Klíště

Klíště

S nápadem vyrazit na houby přišel vlastně třídní Miarka. Pořád má potřebu utužovat náš kolektiv. Vůbec nevzal na vědomí, že z každé společné akce se vracíme o něco více rozhádaní a příští aktivity se účastní zase o něco méně lidí.

Dohodli jsme se, že cílem naší houbařské výpravy bude Srní a sejdeme se v sedm hodin na Střelnici.

V mlžném oparu se houbařů sešla opravdu fůra. Nápad vyjet na houby měla jistě půlka Špičáku. Nemluvě o dalších lipských čtvrtích. Od nás ze třídy jsme však byli jen dva - já a má celoživotní tajná láska Romana Plačková. V sedm tady byl i Miarka, ale obklopen svými syny nám oznámil, že manželka si něco na tuto sobotu naplánovala a tudíž se nám moc omlouvá, ale lovu na houby se s námi zúčastnit nemůže. Popřál nám mnoho mykologických úspěchů a zase zmizel. Jednou rukou tlačil kočár, druhou táhnul staršího syna.

Srdce mi bušilo jako zvon a tlačilo se někam do krku. Bál jsem se Romany zeptat, zdali pojedeme, když jsme sami dva. "Doufám, Horáku, že mě nenecháš jet samotnou!?" ukončila Romana mé trápení a já si šíleně přál, aby už konečně přijel vlak, než stačí přiběhnout ještě nějaký opozdilec z naší třídy. Obzvlášť Ponce bych zde nerad viděl. Je to sice můj nejlepší kamarád, ale určitě by mi do Romany dělal a na mě by zbyly maximálně babky a klouzci.

Závory jdou dolů, vlak přijíždí, my usedáme a za pár minut zase vysedáme - v Srní. Připadá mi to neskutečné - já sám v lese s Plačkovou. Jedenáctý říjen bude zlatým písmem zapsán v mém deníku.

I co se týče hub, mám štěstí. Co chvíli se ohnu, abych z mechu vyprostil ztepilého podborováka. Když pak elegantně zbavuji plodnici zbytku podhoubí a jehličí, cítím, jak mi roste sebevědomí. Připadám si být stále kvalitnějším mužem. Mužem - živitelem, který pro svou družku dokáže sehnat dostatek potravy. Romana mé výkony sice nijak nekomentuje, ale nějak podvědomě cítím, jak mě obdivuje.

Je nějaká nervózní, připadá mi co chvíli. Najednou mi zmizí v houští. Zkušeně usuzuji, že se šla nejspíš vyčůrat, a tak decentně postávám opodál, otočen zády k inkriminovaným místům.

"Libore," ozve se najednou z křoví.

Trochu mě to zmátlo: "Noó?"

"Já mám asi klíště."

"Kde?" ptám se naivně.

"Na zadku ... a nemůžu ho sama vytočit."

Ač zmaten již totálně, chápu se možnosti: "To musí ven. Čím je tam déle, tím větší je nebezpečí nákazy zánětem mozkových blan."

"Jsem očkovaná."

"U lymské choroby to platí také," pokračuji v útoku a u srdce mě hřeje, že v tu chvíli nenávidění vědci ještě neobjevili proti lymské borelióze očkovací látku.

"Tak pojď sem ke mně," vyzvala mě k něčemu, o čem jsem nesnil ani v nejtajnějším erotickém snu.

Nohy se mi klepaly, měl jsem sucho v ústech a vůbec jsem měl dost příznaků podobných těm, co popisovali piloti bombardující Drážďany za 2. světové války. Vstoupil jsem do houští. Romana tam stála a držela si rifle, u kterých měla rozepnutý poklopec. "Mám ho až někde tady," ukázala mi místo nebezpečně blízko rozkroku. "Slib mi, že se tím nebudeš nikde chlubit!"

"To je jasný," odpověděl jsem a už jsem se těšil, jak se pochlubím Pepikovi.

Stáhla si rifle. Objevily se bílé kalhotky a já zapochyboval, že budu schopen úkol zodpovědně zvládnout. Nebylo možné přehlédnout černou tečku v červeném pupínku. Nechtěl jsem zklamat, a tak jsem si sedl na bobek a začal klíště proti směru hodinových ručiček vytáčet. Asi nebylo přisáté dlouho, neboť bylo hned venku. "Půjde to?" zeptala se Romana, když jsem asi minutu pohyboval prstem po levé hýždi. "Dost drží, ale zvládnu to," a současně jsem se zvedl a na ukazováku jí ukazoval nebezpečného roztoče.

Poděkovala a chvatně se oblékla, jako by si až nyní uvědomila, co mi dovolila.

Když jsme začali znovu hledat houby, měl jsem před očima stále její kalhotky s krajkovým lemem. Za zbytek dopoledne jsem nalezl již jen tři babky. Zato dvakrát přehlédl jsem statnou borovici. Romana na tom nebyla o moc lépe, a tak jsme se rozhodli les opustit.

Cestou k nádraží jsem Romanu poprosil, ať mi na chvíli podrží košík, a skočil jsem přes škarpu k prvnímu stromu. Chvíli jsem se snažil vymočit, ale jak jsem se pořád ohlížel, jestli se náhodou Romana nekouká, nemohl jsem to ze sebe vymáčknout. Až když byla z dohledu, oslovil jsem své přirození: "Tak dělej, už je daleko!" V tu chvíli jsem ho zahlédl - malé černé zvířátko v červeném pupínku ...