Neplánovaný výlet

Je takhle k večeru a napadlo mě, že zítra bych mohl někam vyrazit. Dnes ne, je už pozdě. Ale opravdu daleko, relativně daleko. Samozřejmě ne klasicky k řece, která je kousek od domu. Chtěl bych jet vlakem, statečně snášet drncání po kolejích, sledovat oknem ubíhající přírodu, číst ve tvářích spolucestujících.
\"Nesmíš nic plánovat, prostě se rozhodni a jeď, podívej se na mě, v půl jsem se rozhodl a v celou jsem byl už tady.\", památná věta. Rozhodl jsem se ji respektovat, ale přeci jen na okamžitou cestu je už pozdě. Ponechám si proto alespoň trochu volného prostoru pro náhodu, určil jsem si jen přibližný směr jízdy, oblékl se a šel se podívat na nádraží, kdy mi to jede.
Ještě před mým odchodem na vlakové nádraží mne zastavila matka, \"Kam jdeš?\", je šíleně zvědavá, asi by se posrala, kdyby nevěděla o každém detailu v mém životě. \"Na nádraží, zejtra chci jet na výlet, potřebuju vědět, kdy mi to jede.\", vyblil jsem ze sebe.
Když jsem se vrátil, zeptala se: \"Tak kdy ti to jede?\". \"Ještě nevím, jestli vůbec pojedu, ale jestli jo, tak v 9.44.\" Následovala další otázka: \"Mám ti připravit svačinu?\", najednou je ochotná a další: \"Co si vezmeš na sebe?\", čímž byl nápad neplánovaného výletu totálně pohřben, fajn, může mi ještě přesně naplánovat cestu, zastávky, přestávky na cigáro a kdovíco ještě, však ona na něco přijde.

Došel jsem na nádraží, koupil si lístek a z nudy začal studovat jízdní řád.
\"Ahoj, na Karlovy Vary, co?\", somrák s rozbrázděnou tváří, kterej se na mě nalepil. Ale jak zjistil jakym směrem jedu, troubo vejráš na jízdní řád Chomutov - Karlovy Vary - Cheb. Určitě bude chtít cigáro.
\"Jedeš do Karlovejch Varů?\", pokračoval.
\"Hmmm, tim směrem.\", nechtěl jsem se s nim moc vybavovat, prostě jen provést stanovenou transakci, bude chtít cigáro a já mu ho dám.
\"Do práce?\"
\"Ne...\"
\"Do školy?\", přerušil mě.
\"Na výlet.\", když už to musíš vědět.
\"Jó, na výlet... hmmm... a hele...\", teď bude chtít to cigáro, \"nepučil bys mi cigaretku?\", a je to tu.
\"Samozřejmě.\"
\"Dík, zapalovač mám vlastní.\", ticho, \"A hele...\", no co zase, \"Znáš mě trochu vodsaď?\"
\"Ne.\"
\"To je blbý... Víš...., nepučil bys mi pět korun? Víš, schází mi pět korun. Docela nutně je potřebuju, fakt.\"
\"Bohužel nemám.\", buď tvrdej, buď tvrdej. Jsem takovej trouba, že těmhle lidem dám peníze vždycky, stačí jim udělat smutný voči, oni to ze mě vždycky vycejtěj, cejtěj troubu a kořena, buď tvrdej.
\"Máš přesně na cestu, že jo? Máš to vypočtený, co?\"
\"Hmmm.\"
\"Takže nemáš pět korun navíc?\"
\"Bohužel.\"
\"To je smůla, to je smůla, nemáš pět korun? Ne?\"
\"Ne.\"
\"A kam jedeš, do Karláčů?\"
\"Do Stráže.\"
\"No když nemáš pět korun... nemáš?... tak se nezlob se.\"
\"Ne, to je v pořádku.\", načež jsem odešel zakouřit si ven, ten týpek se totiž pořád neměl k odchodu. Zašel jsem za roh. A byl tu zas. No a já si stěžoval, že na tyhle týpky má štěstí jenom Š., to on sbírá inspiraci po nádražích. Jednou jsme byli v hospodě a on si vyšel jen tak se nadejchat čerstvýho vzduchu ven a potkal nějakýho vysmátýho feťáka a ještě dlouho z toho čerpal a další a další případy.
\"Nemáš teda pět korun?\", tlačil na pilu, \"Ne? Tak se nezlob, jenom jsem se chtěl zeptat, jestli nemáš pět korun navíc.\"
Mlčel jsem a kouřil, ale už jsem měl vážně sto chutí mu těch pitomejch pět korun dát, neubylo by mě a ještě bych se ho zbavil, ale když už jsem si jednou řekl, že budu tvrdej, tak až do konce. Nebo se mnou příště zamete kdokoliv.
\"Potřeboval bych pět korun.\", mumlal si jako pro sebe. Jeho tvář měla zvrásněný charakter Krušných hor, dokonalé splynutí s přírodou, jenomže jeho údolí, strže, pohoří byly více koncentrované. Celý obličej jakoby zmuchlaný, rudý, nehty hnědé.
\"A kam?\"
\"Do Stráže.\"
\"Neni tam kriminál?\"
\"Tak to nevim.\"
\"Ne, ten je vlastně v Ostrově. No jo, Ostrově.\"
\"Hmmm.\"
\"Nutně bych potřeboval pět korun.\", znovu jakoby pro sebe, \"Nevíš, kolik stojí v Chomutově pivo?\"
\"To nevim.\"
\"Deset?\"
\"Nevim.\"
\"Na cestu mám, tři koruny mi zbejvaj, ale potřeboval bych ještě pět korun, abych měl na pivo, ale když nemáš.\" a na chvíli byl klid.
\"Hezký boty, co? No vlastně nic moc, spíš jsou vošklivý.\", podíval jsem se na jeho boty, byly mu malý, bílorůžový, tutově nalezený v popelnici, \"Měl jsem ještě jedny, ale ty jsem vyhodil, já vůl. Že nejsou hezký?\"
\"No nic moc.\", řekl jsem po pravdě.
\"Ty máš docela hezký boty, pasujou ti ke kalhotům.\", takhle si asi představoval nezávaznou konverzaci.
Shodou okolností jsme kouřili těsně vedle popelnice, rychle ji otevřel a nahlédl dovnitř, \"Taky by tu nějaký mohli bejt.\"

Šmátral mladík v popelnici
Radostně se rozkřepčil
Našel gatě z džínoviny
Figuru si vylepšil.\"

\"Bolí mě hlava..., kdybych si dal pivo, tak by nebolela, jenže na to nemám, chybí mi pět korun.\" a pořád mě poočku sledoval, co to se mnou udělá. Už jsem měl cukání, ale nic. \"V Chomutově bych mohl někomu říct, ale už se tam nemůžu moc ukazovat, udělal jsem si tam ostudu, teď abych chodil kanálama, ...víš, co to jsou kanály?\", zeptal se blbě a ukázal k zemi. \"Pracuješ někde?\", pokračoval ve výslechu.
\"Ne, nezaměstnanej.\"
\"Dostáváš prachy od pracáku, jó?\"
\"Jo.\"
\"Kde je tady pracák?\"
Ukázal jsem směrem na pracák, \"Tam blízko Plusu.\"
Přijel vlak, \"Tak už ti to jede a nezlob se, když nemáš pět korun...\", načež jsem se sebral, rozloučil se, pohodil vajgla a odkráčel k vlaku. No co, alespoň mám o čem psát.

Před vlakem postávala bezradná babička, \"Prosím Vás, je to do Prunéřova?\", optala se.
To bych taky rád věděl.\", a ona se šla zeptat jakési ošklivé zaměstnankyně drah v modré uniformě a kudrnaté helmě na hlavě, která jí přisvědčila. Stařenka na mě s úsměvem kývla a nastoupila do vlaku a já ještě chvíli čekal před ním. Neumím moc cestovat, jednou jsem poslal Štěpána na vlak, který jel opačným směrem. Chudák, že mi věřil. Když jsem se konečně usadil ve vlaku, přistoupila ke mě stařenka: \"Prosím vás, můžu si přisednout tady k Vám?\" Řekl jsem, že ano a ona se posadila naproti, \"Víte, venku obchází nějakej chlap, votravoval mě o peníze, trochu mám strach, že nastoupí do vlaku.\"
\"No jo, mě votravoval taky.\"
\"Von pořád jestli nemám pět korun, pořád se na něco vyptával, jako kde bydlím, kam jedu, jestli mám důchod, přece mu neřeknu svojí adresu.\", povídá se smíchem. \"Pořád mě otravoval o pět korun, prej na kafe.\", asi na nás používal rozdílné psychologické postupy, blbej nebyl. \"Tak jsem mu řekla, že nemám, že mám vnuka na vojně a ten potřebuje každou korunu, ale on nedal pokoj.\"
Vlak ještě notnou chvíli stál na místě. Hleděli jsme z okna a pozorovali toho muže, jak chodí od jednoho člověka k druhému a žebrá těch svejch pět korun. Bylo zajímavé pozorovat gesta a mimiku obtěžovaných lidí, rozpaky, odmítavé třepavé pohyby hlavou ze strany na stranu nebo ignorace.
Konečně se vlak rozjel, zkrabatělý obličej nenastoupil a ona pokračovala o tom houmlesákovi, jak byl zvědavej, jak se bála, aby nejel stejným směrem. \"Dcera mi říkala: Mami, já myslela, že když bude kluk na vojně, že ušetřím, ale naopak. Takže celá rodina teď šetří na vojáčka.\"
\"Jó, to já na vojnu nemusím.\", nezapomněl jsem se pochlubit svou nedávno získanou modrou svobodou.
\"On kdyby běhal po doktorech, tak by nemusel, von má alergii. Ale chtěl protože dělal zkoušky na policejní školu, tam mu totiž řekli, že si vojnu může udělat během studia, zkoušky jsou tam tvrdý, ale on je udělal perfektně, ale pak přišlo nařízení, že musí mít nejdřív vojnu.\", já přikyvoval a ona pokračovala: \"Ale jemu se na vojně líbí.\", na to jsem udiveně zvedl obočí, tyhle případy nedokážu za boha pochopit, ale je to jejich věc. \"Von už předtim cvičil v posilovně, trénoval karate a takový věci, takže je na to připravenej, ale prej jiný kluci, co tohle nemaj za sebou, by to nezvládli.\" To je přesně můj případ, já bych tam chcíp ještě první den. A pak zase začala o tom ožralovi žebravym, \"Von mi vyprávěl, jakože musí chodit kanálama...\", no jo, tohle mi taky vyprávěl, asi má omezenej repertoár. \"...ale pak kouřil, to asi od někoho vyžebral cigaretu.\" To jsem se už nepochlubil, že ten někdo jsem byl já.
Přemýšlel jsem, co by to s ní udělalo, kdybych se jí zeptal, jestli nemá náhodou přebytečnejch pět korun.

---