MLADÝ JOSEF

MLADÝ JOSEF

Josef nepčišel na svět jako zrůda, ale jako normální chlapec. Bylo mu deset a půl roku, měl oválný, celkem nevýrazný obličej. Vlasy nosil vyčesané přes čelo a nikoliv dozadu jako většina jeho vrstevníků, a nosíval slušivý kabátek a kravatu.

Rád by si alespoň někdy hrál s jinými dětmi, ale příležitost k tomu nenašel. Velký, původně barokní dům jeho bohatých rodičů stál stranou ostatních v nejlepší části švábského Gűnzburgu, v Oberstadtu. Matka si navíc nepřála, aby „plýtval časem nad nesmysly“ a místo her mu nakládala domácí povinnosti včetně obstarávání dvou mladších bratrů Karla a Aloise. Nedělal to rád, ale neodvážil se rodičům protivit. Oba byli přísní a nevěřili na lásku, nýbrž na vštěpování disciplíny a poslušnosti.

Josef byl ctižádostivý žák a už od malička snil o slávě a velikosti. Nechtěl být pouze zámožným jako otec Karl, který se vypracoval na nejbohatšího gűnzburgského měšťana. Představoval si, že se stane světoznámým vědcem nebo objevitelem. Proto neměl rád, když mu spolužáci říkali Beppo, což mu znělo příliš triviálně. Zatímco on si zakládal na uhlazeném vystupování, pro nějž byl oblíbencem učitelů, kterým dokázal správně zalichotit.

Ačkoliv si rodiče mohli snadno dovolit soukromou školu, zapsali ho do veřejné, aby pochopil, že žije v nejlepší a nejhrdější zemi světa, kterou ani nedávná historická potupa z Versailles nemůže srazit na kolena. Tím spíše dbali na katechismus a katolickou výchovu, protože jeho matka Walburga byla zélótsky oddaná církvi a ve své bigotnosti si jí spojovala s dobrými něměckými mravy.

Po škole se skoro každý den zastavoval v montážní hale otcovi firmy, aby přinesl svačinu nebo vzkaz. Ve velké šeravé hale to vonělo olejem a barvami. Dělníci u montážní linky skládali zemědělské stroje a někteří na něj mávali rukama špinavýma od oleje. Většina si raději hleděla své práce, protože věděli, jak Karl nesnáší sebemenší projevy pracovní nekázně.

Cestou domů se rád toulával podél břehů Donau. Někdy se jeho procházky protáhly až ke hradu Gűnzburgu, odkud se vydával do opadavých lesů, které byly na podzim tiché a tajemné. S večerem do nich od řeky vstupovala mlha a žluté listy skrze ní plachtily jako přízrační ptáci. Tichý les v něm nevzbuzoval klid, nýbrž jakousi kradmou úzkost: les ztělesňoval neznámo, kterého se bál. Možná tam chodil čelit svému strachu, možná ho přitahovalo, čeho se bál. Možná si les spojoval se strašidelným duněním děl, které skrze něj doléhalo ze západní fronty, kde otec sloužil během Velké války.

Jednou v listopadu se zatoulal hlouběji do toho tmavého, tak kradmě tichého lesa. Po chvíli bloumání narazil na úzkou cestičku, kterou vyšlapala vysoká zvěř. Vydal se po ní směrem od řeky a za jedním z vysokých dubů se mu překvapením zatajil dech. Před ním se objevila laň: klečela na předních nohách a jednu zadní měla zachycenou do pytláckého oka. Musela tam být už několik dní, protože vypadala unaveně a žíznivě.

Nevěděl, co udělat. Byl zaskočený, ale i zvědavý. Mohl se laně dotknout, ale neudělal to. Místo toho se zády opřel o vysoký strom a mlčky jí pozoroval. Noha zachycená v oku byla oteklá a krvácela. Neudržovaná srst čpěla pyžmem. Velké, černé oči rámovaly dlouhé řasy. Laň ho jimi pozorně pozorovala, uši nastražené a on se na ní beze slova vydržel dívat půl hodiny. Vydržel by i déle, ale začalo se stmívat a on se bál, že by ho matka peskovala, kdyby se zpozdil. Ani jednou se neohlédl, když od laně odcházel.

Následující den mžilo. Přišel k lani rovnou ze školy a našel jí ještě zuboženější než včera. Vyčerpaně vstala až když od ní byl na dohled. Ze školní brašny vyndal sešit a pero s kalamářem, sedl si a začal psát slovní úlohu. Laň ještě několikrát znaveně zaškubala zadní nohou, která už pod drátem černala, ale potom si zase lehla na zem. Klidně psal slovní úlohu a sotva se za celou dobu na laň podíval. Když úkol dopsal, sbalil věci a odešel domů.

Další den pršelo a matka mu navíc přikázala pomoci Aloisovi s úkolem. Strašně ho to rozzlobilo a zkusil jí odporovat. Za to místo volna dostal návdavkem úklid v kuchyni. Byl rozlícený, ale dobře věděl, že další ztráta ovládání by mu vysloužila rákosku. Ovládl se, ale když matka odešla, zaťal své ruce v pěst tak silně, až mu zbělaly konečky prstů.

Úklid kuchyně se protáhl a na cestu za laní už bylo pozdě. Josef z toho vinil mladší bratry. Proto se na nich dopustil zlomyslnosti: místo pohádky jim v dětské ložnici vyložil příběh o umírající lani pokryté krví. Nejmladšího Karla příběh tak vyděsil, že ho služka musela dlouho konejšit, než vůbec usnul.

Ze školy utíkal do lesa, co mu síly stačily a zvolnil až kousek od velkého dubu. Udýchaný za strom nahlédl a ulevilo se mu, když viděl, že laň neutekla: ležela na zemi a spala. Sedl si na zem a dlouho jí pozoroval, ale ona se vůbec nepohnula. Zkoušel jí probudit házením kamínků nebo pícháním klacíkem do jejích nohou. Ani nic jí nevyburcovalo. Když se naklonil nad její hlavu, konečně pochopil, že je mrtvá: doširoka otevřené oči ztratily lesk a on se díval do matných, neživých korálků.

Ušklíbl se a loudal se zpátky domů. Potom otočil a vrátil se k mrtvole. Chvíli otálel, než se jí odvážil dotknout. Byla studená jako hlína a její srst byla hrubější, než si představoval. Jen co se jí dotknul, už utíkal celou cestu až k mostu přes řeku.

Na mostě se zadýcháný naklonil přes zábradlí a dlouze pozoroval tiše se valící hnědavé vody. Od města na most vjelo pět nových strojů z otcovi továrny, každý tažený velkým koněm. Dva žací stoje a tři ruchadla rachotily po dřevěných fošnách mostu. Josef radostně zamával prvnímu vozkovi, který zvedl svou čapku na pozdrav. Když ho míjel první stroj, na brčálově zelené bočnici se zablyštěla značka výrobce, příjmení Josefovi rodiny: „Mengele“.