BUDOUCNOST NA KONCI ZAČÁTKU

Na dně jezera Zapomnění leží klíč k vyřešení všech otázek, co jich jen na světě je.

*

Rozhodl jsem se ho jít hledat. Bylo mi čtrnáct. Obul jsem si tenisky a vyrazil. Všude kolem mě bylo léto. Nad květinami se proháněli pestrobarevní motýli, ptáci usazení v korunách stromů zpívali a Slunce příjemně hřálo. Mohlo být něco kolem třiceti pěti stupňů ve stínu. Z toho důvodu jsem měl na sobě pouze prezervativ pro případ náhlé potřeby sexu.

Někdy se bez sexu neobejdu ani jednu jedinou minutu. Jindy neprojevím zájem o pohlavní styk po celé dlouhé hodiny… Prostě mi nechybí.

*

Potil jsem se jako blázen a s jazykem vyplazeným na hruď zaujal místo na lavičce v parku. Urazil jsem přibližně dvě stě metrů a nutně si potřeboval odpočinout a načerpat nových sil. Shodou okolností tam byl i slunečník s obsluhou. Ta se mě zeptala:

„Co si dáte k pití?“

Měla aspoň osmičky kozy, které bezradně, až trapně, laškovaly s gravitací a průsvitné kalhotky, jež navozovaly trapné rozpaky ohledně toho, zda-li jde o mimořádně tenké hedvábí a nebo provokativně rozbujelou celulitidu.

Obě varianty vycházely de facto nastejno.

*

Objednal jsem si pivo. Upozornila mě, že pivo nevedou.

„A co tedy máte?“ zajímal jsem se.

„Mezkalin a nebo vitamín C rozpuštěný v teplé vodě. Čemu dáte přednost?“

„Co mi doporučíte? Nerad bych totiž zešílel.“

Vybrala mi mezkalin vzor 34. Přinesla mi ho litr a půl ve vysoké sklenici, která měla kubistický design. Trčela z toho poněkud eklekticky pojatá slámka. Přisál jsem se k ní svými bytostně funkcionalistickými rty a jal se, za projevu mírné dekadentnosti, konzumovat onu psychotropní tekutinu.

*

Rozhlížel jsem se kolem sebe a cítil se spokojený. Planeta Země mi připadala jako nádherné místo ve vesmíru. Nemělo to tady chybu. Rostla tu tráva, dřeviny, po lukách se proháněl domestikovaný dobytek a po lesích nahaté, prsaté víly s velkými prdelemi.

Najednou jsem se přistihl u toho, že nedokážu vnímat čas. Respektive, jediná minuta se pro mě stala věčností.

Nacházím se v bodě nula. Uvnitř mě se rozprostírá bezmezno a to obklopuje bezpojmo.

Ztěžkla mi hlava. Krátce nato jsem přišel o vědomí. Netuším, jak dlouho jsem v něm setrval, ale když jsem se probral, zjistil jsem, že jsem někde docela jinde, než kde jsem původně byl.

Jednalo se o místo, které jsem doposud neměl tu čest navštívit. Všechno kolem mne bylo naprosto cizí. Šel z toho na mě strach. Bál jsem se neznámého, ale nebylo před ním úniku… Chtě nechtě muselo dojít k fatální konfrontaci v podobě fyzického kontaktu.

*

Postavil jsem se na nohy, oprášil a spatřil v neurčité dálce před sebou město. Vydal jsem se do něj.

Všude jinde kolem mě se rozprostírala nehostinná pustina. Nic tu nerostlo a půda byla příšerným způsobem popraskaná od účinků devastujícího sucha. Tudíž se tu hodně zvedal prach a občas vznikla i Písečná bouře.

Nebe bylo kovově matné a potažené jakousi smradlavou želatinovou hmotou. Tu a tam z něho ukápl humus a zasvinil zemi pod sebou takovým způsobem, že to rozpoutalo ekologickou katastrofu nedozírných následků!

To, kde jsem se ocitl, se mi ani pranepatrně nezamlouvalo. Bylo to tu škaredé a nevlídné.

*

I přesto, že jsem šel prokazatelně už několik dní, tak město zůstávalo ode mě stále stejně vzdálené. Začalo mě to rozčilovat. Vtom jsem se přistihl u toho, že to ve mně bublá vzteky a chystám se  každým okamžikem explodovat.

Jsem u toho rudý v obličeji, koulím očima a snažím se je ze všech sil vytlačit z důlků. Kdybych se náhle a bezdůvodně neuklidnil, bylo by bezesporu po mně. Takhle mi šťastná náhoda zachránila život a mohl jsem pokračovat dál ve svém poslání. A tím nebylo nic menšího, než objevit jezero Zapomnění, na jehož dně leží klíč k vyřešení všech otázek, co jich jen na světě je, pro nějž je však nutné se potopit.

Jde o natolik náročný úkol, že ho zvládne opravdu jen málokdo.

P.S.

Jakmile se ke klíči dostanu, podám vám o tom zprávu.

7. února 2012

Petr Měrka