Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte se37. SUPERKOULE - město / místo - dílo č. 5
18. 01. 2012
7
10
794
Autor
soutěž KOULE
pojď, miláčku, dej mi ruku, ať se mi neztratíš, povedu Tě…
do míst a časů, která nemůžeš znát, ne svoji vinou, páč ´si se ještě pilně věnovala „houbaření“…
do míst, která jsme my děti důvěrně znaly…
kde začít ? u šancí ! toho středobodu odpoledních her, prolézání a objevování, klukovských part, bitev, ale i prvního holčičího muckání a „otlapkávání“, jak říkáš…
jarního a letního prolézání keři ve stráni pod hradbami i zimních jízd na saních, až dolu k potoku …
asi tou cestou, kterou se utíkal utopit nebohý architekt, který se domníval, že rachot, způsobený likvidací lešení, je od pádu jeho nádherné oktagonální klenby, jedné z nejvelkolepějších své doby …
a vidíš, stojí tu dodnes, zdaleka přes údolí viditelná, nádherná kopule nad hradbami, na svou dobu nevídaná, že se tenkrát po městě šuškalo, že má spolek s ďáblem…
nad vysokými hradbami, na jejichž koruně jsme chůzí plnili bobříky odvahy; vidět nás naše mámy s roztaženýma rukama nad tak 20 metry cihlové zdi nad srázem, zešedivěly mnohem dřív…
ale k veselejšímu: cestou ze školy od dnes již neexistujícího špitálu u parku Ticháčku, který musel ustoupit dopravním stavbám, dalo se jít na náměstí jednoho ze zakladatalů slavného Sokola; a tam na rohu stejnojmenné ulice byla cukrárna! kde dalo se za pouhých 20 haléřů zakoupit jedna z největších pochoutek: mejdlíčko! , neskutečná pochoutka tvaru malého hotelového mydélka, pro Tebe už neznámé a pro mě těžko vylíčitelné chuti…
o dva bloky dál na náměstí, nesoucí jméno českého dramatika, v jehož hře poprvé zazněl nápěv naší hymny, bývala prodejna prvního tuzexu, to byl takový obchod se zahraničním zbožím, které se „normálně“ nedalo v jiných obchodech koupit, divné viď, a ve kterém se daly pořídit plátkové žvýkačky Hollywood, ovocné i peprmitové…
na rohu tohoto náměstí pak býval non-stop otevřený stánek s klobásami, kde nám hodný pán za cenu krajíčku chleba, tj. 20 haléřů, tento namočil do odkapávajícího omastku a pak natřel hořčicí – no slast….
peníze na tyto pochutiny se daly vyhrát v čáře, kteroužto jsme pilně provozovali venku i ve škole, nejlépe s pětadvacetníky, které byly do telefonních automatü v budkách na ulici...
nesmím zapomenout na další "atrakci": hned za rohem za školou byla u nemocnice konečná tramvaje č.6; ne smyčka, ale Téčko; to řidič přijel, odpojil vlečňák popojel, musel přehodit vyhybku, přejít na zadní plošinu k řídícím kolům, po druhé koleji objet vlečňák, přehodit další vyhybku, přejít zase k předním řídícím kolům a přijet k vlečňáku zezedu, připojit ho, opět přehodit vyhybku a byl připraven na zpáteční cestu...
a právě to přehazování vyhybek byla naše "práce", vždy dva, jeden by vyhybku těžkou tyčí nepohnul; domů jsme se pak vraceli celí od kolomazi, ale šťastní...
a my se teď, lásko, taky vrátíme domů, dneska toho nachodili až dost...
vedlejší Větrov, s pověstnou "Jedovou chýší", tak pěkně popsaný Urbanem, si necháme třeba na příště...
10 názorů
První z celé povídky – oko mi utkvělo zrovna na té šesce do téčka – a byl jsem doma! Jo, tady v tom špitále jsem jako děcko strávil nějakou dobu a moje zábava byla koukat se z okna, jak ty šestky přijížděj a zase odjížděj, výhybky se přhazují a řidič – vlastně jak se to tenkrát řeklo po francouzsku? – vždycky přecházel s klikou od kontroléru z jednoho konce tramwaye na druhý.
No jo, tak já tam ležel v postýlce a koukal na vás, jak si tam klidně běháte venku a prolejzáte křoví! :-)
Ale vždycky každý den přišla stará paní doktorka s dřevěným kufříčkem – a to nebyl ledasjaký kufříček, to byl, pane, gramofón! A na kliku! Nasadila velikou desku, jehlu, sedla si na pelest postele a každému děcku takhle zahrála jednu písničku. A mně zahrála Komáři se ženili, jó, to byla hodně moc smutná písnička. Ale pak jsem si říkal, ještě jsem dopadl lép než ten komár, já přeci ještě žiju!
Tak tomu říkám nostalgie...
Mejdlíčka znám jen z vyprávění, ale fialky jsme chodili ještě jako caparti kupovat mámě, měla je moc ráda :o)
*