Uspat kopii cizího člověka

Zní mi v hlavě úryvky nějakýho Toma Waitse, brutálně patetický vzpomínky a Karlosovo alterego, co se jen tak z vlastní přirozenosti nasádlilo do kouta mý hlavy. Doufám, že je mu tam dobře. Místa tam má dost, tak akorát na ty strašně dlouhý nohy. Kdyby si je oholil a předělal se na ženskou, byl by dobrá modelka. Ale aspoň nejsem sama, tadyhle se svým imaginárním spasitelem. 

Na schodech zaklapaly podpatky. Vyhlédla jsem z okna. Venku pršela vata. Zima jak v psírně, teploměr ukazoval mínus Ekvádor. Ředěný pivo a knajpa plná socek. Některý spaly, některý se dívaly do zdi a některý si povídaly. Ale všichni mlčeli. 

Pozvala jsem svoje játra na další půllitr.

Po mojí pravici se zjevila nějaká holka kolem dvaceti. Měla černý vlasy až do pasu a takovej ten mystickej pohled. Ten pohled mi seděl na obličeji. Objednala si nějakýho panáka.

"Co bys ráda?" ptám se jí.

"Jsi taky na holky?" ptá se ona.

"Třeba. Dejme tomu."

A tak si ke mně přisedla a mluvila na mě. Občas jsem jí odpověděla. Někdy se i usmála. Karlosovo alterego řeklo, že jsem vážně vtipná a myslelo to vážně. Zeptala se na moje jméno.

"Četla jsi Starou Lásku?" zeptala jsem se.

"Jo."

"Byla tam ženská, co se jmenuje Rifkele. Já se tak jmenuju taky. Nikdo mi to nevěří. Naštěstí. Asi."

Usmála se. "To je skvělý. Já jsem Adéla."

Adélka. Nepřiznávám to ani sobě, ale vždycky jsem chtěla nějakou Adélku. "Bydlíš v Pardubicích?"

"Nevím."

"Jaktože nevíš?" Adélko... Chytil mě nějaký záchvat přecitlivělosti a dostala jsem chuť ji děsně něžně obejmout, líbat ji na krk a slibovat, že ji ochráním.

"Bydlím ve svým těle. Furt se stěhuju. Je to jedno. Ale jo, moje tělo momentálně chodí spát tady v Pardubicích."

Propily jsme svítání a všechny svoje peníze. Měla rudou rtěnku, bílý zuby a nejhezčí nehty na světě. Venku pořád pršela vata.

Asi hodinu po svítání jsme odešly. Mluvily jsme o egoismu a o konci světa. Karlosovo alterego mlčelo.

Šly jsme ke mně. Mluvily jsme o lásce a o stromech.

Jen co překročila práh mýho bytu, zmlkla v půlce věty. Ne zaraženě, jen tak, přirozeně, jako by nechala zbytek myšlenky venku, za dveřma, někde na stromě nebo v tý ledový vatě.

Usadily jsme se na postel a já otevřela flašku Becherovky.

Mluvily jsme o básnících a o nesmrtelnosti a já měla za chvíli taky rudou rtěnku. Řekla mi, že nevěří na vztahy. Já řekla, že nevěřím na nic... Adélko...