J'adore

Nebyla to nijak výjimečná noc. Měsíc nebyl v úplňku, ale nebyl ani nov. Nebyla větší zima než jindy, ani nechumelilo. Nebyla ani půlnoc. Bylo přesně 21:47. Potkal jsem se s ní cestou z centra města. Šla z nějaké oslavy. Voněla alkoholem, potem a parfémem J’adore od Diora.
„My se přece známe!“
„Vážně?“ pozvedl jsem obočí.
„No jasně! Určitě!“ tvrdila zarputile.
„Tak jo.“ Viděl jsem ji poprvé v životě. Takových holek vonících alkoholem a J’adorem jsem už viděl hodně. Ale že jsem kývl na to, že se známe, jí udělalo radost. Stejně si to ráno nebude pamatovat.
„Máš krásný oči.“
Představil jsem si, jak vypadají. Černé, tajemné, děsivé… všechno jenom ne krásné. Kolik v sobě měla toho chlastu?
„A taky rty. K zulíbání!“
V dalším okamžiku se mi už věšela na krk, své rty přitiskla k mým a snažila se mi jazykem dostat co nejhlouběji.
Voněla alkoholem, J’adorem… Ucítil jsem vůni její krve, uslyšel její tep a srdce, které vzrušeně tlouklo…
„Počkej, maličká, tohle nedělej.“ Vysoukal jsem se z jejího objetí. „Zkus se ode mě držet aspoň na krok, ano? Nechci, aby se ti stalo něco… zlého.“
„Nelíbím se ti?“ zatvářila se smutně a znovu se po mě začala sápat.
„Ne, to ne. Líbíš se mi…“ Mimoděk jsem nasál vzduch, ucítil její vůni, představil jsem si její bělostná ňadra a krk, ze kterého vytéká pramínek rudé krve a stéká dolů… „Možná až moc.“ Odstrčil jsem ji trochu silněji, než jsem chtěl. „Hele, nechci ti ublížit…“ V mém hlasu bylo něco jako prosba. Ale ona to neslyšela přes závoj alkoholu… a možná i toho parfému – ta vůně byla už protivná.
„Mám ráda zlý kluky…“ zašeptala s úsměvem a slastně přivřenýma očima. Mlčel jsem. Zrovna dneska jsem fakt zlý být nechtěl. Nikdy jsem nechtěl být zlý. Ale občas se to vymklo kontrole…
„Neboj, už mi bylo patnáct. Před týdnem,“ řekla hrdě. „Vím, co chci.“
Přistoupila ke mně a s ní i alkohol, pot a J’adore. Vrhla se mi do náruče a vášnivě políbila. Ztratil jsem se. Už jsem věděl, že tohle prostě nedám. Její vůně byla všude kolem mě, obklopovala mě, dusila a lákala.
Ta maličká mě divoce líbala. A pak najednou s tichým výkřikem uskočila. Ruce si držela u pusy, oči měla vytřeštěné. Vyplivla trochu krve… asi si pořezala jazyk.
Usmál jsem se a jazykem si přejel po zubech. Moje špičáky byly o trošku delší ale o moc ostřejší než ty lidské.
Ve vzduchu jsem i přes ten její parfém ucítil novou vůni. Tu, kterou jsem předtím spíš jen tušil. Lehce železitá vůně krve. Potřeboval jsem ochutnat. Ukojit nejen čich, ale i chuť…
„Říkal jsem ti, že nemáš dělat hlouposti, maličká…“ zašeptal jsem jí do ucha. Stála jako přimražená, strach ji ochromil, vlastní tělo ji neposlouchalo. Odhrnul jsem jí vlasy z tváře, šálu z krku… Zakřičela. Ale jen jednou, poprvé a naposled…
Její krev chutnala po ibišku… a J’adoru…