Ze života pedofila 1 - Jak jsem se stal úchylem

Ze života pedofila 1 - Jak jsem se stal úchylem

No když má tento rok stejně být ten konec světa, tak se s vámi podělím ještě o další příběhy z mého života, i když už jsou trochu na hraně.

Asi před šesti lety jsem se přestěhoval do nového města. Raději ho ani nebudu jmenovat, ale chytrý čtenář se stejně brzy dovtípí.
Nikoho jsem tam neznal a ve volných chvílích jsem se celkem nudil, jelikož jsem neměl ani počítač ani televizi ani... no vlastně jsem měl doma jen matraci s peřinou.
Hodně času jsem tedy trávil venku, i když jsem neměl žádný konkrétní cíl, a jen tak jsem bloumal mezi panelákama.
Schválně jsem taky chodil denně nakupovat do hypermarketu, který byl vzdálený skoro hodinu pěšky od mého baráku, abych prostě nějak zabil čas.
A v tomto životním období jsem si našel takovou trošku riskantní zábavu, která se mi málem stala osudnou.

Celé to začalo jednoho dne, když jsem se vracel z pravidelného nákupu. Procházel jsem právě jedním malým městským lesoparkem a moje cestička se pomalu začala napojovat na jinou, po které zrovna přicházel hlouček kluků ve věku tak od 10 do 15 let.
"Dobrýýý dééén!", zahalekal na mě jeden z nich.
Trochu mě to zarazilo, ale pak jsem si uvědomil, že toho kluka vlastně znám. Bydlel v tom domě, kam jsem se přistěhoval, a několikrát jsme se už potkali u vchodu.
No a jelikož mám (narozdíl od učitelů) děti opravdu rád, tak jsem se na něj usmál a odpověděl: "Dobrý, dobrý... :)", čímž jsem si vysloužil pokračování našeho rozhovoru.
"Odkud jdetéé?", vypálil na mě zase z hloučku, který už mě mezitím absorboval.
Když jsem viděl všechny ty zvědavé pohledy, které se po této obyčejné otázce soustředily na mě v očekávání, jako bych měl pronést ortel nad osudem lidstva, neměl jsem to srdce jim prostě oznámit ten banální fakt, že jdu domů z nákupu.
Nenapadlo mě v tu chvíli ale nic lepšího, než jim říct: "Tak děcka, kdo uhodne, odkud jdu, vyhrál dvacet korun!"
Reakce byla okamžitá, ale poměrně krátká. "Z práce!", ne, "Z venku!", ne, hmmm....
Když děcka vyčerpaly všechny dvě možnosti (protože každý je přece buď v práci nebo venku, to dá rozum, ne?), rozhostilo se ticho, ve kterém bylo zřetelně slyšet, jak jim to v hlavách šrotuje. Nevymysleli ale nic.
Tak jsem do výšky zdvihl svůj nákup v igelitce s nápisem Tesco, lehce jsem s ní zašustil a zeptal se trpělivě: "No, tak odkud asi tak jdu?"
Zase ticho. Až mi to bylo trochu divné.
Pak to jeden kluk hodně nesměle zkusil: "Z obchodu?"
"No ano! A z jakého obchodu?", ždímal jsem je dál a držel jim tašku s nápisem před očima.
Po chvilce ticha opět onen chytrý hoch (zřejmě vůdce hloučku) zkusil nesměle své štěstí: "Z Tesca?"
"No ano! To je chytrý kluk! Uhodl!", pochválil jsem ho větou, kterou jsem pak v dalších měsících použil ještě asi stokrát.
Po tomto slavnostním rozuzlení se rozhostilo ještě větší ticho. Atmosféra zhoustla, pohledy kluků byly ještě upřenější a jejich zorničky rozšířenější.
"A teď tu dvacku", zaznělo skoro šeptem z hloučku.
Vytáhl jsem tedy dvacetikorunu a "slavnostně" jsem ji předal vítězi.
Následoval úsměv na jeho tváři, vykulené oči a otevřené pusy ostatních a pak už jen lavina výkřiků: "Já jsem to taky věděl!", "Já jsem to taky věděl!!", "Já taky!!!"
"Tak proč jste to neřekli, když jste to věděli?", divil jsem se.
"Ale já jsem to říkal!!", "Já jsem to taky říkal!!", "Já taky!!"....
Všichni to najednou věděli a všichni to samozřejmě od samého počátku říkali. Jenom já jsem je předtím asi nějak neslyšel nebo co.

Nakonec jsem jim navrhnul, že dám každému z nich náhradní hádanku, aby měl každý šanci vyhrát tu svoji dvacku. Tím jsem si na sebe upletl pořádný bič a stal jsem se tak místním úchylem, kterého děcka nazývaly Dvackař.
Ten den jsem byl také naposledy "spravedlivý" a skutečně jsem nechal všem členům hloučku vyhrát tu dvacku, i když u některých byl opravdu problém vymyslet otázku, kterou by dokázali uhodnout.

Když bylo po všem, kluci se rozutekli a já jsem pokračoval v cestě domů. Jeden z nich mě ale dohonil a chtěl mi tu dvacku vrátit. To jsem nečekal. On si myslel, že mě vlastně obrali. Tak jsem mu vysvětlil, že kdybych nechtěl, tak jim ty dvacky nedávám. Ale svým způsobem mě potěšil. Hodný kluk, říkal jsem si. Asi nebyl místní, protože pak už jsem ho nikdy nepotkal.

Při mých dalších "dobrodružstvích" už pak většinou převážila ta temnější stránka mé osobnosti. Kdo mi byl sympatický, dostal otázku, která se dala uhodnout, i kdyby to mělo být s opakovanou nápovědou. Kdo mi byl nesympatický, dostal otázku, která se uhodnout prostě nedala, i kdyby se zeptal náhodných dospělých kolemjdoucích (i na to někdy došlo).

Jak to v praxi probíhalo, to vám přiblížím ve druhé části.