Vzpomínky z Bruselu 2

Do práce jsem jezdil metrem a navazujícím autobusem.
Jednou jsem scházel po schodech na metro a slyšel jsem, že už přijíždí, tak jsem rychle seběhl dolů a ještě jsem stačil na poslední chvíli skočit dovnitř.
Bohužel v Bruselu měli takovou vychytávku, že se na jednom nástupišti střídaly soupravy pro dvě různé trasy metra a zrovna za touhle stanicí se ty trasy rozdělovaly. Takže po nástupu mě uvítal svítící nápis Herrmann-Debroux a svištěl jsem někam úplně jinam, než jsem chtěl.
Než jsem pak stačil na další stanici přestoupit, vrátit se a nastoupit správně, tak mi samozřejmě ujel ten  navazující autobus, který ale jezdil jen jednou za hodinu, takže jsem kvůli tomu přišel o hodinu později do práce. "Tohle už se mi nesmí nikdy stát!", říkal jsem si.
Druhý den jsem opět scházel dolů k metru a opět jsem ho už slyšel zastavovat, ale tentokrát jsem už neriskoval. Pěkně jsem v klidu sešel dolů a čekal na další. Další souprava pak jela na Herrmann-Debroux, takže jsem ji nechal jet a prostě jsem počkal ještě na další, do které už jsem bezmyšlenkovitě nastoupil.
No samozřejmě jsem jel znovu směrem na Herrmann-Debroux. Ty soupravy se sice vždycky střídaly, ale zrovna to nějak nevyšlo a jely dvě stejné za sebou. Takže jsem dorazil do práce zase o hodinu později.

Kromě téhle banální smůly se mi ovšem v Bruselu přihodila i jedna nepochopitelná šťastná náhoda.

Na své služební cestě jsem měl s sebou vlastně veškerý svůj tehdejší majetek. Byla to jedna bunda, jedny kalhoty, pár triček, nějaké trenky, ponožky a jedny boty z Tesca, které už měly v podrážkách pořádné díry. Nevěnoval jsem jim žádnou pozornost až do okamžiku, kdy jednou výjimečně nasněžilo a všude v ulicích byla rázem sněhová břečka. Ty boty totiž začaly fungovat jako taková jednoduchá pumpa. Při sešlápnutí se vytlačil vzduch a při vykročení nasály dírami v podrážce vodu. Takže stačilo udělat pár kroků a měl jsem boty a ponožky nasáklé ledovou vodou. Byl to opravdu hodně nepříjemný pocit.
Nezbývalo mi nic jiného, než to začít rychle řešit. Jelikož jsem neměl nic na přezutí, začal jsem horečně vzpomínat, kde jsem v okolí viděl nějaký obchod s botama. Bohužel jsem si na žádný nemohl vzpomenout, takže jsem prostě vyrazil hledat naslepo a zoufale jsem čvachtal z jedné ulice do druhé.
Nakonec jsem konečně na jeden takový obchod narazil, a s mírně podchlazenou radostí jsem vešel dovnitř.
Brzy mě ovšem radost opustila, když jsem zjistil, že za nejlevnější pár bot bych musel zaplatit v přepočtu skoro osm tisíc. Sousední obchody měly velice podobnou nabídku. Chtěl jsem obyčejné sportovní boty, jako byly ty moje, ale všude měli jen hodně drahou společenskou obuv.
Nakonec jsem zkusil zajít i do jednoho malého supermarketu, kam jsem obvykle chodil pro jídlo. Jednou jsem si tam totiž koupil i ponožky, takže mi svitla slabá naděje, že by tam možná mohli prodávat i boty.
Bohužel mě i tato naděje brzo opustila. Prošel jsem kolem všech regálů, ale jediná obuv, kterou tam prodávali, byly chlupaté nazouvací papuče.
Stál jsem u toho regálu s papučema a přemýšlel jsem, co budu dělat. Uvažoval jsem dokonce i o tom, že si koupím ty papuče, abych už měl konečně alespoň nohy v suchu, a pak bych se mohl vydat v těch papučích hledat nějaký normální obchod s botama. Nebo prostě obětovat peníze ušetřené na jídle a koupit si v podstatě zbytečné boty za osmičku.
A jak jsem tak přemýšlel, sjel jsem pohledem přes regál s papučema až úplně dolů a najednou jsem si všiml, že tam leží jeden pár bot. "Tak přece se tady někde prodávají!", řekl jsem si překvapeně a do žil se mi vlila nová naděje. Myslel jsem si, že je někdo nechtěl nakonec koupit a prostě se mu nechtělo vracet od pokladny až ke správnému regálu, tak je pohodil tam. Takže jsem ještě jednou prošel celý ten obchod, pozorně jsem prohlédl každý kout a každou polici v každém regálu, ale stejně jsem nikde žádné další boty nenašel.
Vrátil jsem se teda rychle k jedinému zapomenutému páru bot v celé prodejně, aby mi je ještě náhodou někdo nevykoupil před nosem. Pořád tam byly. Nejstrašidelnější na tom bylo, že byly přesně v mé velikosti. Ani o půl čísla menší nebo větší. Obyčejné sportovní boty made in China za necelých 20 Euro. Jediný pár.
Bál jsem se, že ho donesu k pokladně a bába na mě začne francouzky chrochtat, že to vůbec není zboží z jejich prodejny a že mi to nemůže prodat. Asi bych je v tu chvíli prostě sebral a utekl. Ale nestalo se. Bába to pípla na pokladně, zaplatil jsem a konečně! Nedokážete si představit ten pocit, mít zase nohy v suchu.
Kdyby nešlo jen o takovou hloupost, tak bych si řekl, že to byl prostě zázrak. Ale jelikož jsem rozumově založený člověk, tak musím říct, že to byl pouze jev s velmi malou pravděpodobností. Nic víc. Ale i po sedmi letech mě to pořád trochu děsí.