Co utrousil čas

Jsem samý šprým i padám do depresí,
všichni mě berou, málokým jsem zván,
znám svit i šero, průvod karavan
i trosek dým, a toto vše mě děsí,
že znám cest stero, jenom jednu z bran

 Mám hezkou tvář i jizvy s puncem vrásek,
mám plno přátel, přesto trpím, sám,
a to mě mate, že vždy kleknout mám
zas před oltář, kde pastýř ovce pase
a každé páté v plátně chybí rám

 Vždy nesu kříž i lehký jsem jak peří,
zvykl jsem padat, též se drápat výš,
každý, kdo strádá: „kdy se zastavíš?“,
ptá se mě, mříž však v ozvěně mu svěří,
že mu svá záda strčím k očím blíž
 
 Chci lepší řád i chaos všude šířím,
naději hýčkám, zmařím každý cíl,
poslouchám sýčka, vždy když zalící
sám pastýř stád na prázdno na talíři.
Vždy trpně vyčkám s mořem na lžíci