Jak jsem byl darovat sperma

 

Asi dna dny na to, co jsem odeslal formulář mi zavolala pani doktorka, abychom si domluvili schůzku.  „Jasně, že můžu přijít hned zítra ráno.“ Řekl jsem zvesela a smál jsem se v duchu myšlence, že bych si ho při tom hovoru vyhonil. „Dobře, budeme se na Vás těšit.“ I já na Vás.

 

Druhý den hned ráno jsem sedl na trolejbus a jel na určenou adresu. Koukal jsem po lidech a přemýšlel o tom, že většina lidí co tu se mnou jede si ho určitě takhle brzo ani nevyhonila a i kdyby jo, tak za to nedostanou tak skvěle zaplaceno jako já. Amatéři. Na tváři jsem měl podivně oplzlej a šťastnej výraz, na kterej podivně dobře reagovaly dívky. Většina se usmívala nazpátek. Pravděpodobně ze mě byl cítit testosteron, podivný druh sebevědomí, že do toho jdu a dobrá nálada. To je koktejl, na který reaguje dobře snad každá. Ach holky. Jste jako sbor mladých kloučků, těsně před zneužitím vaším sbormistrem. Stačí vám dát jen noty do rukou a spolu s nima máte i jeho ruku v gaťkách.

 

Vystoupil jsem a kráčel k růžovému domu. To byl cíl. Bylo to jak vtip od Petra Rychlýho. Růžovej dům, kam půjdu honit. Uvnitř to bylo neuvěřitelně honosný. Dokonce mi naproti vykročil recepční a ptal se co potřebuju. Řekl jsem, co potřebuju a pán mě odtažitě poslal do druhého patra.

 

Krásná, čistá, uklizená čekárna. V ní tři osamělý ženy kolem třicítky. Dobře oblečený a každá měla nějaký lejstra v rukou. Nemůžou mít děti, tak šly sem na kliniku, řekl jsem si. A nebo si jdou pro sperma, aby měly děti bez těch "zasranejch chlapů". Pyšně jsem se prošel kolem každé z nich, aby viděly, z čeho si ty děti můžou načepovat.

 

„Dobrý den. Já jdu darovat.“

„Dobrý den, tak mi předložte občanský průkaz a kartičku pojišťovny.“

Recepční byla nádherná. I sestřička za ní. Připadal jsem si jako v pornu: Chlapec jde darovat a nešťastně se to zvrtne ale co čert nechtěl, jsou všechny ženský v baráku prvotřídní materiál. Bylo mi to podezřelý.

„Posaďte se a sestřička si pro Vás přijde.“ Cha cha. V hlavě se mi rozezněla klasická melodie z pornofilmů. 

 

Čekal jsem, čekal a příjemně jsem nervózněl. Při pohledu na mě evidentně nebylo hej ani dámě „nemůžu mít děti1“ a „nemůžu mít děti2“. Pro dámu „chlapi sou kreténi“, škoda slov.

Po pár minutách si pro mě přišla sestřička. Zavedla mě do chodbiček za recepcí a prošli jsme kolem tří dveří s nápisy: Kabinka 1 až 3. Z kabinky číslo jedna se ozývala oblíbená melodie a zvuk asi jako když někdo drhne želvě krunýř. Hodně rychle.

 

Ukázala mi na židli u stolu a posadila se naproti mně. Byla to zas jiná sestřička než jakou jsem viděl. Zas byla moc hezká. Takhle ovšem nebyla sexy. Byla roztomilá. Drobná a blond. Velký očka a byla nervózní. To mě dostalo. Ona byla nervózní. Já si jdu vyhonit svou radost na holi k někomu do ordinace a ona je nervózní ze mě. 

Vzpomněl jsem si na to, jak se holkám, který si čuraj na stehna když viděj obrovskýho pavouka říká: „Neboj. On z tebe má mnohem větší strach, než ty z něho.“ V případě týhle metafory to měl pavouk dost v píči a holka pomalu vytáčela 158.

 

Prošla se mnou dotazník ohledně nemocí v rodině, o tom jak jsem sexuálně aktivní a o tom jak dlouho jsem sexuálně abstinoval. „Den.“ odpověděl jsem, ale ve skutečnosti to bylo tak 12 hodin.

 

Po dotazníku mě dovedla do kabinky číslo dvě. Hned vedle tý udejchaný želvy. To mi radost neudělalo. Kabinka byla takový malý pokojíček. Na zdi byla plasmová televize s DVD přehrávačem. Před ní stoleček s časopisy a nakonec kožené křesílko. U zdi bylo ještě malý umyvadlo a nějaký dřevěné okýnko. Takže až si budete někdy představovat, jak vypadá místnost, která existuje jen za záměrem autoerotiky, tak si vzpomeňte na mě. 

 

Kdo na mě bude v těch představách myslet i dál, dostane předvolání. ( A nebo moje číslo. To záleží na pohlaví laskavého čtenáře.)

 

Ukázala na časopisy. „Tady máte časopisy.“

Ukázala na televizi: „Televize.“

Pak se ještě o krapet orosila a požádala mě, abych si umyl ruce před i po úkonu. Podala mi kalíšek o objemu asi tak 40 mililitrů. Nechtěl jsem vědět, jestli to někdo dokáže na jeden zátah naplnit. 40 mililitrů je totiž zatraceně velkej kelímek.

 

„Až budete hotov, tak ten kelímek dejte támhle do toho okénka a zazvoňte. Pak můžete jít.“

Poděkoval jsem, ona odešla a já měl čas si to hezky prohlédnout o samotě.

 

Kelímek jsem hodil do křesla. Na křesle rozprostřený papírový ručník. To abych nepokládal svou nahou prdel přímo na křeslo. To bylo dobře. Tyhle detaily mi pomáhaly zahnat myšlenky na určitou sounáležitost s každým chronickým bastardem, co si tu kdy proháněl zajíce po poli. Vzal jsem si do rukou časopisy a prohlížel titulní stránky. „Nažhavené školačky“ „Jeptišky mají pré“ „Lolitas all stars“ „Just 18“ „Nažhavené školačky 3“ Druhej díl si asi někdo odnesl domů. Pobavilo mě to. Starým pánům se podle všeho líbí extra mladý maso. Časopisy jsou mi ale málo. Položil jsem je zpátky na stůl a vzal do rukou DVD. Samý píčoviny. Dal bych si lolitky na videu, ale byly to samý starý rakety. Nic, nic, nic. Na konci byla ovšem pecka. Byl tam koncert Alice Coopera. Příloha mladý fronty. Nechtěl bych potkat pána, co jde darovat a kouká při tom na koncert Alice Coopera.

 

Zapnul jsem televizi a doufal, že v DVD přehrávači je nějakej poslední dobrej kus. Bylo tam skvělý porno „Ztracený pornosvět“ (Lust World) Zběžně jsem prolítl scény v menu a věděl jsem, že je to sázka na jistotu. Půjde to. Zhasnul jsem si, odsunul kelímek, rozepl gatě a sedl si prdelí na papírový ručník.

 

Jako nejlepší jsem vyhodnotil scénu, kdy v noci banda lidožroutů brutálně rozmrdá partu mladejch, ztroskotanejch američanek. Je tam kruh lidožroutů co řve jak jeden nadrženej muž, honěj si péra a koukaj, jak se tam všichni střídaj. Ve finále se dá do práce šaman, kterej dělal vážně čest svýmu řemeslu. UNGA – BUNGA! UNGA BUNGA! UNGA BUNGA!

 

Hotovo. Pyšně jsem se kolem sebe rozhlédl a vychutnal jsem si tu podivnou chvíli. Pak jsem si natáhl gatě, rozsvítil, umyl ruce, vypnul televizi a řekl jsem si, že si doma zapálim a pustim nějakou pecku od Alice Cooper.