říkám si, tak jed! Jistě, s pronajatým autem a bez peněz. Žmoulám v kapse svých patnáct stovek. Jediná moje hotovost. Vlastně, pominu-li telefon a košili, co mám na sobě, jediný majetek. Movitý i nemovitý. Patnáct stovek, které stejně nestačí k tomu, abych už mohl jít spát. Spát... Ale kam?

Posledních několik let jsem dělal vše proto, abych si posral život. Dotáhl jsem to tak daleko, že si v nejlepším případě mužů sklopit sedačku ve svém meganu. A to ještě, abych neměl výčitky, že nevydělávám, na místě, kam občas zbloudí pražským nočním životem unavený turista, který by mě mohl vzbudit s pomuchlanou kartičkou v ruce, na níž jen stěží budu luštit hotel, kam ho vzápětí rozespalý povezu.

Vždycky, když jsem šel v poslední době strmě dolů, říkal jsem si, že dokud mám na sobě sako a v nádrží alespoň litr nafty, jsem boží. A okolí mi nedávalo najevo, že by tomu mělo být jinak.

Okolí... Vlastně to spíš bylo jen těch pár zákaznic, které moje bezstarostnost a taxikářská profese ve spojení s notnou dávkou alkoholu nějakým zvráceným způsobem přitahovalo. Spiš jednorázové přitáhlo. Ani nechci vzpomínat kam. Vím jen, že se vzájemná přitažlivost většinou vytratila někdy nad ránem a častokrát i ještě dříve, někdy uprostřed noci.

Člověku to pravidelně zvedalo sebevědomí. Pohled do zrcadla nikdy nepatřil k těm nejoblíbenějším. O to větší radost, když se v mém kvartýru, občas vzstridala nějaká ta slečna, paní, dáma. Prostě nějaká náhodná zákaznice. Měl jsem radost, že díky kouzlu řeči a špetce charismatu, kterou jsem dostal do vínku, se mi ne nečasto podařilo okouzlit pasažérku v mém taxíku.

Povrchní a přiopilé holky, které se chtěly pobavit a ráno zmizet. Tak dlouho si člověk říká, že ho to baví, že takhle chce žít, až tomu sám uvěří. Že dne na den, z ruky do huby. Zaplatit leasing, koupit cigára, občas i něco k jídlu...