Čas na oslavu

Kolejní kuchyňka je vždycky plná. Vždycky.

Čtyři plotýnky pro čtyřicet lidí, není se čemu divit.

Odevzdaně vybalancuju svůj hrnec, misku, krabici mléka, pytlík krupice, vařečku a nůž do vratké pyramidy na jediném volném místečku pracovní desky a závistivě nakukuju šťastnějším spolubydlícím pod ruce. Medička odnaproti si ohřívá guláš, farmák z nula dvojky smaží na jedné pánvi řízky a na druhé hranolky. Na okamžik se zaraduju, než si všimnu, že čtvrtá plotýnka je prasklá a nad sporákem visí žádost o její nepoužívání. Ach jo.

„Ahoj Baru,“ hodí medička přes rameno, zatímco si s kolegou div nezamotají ruce do gordického uzlu, jak každý snaživě obhospodařuje svůj kus žvance.

„Ahoj, ahoj,“ dostojím společenské povinnosti a tiše doufám, že tím rozhovor skončí. Nemám dneska zrovna komunikativní náladu.

Farmák se po mě ohlédne, usměje se a jakoby nic praví: „Barčo, ale ty jdeš na půlení, žejo?“

Ehm?

„Jaký půlení?“ vyletí ze mě, než se nad tím stihnu zamyslet.

Kolega protočí oči v sloup. „Fakultní párty, půlení třeťáků, oslava faktu, že máme polovinu toho náročného studia za sebou,“ pronese slova, která mi připadají mírně povědomá.

„Aha,“ vybruslím z toho se svou obvyklou grácií. „Asi ne.“

„Proč ne?“ nehodlá mi to zřejmě nechat zadarmo.

Zkusím na fleku vymyslet společensky přijatelný důvod, ale žádný mě honem nenapadne.

„Nemám ráda davový akce,“ přiznám nakonec popravdě.

Kolega to nevzdává. „Vždyť tam zas až tolik lidí nebude,“ přesvědčuje mě.

„Jasně,“ kývnu lehce ironicky, „jenom asi tak...“

„Půlka fakulty,“ dořekneme společně.

„Tak vidíš, žádnej stres,“ uzavře to kolega lehce, shrne si z obou pánví na talíř svou večeři a s talířem v ruce zmizí na chodbě.

Pánve nechá, kde mu z ruky vypadly, takže mě před vařením krupičný kaše čeká ještě manévrování s rozpáleným teflonem a ještě rozpálenějším olejem.

A už vím, proč mi ten popis půlení přišel povědomej. Přesně tak to stálo v prváckým vydání školního časopisu, který jsme v říjnu dostali.

Což nemění nic na tom, že nemám ráda davový akce.

Omotám si kolem krku hedvábnej šátek, zapnu přes něj zimní bundu a vyjdu z budovy školy. Na březen je pěkná kosa, fouká jako na Sibiři a z oblohy padá nepříjemná směska deště se sněhem, není o co stát. Všichni se honem klidí do bezpečí domovů nebo přinejhorším kolejních pokojů, akorát já holt jsem si na dnešek naplánovala pochůzky po městě, vyřízení lítačky a nákup v oblíbené drogerii. V duchu si zanadávám na vlastní neprozřetelnost a neschopnost sledovat předpověď počasí, a pak rychlým krokem vyrazím.

Pochoduju městem a kolem se rozhlížím jen na přechodech. Dost možná si zadělávám na další sérii variací na téma „jsem tě tuhle potkal, zdravil a ty sis mě ani nevšimla“. U jednoho takového přechodu mě chtě nechtě praští do očí křiklavě barevný štít podniku zvaného, pokud se mi to ze zuřivých klikyháků podaří rozluštit, „Beach Club“.

Metu si to odhodlaně dál a v podvědomí mě něco šťouchá a naznačuje, že by mi ten nápis měl říkat něco víc. Chvilku nad tím uvažuju, ale pak štouchající podvědomí nechám zmrznout v plískanici a zabočím do uličky, která mě zkratkou přivede k obchoďáku. Hned za jeho dveřma se zastavím, uhnu z hlavního proudu lidí a oklepávám si z bundy vodu. Nerada za sebou nechávám vodní cestičky, tohle privilegium přenechám vodníku Česílkovi a jeho soukmenovcům.

„Ahoj, Báro,“ ozve se kousek ode mě. Ztuhnu. Ten hlas je tichý, nevtíravý, ale má v sobě něco jasného, tvrdého a nevyhnutelného. Ten hlas znám stejně dobře jako jeho majitelku, což znamená dost dobře na to, abych nebyla zrovna nadšená, že ho slyším.

„Ahoj,“ usměju se namáhavě na bledý obličej rámovaný tmavými vlasy, na celkem obyčejný děvče od pohledu mýho věku v nezbytném tmavém oblečení. Tentokrát černé manšestráky a tmavomodrá lyžařská bunda, když jsme se potkaly naposledy, byl to dlouhý plášť s kápí, jenom ta kosa chyběla. Jestli se ptáte mě, tak ty manšestráky jí sluší víc.

„Co ty tady?“ přinutím se zeptat. Rychlostí blesku mě popadne špatné tušení. Tenkrát, když jsem se s ní seznámila, jsem se přece přichomýtla k smrtelný autonehodě.

„Zítra tu má dojít k... nehodě,“ Smrt pečlivě volí slova.

„Kdy? Kde? Kdo umře?“ syčím na ni tiše.

Smrt se na chvíli zamyslí. „A co uděláš, když ti to řeknu?“

Zkusím tomu zabránit, samozřejmě.

Pokud budu mít reálnou šanci na úspěch.

Když to půjde tak, abych nevypadala jako blázen.

Jestli to bude v mých silách.

„To budu řešit, až mi to řekneš.“

Smrt se pousměje. Na okamžik, pak se jí vrátí její obvyklý zachmuřený výraz. „Požár v Beach Clubu,“ prozradí mi.

Panebože, ten příšerně barevnej vývěsní štít! Ten klub vyhoří?

„Má tam ten den být nějaká studentská akce,“ pokračuje klidně.

A mě to praští do hlavy silou dělový koule.

V Beach Clubu se koná to slavný půlení třeťáků. Zejtra večer.

Chvíli stojím jako opařená. Pak se mě zmocní záchvat frenetické aktivity.

„Jdem!“ přikážu Smrti, nenápadným gestem ji pošlu ven do plískanice, která je snad ještě horší než před chvílí, a jdu za ní. Projdeme úzkou uličkou na hlavní třídu, já se rychle rozhlédnu na všechny strany, abych se ujistila, že nás nemá kdo slyšet.

„Jak se to stane?“ štěknu pak bez úvodu.

Smrt se na mě dívá pochybovačně. „Co se děje?“

„Ti lidi, ti studenti, jsou mí spolužáci!“ zaječím zoufale.

„Jsou tam na stolech svíčky,“ rezignuje a vrazí si ruce do kapes. Musím si důrazně připomenout jiný pohled, jak v černém rouchu kráčí po hladině řeky Styx, protože jinak bych Smrti s vizáží studentky filosofie nejspíš vrazila facku. Tak moc mě v tu chvíli štve. „Pár lidí se tam pohádá, neptej se mě kdo,“ zvedne před sebe ruce v obranném gestu, „tohle vážně nevím, vidím to před sebou jenom jako záblesky. Někdo vrazí do stolu, svíčka sklouzne na nějaký odložený oblečení, a je to.“

V hlavě mi to šrotuje nejvyšší rychlostí. Co můžu udělat proti takovýmu požáru? Sfouknout všechny svíčky? Nebo je rovnou sebrat? Mít při ruce hasičák? Zabránit hádce?

A co když, oponuju sama sobě, co když se nic nestane? Budeš tam jako blázen s hasičákem v ruce sfoukávat jednu svíčku za druhou?

Stejný koktejl myšlenek se mi v hlavě mele i ve chvíli, kdy procházím chodbou na našem patře. Pokoj označený číslem dva nemá dovřené dveře a škvírou ke mně jasně doléhá barvité klení. Kolegovi se zřejmě něco nedaří. Pak, po obzvlášť chutné nadávce vyjadřující, jakým způsobem by její autor se svým úkolem rád naložil a kterých tělesných funkcí by k tomu použil, se dveře rozletí a farmák s filtrovací konvicí v ruce vyrazí ke kuchyňce.

„Nějaký problém?“ usměju se na něj.

Kolega třepne hlavou. „Ále, sem slíbil, že udělám muziku k půlícímu videu, a teď mně kleknul net, takže nemám kde tu muziku sehnat,“ postěžuje si.

Opět se musím projevit jako osoba fakultních rituálů neznalá. „Co je půlící video?“

„Něco mezi maturitním tablem a maturitním plesem,“ zasměje se. „Prostě nějakej způsob prezentace jednotlivejch skupin. A my z toho teď asi budeme mít němej film,“ třískne konvicí do dřezu.

„Takže ty videa se promítaj někdy v průběhu večera?“ přeptám se. V hlavě se mi vynoří další varianta protipžárního opatření. Velice, velice mlhavá a velice, velice pitomá.

„Jo,“ přitaká kolega. „My jsme druhá skupina, tak přijdem na řadu tak kolem půl desátý, možná,“ odhadne.

Zařadím časový parametr pošahaného plánu na své místo a honem přemýšlím nad tím zbytkem.

„Jak moc je ta muzika akutní?“ ptám se.

„Dost,“ přiznává kolega skrz zaťaté zuby. „Jestli se to nevzpamatuje do hoďky, volám o pomoc.“

V duchu si odkřížkuju další položku seznamu.

„Nevím teda, jestli by to šlo,“ začínám opatrně, „ale mám v počítači doprovody k pár skladbám, který hraju na flétnu. Mohla bych k tomu přes mikrofon nahrát i tu flétnu...“

...a propašovat do vašeho videa trochu hudebního sedativa. Bože, Báro, čím jsi starší, tím větší teletiny vymýšlíš, proplesknu se alespoň v myšlenkách.

„A normální hudbu nemáš? Nějakou? Jakoukoliv?“ Kolega se na můj návrh tváří poněkud kysele.

„Nemám,“ zapřu kromě jiného i původní verze skladeb, které mu nabízím v podání krysařské flétny, a mám přitom chuť zkřížit prsty.

Kolega si uondaně povzdechne.

„Doufám, že alespoň umíš hrát.“

To umím, snažím se nasadit klidný a sebevědomý výraz. Hra na flétnu je jedna z mála věcí, který opravdu umím.

Naštěstí si to kolega myslí taky, jak soudím z jeho spokojeného obličeje, když poslouchá moje hudební návrhy od keltských melodií přes Beethovena až po Simona s Garfunkelem.

A nebo je to důkaz toho, že jsem zvolila správnou muziku.

Do Beach Clubu vyrazím, zcela v rozporu se svým původním odhodláním, s předstihem. Hudební sedativum propašované k videu druhé skupiny může, ale taky vůbec nemusí fungovat, nebo se všechno může semlít dřív, než na něj dojde. A i když se mi vůbec nelíbí představa, jak ze sebe dělám blázna sfoukáváním svíček, odklízením poházeného oblečení nebo, nedej bože, s hasicím přístrojem, nedokážu si vzít na svědomí možnost, že se to celé nějak zvrhne.

To je ta krásná výhoda flétny nahrané k videu – nikdo v tom neuvidí paranoidní snahu zabránit požáru.

Ale stejně, pro všechny případy chci vědět, kde tam ty hasičáky jsou.

Třeťačka, která u vchodu vybírá vstupné, při pohledu na mě zavrtí hlavou.

„My jsme ale fakt neslíbili prvním padesáti pití zadarmo,“ zamumlá si pro sebe, když mi na zápěstí otiskuje razítko. Radši se neptám a pokračuju dál. V první chvíli si nepřipadám jako na školní akci, klub vypadá prostě jako jakýkoliv jiný podnik v pátek večer, nějací lidé u stolů, nějací lidé u baru... Pak mi dojde, že právě o tom mluvila ta holka u vstupu; celá ta legrace má oficiálně začít až za půl hodiny a už se sem stihla dostavit pěkná řádka lidí – na to, jak málo jich chodí třeba na přednášky z práva. A tam to, podotýkám, mají z koleje výrazně blíž.

Zakážu si uvažovat o sociologických paradoxech a pátrám po červeni hasičského přístroje. Nejdřív automaticky hledám metr dvacet nad zemí vlevo od dveří, pak si uvědomím, že zřejmě ne každá veřejná místnost je zařízená jako školní laboratoř. Škoda, leccos by to usnadnilo. Abych nebloumala po klubu naprázdno, koupím si skleničku coly a postupně projdu celý podnik. Najdu záchody, nápojový lístek a promítací plátno, jen hasičák žádný. Učiním alespoň jeden platný objev – v pomenší místnosti nejdál od baru, asi že působí nejútulněji, jsou na stolech nezapálené čajové svíčky.

Nikdo ode mě nic víc chtít nemůže, uklidňuju sama sebe, když si odkládám bundu na lavici v rohu místnosti se svíčkami a jdu si ještě pro jednu colu.

Klub se zaplní rychleji a víc, než by se mi líbilo. Za slabou hodinku je párty v nejlepším, ani v zadní místnosti není slyšet vlastního slova, pokud ho člověk přímo nezařve, a komu se povede prodrat se přes přecpaný taneční parket k baru, ten zaručeně nezvládne cestu zpátky, aniž by půlku pití vylil někomu ze límec. A já sedím na svém strategickém místě, zírám na střídačku do zdi a do lahve a přemýšlím, co tu vlastně dělám.

Pak si všimnu, že rozjařená parta čtvrťáků, která sedí u stolu naproti mně, zapálila tu svíčku. Něčemu se všichni hrozně řehtaj, jeden dlouhovlasý blonďák – i v takovéhle situaci nemůžu než mu ty vlasy tiše závidět – přitom hází hlavou tak blízko plameni, až sebou škubnu leknutím, a někdo z nich strká do stolu, svíčka co chvilku maličko poposkočí.

Na prázdné židli vedle blonďáka je naházená hromada oblečení, úplně navrch sežmolkovaná fleecová mikina.

Páteř mi ztuhne, ruce se začnou lehce třást. Zírám na tu scénu, úplně živě si představím, jak svíčka padá na fleeceku, celá ta halda textilu od ní chytá...

Nemůžu tam přece jenom tak skočit a tu pitomou svíčku jim sfouknout. Už tak jsem si na škole vytvořila pověst cvoka, nemusím ji ještě podporovat.

Vím, co se tady má stát, a budu se tu klidně koukat, jak se to děje?

Až se něco stane, budu to řešit, ale nic se neděje! okřiknu se. A protože moje lepší – a v tuhle chvíli málem hysterické – já ještě něco namítá, procedím skrz zuby potichoučku, jen pro sebe: „Já jsem lékárnice, zachraňovat svět nemám v popisu práce!“

Záchvat smíchu u čtvrťáckého stolu mezitím doznívá, blonďák vypráví o svých potížích s vypracováním diplomky, ostatní s ním soucítí a můj tep se pomalu vzdává atraktivní frekvence sto třicet za minutu.

„Ahoj, Báro!“ zahaleká někdo přes celou místnost – já ho stěží zaslechnu – a k mému stolu se přihrne Tomáš, spolužák z ročníku, vedle kterého jsem seděla před rokem u přijímaček. „Já myslel, že nepřijdeš, to je prima, že jsi tu. Hele, chtěl jsem se zeptat, nemáš skripta na...“

Tomáš je fajn. Nezdolný extrovert si vede svůj monolog, já mu jen odkývu zapůjčení skript a nesouhlas s faktem, že asistentce na chemii prosvítá prádlo skrz laboratorní oblečení, oba jsme spokojení a mně připadá moje hysterie ze svíčky na stole neskutečně nesmyslná.

Tomášovy řeči přeruší až neobvyklý halas z parketu – hudba ztichla a lidi se všichni otáčí směrem k nám. Chvilku nechápu, než si uvědomím, že nekoukají na mě, ale kousek vedle, na stěnu vedle průchodu, kde je promítací plátno.

„Videa,“ zajásá Tomáš, „pojď!“ Asi ale o mou přítomnost nikterak zvlášť nestojí, protože si ani nevšimne, že zůstanu sedět. V celé místnosti jsem teď jen já a dva čtvrťáci, kteří se pro změnu hádají, jde tuším o něčí slečnu. Všichni ostatní se naměstnali na parket a uznale hvízdají na počest první skupiny; doprovod k jejich videu je nějaká písnička od Michaela Jacksona.

Chvilku mi trvá, než si uvědomím, že hádka u vedlejšího stolu se stupňuje. Místo výrazů pro hovězí dobytek už pánové čerpají nadávky z oboru anatomie, dotyčnou slečnu jeden hájí, druhý ji označuje ošklivými slovy pro padlé ženy, občas některý praští pěstí do stolu nebo do něj strčí. Kdo je kdo, ani nevím. Jediné, na co se soustředím, je plamínek svíčky, která už zase cestuje po stolní desce.

Jackson coby doprovod první skupiny dozpíval, z parketu teď zaznívá jen asi sto hlasů najednou. Naštěstí nikdo z nich nemá mikrofon.

Obhájce neznámé slečny se dostává do ráže, téměř každou nadávku – popravdě, téměř každé slovo – teď podtrhuje ranou do stolu. A každou tou ranou si na okamžik nakloní stolní desku k sobě a popožene svíčku k jejímu okraji.

Pod kterým stojí ta židle s oblečením.

Cos čekala? rejpne si hlásek někde vzadu v mojí hlavě. Bezmyšlenkovitě nahmátnu nedopitou lahev coly a hypnotizuju poskakující plamínek.

Z reproduktorů zazní první tón ebenové flétny.

„Sakra!“ Kolega obránce žen rázně zakončí svůj monolog a ještě jednou praští do stolu.

Svíčka přepadne přes okraj.

Vymrštím se ze židle a vychrstnu tím směrem zbytek své coly.

A strefím se s ní přímo do vlasů rozzuřeného kolegy, který zareagoval rychleji než já, natáhl ruku a za cenu popálené dlaně zachránil žmolkovatou mikinu, jakožto i celý Beach Club, před újmou na zdraví.

„Sakra!“ zařve ještě jednou a pak prokáže, že jeho gentlemanství se nevztahuje na mě; zopakuje mi všechny výrazy, které před chvílí používal jeho oponent, a přidá pár vlastních, obzvlášť vulgárních.

A já se mu vlastně ani nedivím, taky by mě vytočilo, kdyby mi nějakej cvok polil vlasy sladkou limonádou.

Hlesnu „promiň“ jen proto, abych ukonejšila vlastní svědomí, on mě určitě neslyšel. Seberu z lavice svoji bundu, za použítí jemného násilí si proklestím cestu skrz taneční parket – stále ještě sledují video druhé skupiny i s mým krásným hudebním doprovodem, a snad díky němu mi celkem ochotně jdou z cesty – a u východu málem vrazím do drobné tmavovlasé slečny v džínách a černé tunice. V ruce má vyslankyně ze záhrobí skleničku bilýho vína a směje se, div ji nerozlije.

„To bylo super, krysařko,“ škytá smíchy, „fakt perfektní!“

„Ještě řekni, že jsem ze sebe udělala blbce zbytečně...“ syčím.

„Ne, to ne,“ Smrt nevěřícně kroutí hlavou, „nic už se tu nestane, slibuju, já jenom, že... no, bylo fakt zábavný sledovat, jak se snažíš.“

„Rádo se stalo,“ odstrčím ji z cesty a vyletím z Beach Clubu, jako by mi hořel za patama.

Což naštěstí nehoří.

Bod pro mě.