Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Kapitola 1 - Tak přišel konec konce

07. 01. 2012

432

Autor

Ondřej Kališ

Tak přišel konec konce

V té době mi bylo 12 let, to je 60 roků zpátky, a přesto si to pamatuju, jako by to bylo dneska:

Žil jsem v té době s otcem, investigativním novinářem, u nějž se nedal zapřít policejní začátek, máma o mě nejevila nejmenší zájem, ale nevadilo mi to. S kariérou u policie táta skoncoval kvůli mně. Ne proto, že by na mě neměl dost času, to neměl stejně, nechtěl jenom, abych pokračoval v jeho stopách a novinařinu v jeho pojetí nepovažoval za přitažlivou, což se potvrdilo.

Byl jsem kluk, kterého nic nebavilo, nic netáhlo, furt jsem se jenom nudil a život mě obtěžoval. To se ale mělo změnit.

Jednou, v sobotu to bylo, táta řekl:,,Co by jsi řek tomu, kdybys se mnou jel zejtra do Ivančic. Jedny lidi mě tam pozvali na bungee jumping a vsadili se se mnou, že neskočim… To víš, normálně bych neskákal, ale voni mi za to slíbili důležitý informace, který bych jinak nezískal.” Nejdřív jsem se vylekal, ale nějaký instinkt mi nedovolil říct ne.

Když jsme dojeli do jihomoravských Ivančic (tenkrát jsem věděl jen, že jsme jeli dlouho po dálnici, nic víc), přistoupili k nám dva lidé. Přišli mi divní, a tak jsem z nich nespustil oči, ale cestou se moc zvláštně nechovali. Jeli jsme podél řeky k viaduktu. K tomu viaduktu, co mu zbyl jen jeden pylíř. Měl jsem zůstat v autě, ale poslouchat se mi nechtělo. Schoval jsem se kousek od mostu, abych všechno viděl. Kdybych to neudělal, bylo by všechno jinak.

Ti muži nejprve poučili otce, co má dělat a pak jeden z těch dvou skočil. Ve chvíli, kdy jsem ho znovu uviděl, řekl jsem si, že se nic nestane, ale ukázalo se, že to není pravda. Když táta letěl dolů, vyndal jeden z těch dvou velké nůžky a lano přestřihl. Nyní se vám může zdát, že jsem naprosto chladný a nic mě nerozhodí, jenže tohle se stalo před šedesáti lety a navíc jsem si to, myslím, uvědomil až trochu později.

Konec. Nevím, jak by reagoval kdokoliv jiný, ale do mě vjela taková zlost, že kdyby to trvalo jen o chvíli déle, zapomněl bych na pud sebezáchovy. Jinak mi všechno hrálo do karet - otcovu aktovku zahodili přímo vedle mě (poté, co z ní něco vyndali), peněženku opodál a navíc z jednoho z nich vypadla karta do internetové kavárny na ivančickém náměstí.

8 názorů

Ondřej Kališ

09. 01. 2012

Dát tip

Že se hlavní postava jmenuje Drahoslav, je napsáno v úvodu, jejž jsem sem nedával; ono to snad vyplyne. Příběh je skutečně psán ,,z roku" 2057 ,,o roce" 1997. Upřímně mě vůbec nenapadlo, že se nad tím někdo bude pozastavovat a zatím se mi to také nestalo; i pro další pohled jsem sem taky příběh umístil ;-) . Neuvedl-li jsem, v jakém roce se děj odehrává, může to být ve kterémkoliv roce. Není-li něco uvedeno, neznamená to přece, že je to tak, jak se vám na první pohled zdá logické. Vzhledem k reáliím jako bungee-jumping, internet, či dálnice na Brno se děj určitě neodehrává koncem 40. let.

avox

09. 01. 2012

Dát tip

"V té době mi bylo 12 let, to je 60 roků zpátky" "tohle se stalo před šedesáti lety" "Odehrává se to přibližně roku 1997" Ich forma je velice působivá, ale příběh si musí zachovat nějakou logiku - bylo vypravěči 12 let před šedesáti lety, kdy jsme o bungee jumpingu a internetu neměli potuchy, nebo kolem roku 1997 a příběh je psán z roku 2057? On bude nějaký Drahoslav? :-))

Ondřej Kališ

09. 01. 2012

Dát tip

Avox: Dík za upozornění, ještě se v tom tady úplně nevyznám. Nevím, proč by tam 60 let falírovalo; nikde jsem netvrdil, že je to vyprávěno ze současnosti. Ono, já bych to možná mohl trochu vysvětlit: Jestliže jsem totiž chtěl psát v ich-formě, musel jsem zvolit nějakou dobu, z níž je příběh vyprávěn, logická mi přišla doba po Drahoslavově posledním případu, navíc jsem z toho pak odvodil název (pracovní název byl jiný a vlastně jsem s ním ani moc nepracoval, protože se mi na něm něco nelíbilo - takový divný a kostrbatý); jelikož je Drahoslav moje autobiografická postava, hodilo se, aby se narodil v podobné době jako já; aby mě příběh tak rychle nepředběhl, o pár let jsem ho zestařil, no a tak vznikly ty časy, o nichž zde mluvíme. S tou ich-formou je to taky zajímavý, protože není zrovna mou oblíbenou formou psaní, a přesto jsem v ní napsal svoje první dílo.