Amor meus ante portas tuas

Amor meus ante portas tuas

Já vzpomínám stále na onu noc,

kdy seděl jsem v Baroku a bavil se moc;

Tu srdce mi roztálo jak lednové sněhy,

přede mnou dívka – zjevení krásy,zjevení něhy.

A už mi nad hlavou její hvězda hoří,

však daleko ode mne, od mého srdce,

jsem jako trosečník na pustém moři,

co cítí lásku, zatím však nahořkle i trochu trpce.

Vždyť srdce každého má k sobě kohosi,

tak myslí si trosečník, že krásu hvězdy on o přízeň poprosí.

Snad neměl on odvahu, snad zlekl se lásky,

tak neřek co cítí, že s ní mu je hezky.

Pak uběhly měsíce co jsem tě neviděl,

myslel jsem na tebe a lásku všem záviděl.

Tebe,mou hvězdu zřím po delším čase,

to co tu bylo, už je tu zase.

Říkám si:„Probuď se, přec to je ta jediná,

ta na kterou čekáš,ta květina nevinná.

--------------------------------------------------

Teď dočítáš verše, které sis přála,

snad nechali v tobě nějaké pohnutí

a kdyby ses sama sebe přece jen ptala,

pamatuj:„Láska je mocnější než-li zapomenutí!“

19.6.2000