psychiatrie

PSYCHIATRIE

Ležím na červeném kanapi a doktor Freud mě vyzývá, abych mu vyprávěla svoje sny. Že prý mi na základě toho pomocí psychoanalýzy udělá rozbor osobnosti. Poslechnu ho a on mě rozebere tak důkladně, že se mu pak nedaří složit mě zpět do původního stavu.

Je z toho neúspěchu natolik frustrovaný, že odchází k psacímu stolu, otevře si  láhev, nalije pořádnýho panáka a zapálí dýmku.

Od rozdělaný práce se neodchází doktore, chci mu říct, ale nedaří se mi nasadit spodní čelist do pantů, takže jsem na chvíli výjimečně zticha. Máma vždycky říkala, že moc melu pantem. Asi  měla pravdu, a já mám panty už tak vymletý, že mi ta čelist nejde nasadit.  A tak jako hromádka neštěstí ležím rozebraná na gauči a vyčítám si, že jsem se svěřila do rukou takového břídila

Freud bafá z dýmky jako o život a zamyšleně mě pozoruje. Kouř kolem něho houstne, až se celý ztrácí v oblaku dýmu, který se zvolna nasouká do láhve. Asi to byl džin, kouzelný džin, který mi nesplnil žádné z mých přání. Naopak mě hrozně zklamal že mě nechal ležet rozdělanou na gauči. Ale ten trik s kouřem se mu povedl. To by nedokázal ani David Copperfield.

Dávám se po jeho odborném zákroku zase do kupy, což se mi nakonec podaří. Hovím si na červené pohovce a relaxuji, když vtom do místnosti vtrhne Chocholoušek. Divně se mu lesknou oči a křičí na mě, abych mu řekla všechno o svém životě. Prý se mi tím uleví a on podle toho pozná, do kterého oddělení své kliniky mě má poslat. A nebo jestli nepatřím rovnou do šrotu, dodává s jedovatým úšklebkem. Abych tam prý zbytečně nezabírala místo, protože je tam poslední dobou vyloženě narváno a na příjem se tvoří dlouhé pořadníky.

Poslechnu ho a ulevuju si, protože se mi konečně podařilo zasadit tu čelist. Po pěti minutách líčení mého životního osudu Chocholoušek vyběhne na terasu a začne střílet z děla. Když zlikviduje všechny sochy na Karlově mostu, nasedne na poslední z dělových koulí a odletí jako baron Prášil. Asi z vyprávění mého života zešílel, a to jenom poslouchal, takže to zná jen z druhé ruky. Co mám dělat já, když to všechno  dnes a denně zažívám na vlastní kůži? Kdepak, chlapi nic nevydrží, a ty vzdělaný už vůbec ne. Ty nemaj ani tušení co všechno musí obyčejná ženská ustát.

Najednou přichází doktor Jung, že prý to rozsekne, když jeho kolegové předtím tak fatálně selhali. Leknutím mi poklesla čerstvě nasazená čelist. Po předchozích zkušenostech už žádnému odborníkovi nevěřím a tak se bráním. Jenže on má jazyk ostrý jako meč a tak mě pomalu přefikává na deset nesouměrných kousků. Je expert na hlubinnou psychologii takže to dělá opravdu důkladně.

Mám vztek, sotva jsem se sebrala dohromady, tak zase tohle. Jsem z toho úplně rozhozená a nevím kde mi hlava stojí, vlastně leží. Přesto se snažím ji  neztratit, beru rozum do hrsti a přemýšlím jak z toho vybruslit.

Ale ani Jung není s výsledkem svého počínání zřejmě spokojen, obrátí svůj ostrý jazyk proti sobě a spáchá harakiri. Škoda že s tím chvíli nepočkal, mohl si zachránit život. Jsem totiž žížala Julie a mám neskutečnou regenerační sílu, takže se velmi rychle obnovuju a z každého kousku vyrůstá jedno nové já. Sedím v deseti exemplářích na červeném kanapi a neskutečně si lezu na nervy. Ego umocněné na desátou se snáší fakt dost blbě. Všech deset já se hádá o to, která z nás je lepší, chytřejší a krásnější. Nejvíc se hádá sedmička s devítkou a  jádrem jejich sporu je skutečnost, zda Mgr. před mým jménem je zkratkou pro magora nebo megeru.

Nemůžu to už dál poslouchat a tak vstanu a jdu ke stolu, že se napiju džinu. Ale láhev je prázdná. Třepu láhví a křičím na Freuda, aby z ní vylezl, ale fakt tam není. Asi se mezitím vypařil.

Vracím se ke kanapi a sama k sobě. Kanape je ale najednou také prázdné, všichni někam zmizeli. Mám ze všeho prázdno v hlavě a tak se zase natáhnu, abych se po všech těch náročných procedurách trochu prospala. Ještě jeden takovej uhozenej den a budu zralá na Bohnice.