Maryka

Nadzvihnout koutky úst a usmívat se. Stále se usmívat bez ohledu na to, jakou máš náladu, zda tě něco bolí nebo jestli je zákazník nepříjemný. Se širokým úsměvem přijít k dalšímu stolu, přijmout a vyřídit další objednávku. Obsloužit dašího z nikdy nekončící řady zákazníků. Bez nejmenší naděje, že tenhle bude třeba poslední, že další třeba už nepřijde. Protože dobře víš,že další přijde. Vždycky přijde. Neustále opakovat věty jako Dobrý den, co si dáte k pítí? Colu, dobrá volba. A vy? Znova a znova .Nesnáším to a vždycky jsem nesnášela. Nikdy jsem nechtěla dělat servírku.Navzdory tomu tu ted stojím v tom směšném oblečení s tužkou a blokem v ruce zapisujíc si objednávku.

„Mně colu, prosím.“ objednává si vyšší z obou dívek.

„Mně taky.“ dodává ta druhá, červenovlasá.

Colu, no neříkala jsem to? Kdybych věřila v Boha, v tuhle chvíli bych se k němu už dávno modlila. Modlila bych se o pomoc, o zázrak, prostě o cokoli, co by nabouralo tenhle stereotyp. Jakožto nevěřící však jen odcházím za bar vyřídit objednávky. Beze spěchu na tác pokládám dvě koly, když se mě náhle muž sedící za barem zeptá.

„Slečno, co to je ta alžírská káva?

Leknuttím upouštím láhev coly, kterou právě držím v ruce.Sakra, už zase, rozčiluji se v duchu. Otáčím se ve snaze nalézt lopatku a zároven při tom muži vysvětluji, co je alžírská káva.

„Vážne?“ podíví se on. „A jaký je tedy rozdíl mezi alžírskou a skotskou kávou?“ ptá se dál.

Mám pocit, jako bych přesně ten samý rozhovor vedla včera, na druhou stranu všechny hovory, co tu vedou, jsou si podobné, takže se nejspíš pletu. Potlačuji otrávený ton vloudující se mi do hlasu a vysvětluji muži rozdíl mezi oběma kávami. Konečně zametám poslední ze střepů, narovnávám se a chystám se vyndat další dvě coca-coli, když v tom periferním viděním spatřuji muže, jež se mě ptal na kávi. Uvědomuji si, že toho muže znám.Tak přece jen jsem měla pravdu. Vždyt to je on, ten samý muž, co včera, ten, s kterým jsem včera vedla na vlas stejnou konverzaci jako před chvílí.

„Vážně je tak težké si to zapamatovat ?“ ptám se muže ani ne tak naštvaně jako unaveně.

„ Zapamatovat si co?“ reagujíc muž po chvíli, když konečně pochopí, že mluvím na něj.

„Nedělejte, že nevíte.“ pokračuji já, tentokrát více útočně.

„Ale já vážně netuším...“ nepřestává muž předstírat.

Je dobrý, skoro bych mu uvěřila, že nemá tušení, o čěm mluvím. Než mu ovšem stíhám něco odpovědětět, slyším zvolání od jednoho ze stolů.

„Slečno, dostaneme vůbec někdy to pití, co jsme si objednalli?“

Ani se nemusím koukat a vím, že to na mě volá ta černovlasá dívka. Pití, jasně, pomyslím si.

…...

O hodinu později se to stále dějě. Přesně vím, co se stane. Jak to vím? Protože se to už všechno stalo včera. Paní v černé blůze, sedící u zadního stolu právě upustila,aniž by si toho všimla, kabelku. Což znamená, že už za chvíli se pes od vedlejšího stolu vyškubne majiteli.Jedna, dvě, tři vtěřiny a taky že jo. Měla bych vstát a tu kabelku sebrat dřív, než ji pes popadne a spolu s ní spadne do té umělé fontány. Nedělala bych to, nechce se mi zvedat ani za nic, ale minule s tím bylo hrozného uklízení.

…..

Budím se uprostřed noci ze snu. Zdálo se mi, že jsem v restauraci a obsluhuji lidi. Pořád ty samé, nikdy se neusmívající lidi.O pár vteřín později, když se natahuji k budíku ve snaze zjistit, kolik je hodin, si uvědomuji, že to možná nebyl jen sen.

O pár dní později.

Muž sedící za barem se servírky ptá na rozdíl mezi skotskou a alžírskou kávou. Dívka oblečená spíš jako havajská tanečnice než servírka nerušeně čte jakousi knihu. Buď mužovu otázku nezaregistrovala, nebo jí prostě ignoruje. Muž to po chvíli nevydrží, zvedá se a odchází pryč mumlajíc něco o tom, že ho v tomto podniku už nikdo nikdy neuvidí, a že právě ztratili pravidelného zákazníka. Servírka si ani ted nepřestává číst, ani jinak nedává najevo, že by ji mužův odchod znepokojil. Poč by taky měl. Pomyslí si. Bez ohledu na to, co říká, ona moc dobře ví, že muž se zítra vrátí. Vrátí se a bude sedět ve stejném podniku na stejném místě a ptát se jí na tu samou otázku. Každý den to tak je, tak proč by zrovna zítřek měl být výjimkou?