Projít vůkol širý svět

Zpoza Rudého práva vykoukla chundelatá hlava osazená kostěnými brýlemi. Změřila si dychtivě vyhlížející tělíčko vlastní krve a uvažovala, jak jednoduše a výstižně popsat planetární pohyb sluneční soustavy. Odpovědi typu ‚sluníčko musí taky spát‘ vyvolávaly jen další zvídavé otázky.

„Přines mi ten balón, který jsi dostal od Ježíška!“ poručil otec.

Péťovi nožky se horečně rozkmitaly k nejzazšímu koutu zahrady, aby Punťovi sebral oblíbenou hračku. O chvilku později opět stál před dumající hlavou rodiny a podával mu fotbalový míč, jež měl své slavné časy již dávno za sebou. Otec si rozvážně prohlédl zdeformovaný tvar a pak se vrátil k dvěma párům očí propichující ho nedočkavostí. Punťa, bílá pouliční směska s dalmatinským flekem na boku, si jako vášnivý posluchač poposedl o kousek blíž.

„Země je kulatá jako tento míč... Sluníčko během čtyřiadvaceti hodin celou zemi obejde a tam kde svítí, je pořád den.“ Názorně celou trasu ukázal na vypuštěném míči.

„A proto je ráno nad Habřinou a večer nad Strášovem?“

Otec přikývl.

„To tedy není moc rychlý, když mu to trvá celý den. Já jsem určitě rychlejší,“ dořekl a demonstrativně oběhl celou zahradu.

Otec pozoroval hopsající blonďatou čupřinu a spokojeně se usmíval.

Vrátka zavrzala a Petřík se úzkou škvírou protáhl na bezvládně se vinoucí ulici. Punťa, zuřivě vrtě špičatým chvostem, se dožadoval vstupu do zakázané zóny. Branka se mu však zavřela před skvrnitým čumákem.

„Na to jsi ještě malý,“ poučil ho Péťa a narazil si umolousanou kšiltovku s formulí na hlavu. Popotáhl popruhy batůžku s krtečkem a překročil poklidnou okresku protínající vesnici. Pak se napojil na prašnou cestu.

„Kam jdeš?,“ ozvalo se z přilehlého dvorku.

Péťův kamarád Lukáš tříkolkou  rozrážel houf vyzobávajících slepic. Pipce, kropenaté vlašce, se na poslední chvíli podařilo uskočit do bezpečí.

„Jdu na výlet,“ prohlásil suverénně Péťa, jako by prováděl běžnou činnost pětiletého chlapce.

„Do Strášova?“

„Ještě dál. Já se sluníčkem obejdu celou zeměkouli. Ale zítra ráno se vrátím.“

Lukáš pochybovačně pohlížel na malého cestovatele, a tak Péťa přidal výklad o pohybu Slunce kolem Země.

„Můžu jít s tebou? vyhrkl kamarád.

„Můžeš. Musíme ale vyrazit, ať nás sluníčko nepředběhne.“

„Jdi pomalu napřed! Já se zeptám mámy a dohoním tě.“

Za posledními domy spojnice mezi soupeřícími vískami elegantně obešla bahnitý, neudržovaný rybník, přeťala líně plynoucí potůček a s příslušnou vehemencí se zakousla mezi obdělávaná políčka a mizela v dáli, v lemovaném stromořadí. 

Péťa se zachvěl vzrušením. Před ním, na hranici horizontu, se skrývala nesčetná dobrodružství.

Ještě jednou si zkontroloval batůžek, aby se ujistil, zdali na něco nezapomněl. Rozbitý dětský dalekohled, starý plánovací diář s mapou ČSSR, sklenici od jahodové zavařeniny s proděravělým víkem pro schraňování uloveného hmyzu a dvě vajíčka, jež  kupodivu nic netušící babičky uzmul ze slaměného hnízda jejich výkonných nosnic. V postranní kapsičce dětského zavazadélka ještě našátral omletý žíhaný kámen a medailonek po zesnulé matce.

„Péťo, pojď na oběd!“ volala babička ze zápraží. K jejím nohám se přišoural pouze znuděný Punťa.

„Kdes nechal svého nerozlučného kumpána?“ osopila se robustní paní domu na nic nechápající pouliční směsku. „Určitě zase provádí nějakou neplechu!“

Loni, po smrti matky, Péťa vytrhal žluté čajové růže, okrasnou chloubu zahrádky, aby se babička nepíchla o trn a  neusnula jako Šípková Růženka. A zjara ji rozryl záhon se sotva uchycenou mrkví v domnění, že pod ní nalezne ztracený poklad.

„Petře, přestaň se už schovávat a vylez ven! Nebo budeš bez oběda!“ vyhrožovala babička. Prohledala garáž, kůlnu, půdu, kurník, vnitřek domu a po vnukovi se zem slehla. Určitě se schoval do některé ze svých tajných skrýší a teď ji ke své potěše pokradmu pozoruje.

„Počkej, až se vrátí táta!“ hartusila. „Řeknu mu, jak mě zlobíš a on si to s tebou vyřídí!“

Pak ji však upoutal u vrat sedící Punťa, jež smutně pozoroval okolí.

„Proboha!“ hlesla a vřítila se na ulici.

Po nedávné příhodě, kdy se málem utopil v jedné z nedalekých zatopených pískoven, se Péťa raději rybníku vyhnul úctyhodným obloukem. Téměř se prodíral protějším příkopem, jen aby si nezopakoval neblahou zkušenost.

Jakmile minul doupě kaprů, cestu mu zkřížil malebný potůček odčerpávající nadbytečnou vodu ze strach budícího rybníka. Po pravé straně se smutně a osamoceně tyčila ořezaná vrbička připomínající své soukmenovkyně z Ladových kreseb. I Péťa si té věrné podoby již dávno povšiml, když tudy s tátou chodili na houby do nedaleké Sušiny. Jenže nikdy neměl čas ji pořádně prozkoumat. Pohledem zkontroloval slunce, zdali nezrychlilo a poté se jal sestupovat ke starému, pohádkově vyhlížejícímu stromu.

„Vylez!“zakřičel. „Já vím, že jsi tady.“

„Nikomu o tobě neřeknu,“ zkoušel štěstí. „Viděl jsem tě na obrázku v knížce.“

Vodník nevylezl.

Péťa si připadal už dostatečně starý na to, aby zaslepeně věřil veškerým zkazkám o životě vodníků pod hladinou. Zeleným mužíčkům to sice dodávalo punc zlověstnosti, ale jak by dokázali pod vodou dýchat? Daleko pochopitelnější by bylo zbudovat si příbytek nedaleko vrby, kde si za úplňku vyspravují oblečky. Nejspíše bude bydlet v noře s houpacím křeslem podobně jako kmotra liška.

Ač Péťa prošmejdil okolí důkladně, vrátil se zpět na cestu s nepořízenou. Sen, že si domů přivede vodníka, se rozplynul jako pára nad hrncem. Bytelná kamenná vana jejich prádelny bude nadále zet prázdnotou, a tak si babička bude muset při máchání objemného prádla vystačit sama.

„Máňo, nevidělas našeho Petra?“ oslovila klevetící stařenu babička.

„Copak ti ten lump zase provedl? Že by ti tentokrát zlikvidoval kosatce nebo macešky?“ zeptala se paní Říhová, největší drbna vesnice.

Marie Hanusová, babiččina vrstevnice a nejbližší přítelkyně, se omluvně začervenala. Zřejmě ji tajemství o čajových růžích nechtěně vyklouzlo.

Babička jízlivý sarkasmus přešla.

„Nešel tudy do Jednoty?“ Strach o vnuka pulsoval mezi jednotlivými slovy.

„Povídáme si tu teprve deset minut, ale kolem nás si to neštrádoval. To bych si všimla,“ informovala stará Hanuska. „A v obchodě teď určitě není. Mají polední pauzu.“

„Díky,“ zašeptala babička a do očí se jí hrnuly slzy.

„Zkoušela jsi hřiště?“ radila paní Říhová. „Třeba si vzal mičudu a šel si zakopat. Víš, jací kluci jsou. Jakmile vidí ten kulatý nesmysl, ztratí soudnost a žádná řeč s nimi není. Vždyť něco podobného tady budu mít příští týden na prázdninách.“

Na konci černočerného tunelu se objevilo nepatrné světélko, jiskřička naděje. Péťa miloval místní fotbalové zápasy, poněvadž mu táta pravidelně kupoval pytlík křupek a láhev žluté limonády. O přestávce pendloval s Lukášem po hřišti, aby se po zbytek utkání mohl unaveně tulit k otcově mužné hrudi hřmící nad neschopností těžkopádných čutálistů. 

Péťa si hrdě vykračoval třímaje sklenici od zavařeniny s výstavním úlovkem. Na povadlé trávě strnule vyčkávala majestátní kobylka luční. Drobné zelené očko nespouštěla ze svého věznitele. Stejně jako na obloze i nad její budoucností se shlukovaly chmurné mraky.

„Budu ti říkat Hope,“ poučil ji Péťa. Opět nic neříkající skelný pohled.

Kamenitou, místy zarostlou cestu podtékal další potok. Na rozdíl od předchozího konkurenta vodní tok plynul mnohem svižněji. Drobné vlnky se ladně lámaly o vyčnívající kameny a v dětské fantazii ihned asociovaly rozbouřené moře dobývající nepřístupná pobřežní skaliska. Z klacíků se rázem staly bytelné koráby statečně čelící přírodním živlům a betonové skruže se proměnily v tajuplnou jeskyni, plnou tříhlavých draků, čertů a  vychytralých čarodějnic.

První bárka úsekem projela bez zaváhání a zmizela v dáli. Druhá, drobná okoralá větévka, s problémy projela tunelem a zakotvila v nedaleké trávě, aby tu časem zahájila nekoordinovaný rozklad.

Poté následoval lopuchový škuner vybaven trojčlennou posádkou z drobných kamínků. Unášen proudem se elegantně vyhnul trčícímu útesu a neohroženě vplul do tunelu plného temných přízraků.

Péťa přeběhl cestu a dychtivě vyhlížel ostřílené mořské vlky. Nic. Jen voda proudící do dáli.

Vrátil se zpět snažíce se odhalit příčinu neúspěchu. Zvědavě se nakláněl a na krátký okamžik měl dojem, že zahlédl záď lopuchového listu. Stačí se ještě více natáhnout…

Plesk! Hladina se uzavřela a ledová voda Péťovi pronikala do plic. Strašák nedávných zkušeností opět zaryl ostré drápy do dětského srdéčka. Péťa se ze všech sil vymrštil. Opět dýchal a vykašlával zkalenou vodu.

Sedě uprostřed potoka sčítal vzniklé škody. Hop pád nepřežil. Zdali ho zabila proudící voda nebo roztříštěná sklenice, Péťa nevěděl. Kšiltovka odplavala na vlastní poznávací misi neznámo kam. Batůžek nasákl vodou; žloutky unikly ze skořápkového vězení a tančily zběsilý čardáš se silným proudem, do dalekohledu nateklo, diáři se slepily stránky… a slunce zmizelo za mraky. Péťa se roztřásl zimou a bezmocností. Pocit zmaru pevně svíral bezelstnou dušičku, až se rozplakal.

Pak ho však uchopily čísi paže a pevně sevřely v náručí. Mladistvá dlaň se ho snažila utišit.

„To bude dobré,“ zašeptal sametový hlas Lukášovy maminky.