Degeneratum humanitas

Degeneratum humanitas

aneb

Juž proud zvratkův povětřím létne

Máloco dokáže se ve světě hmotném udržeti stavu neměnného tak, by tento byl stálým pro všechen čas. Však i taková stálice skvostnosti jakou diamant jest ve své podstatě podléháť jistému rozkladu a kažení, kteréž sice probíhá rychlostí nepatrnou, avšak jen by si člověčisko počkati dokázalo dostatečně dlouho, pouhých pár tisícovek jar, a uzřelo by, kterak cennosti jeho ceněné na ceně ztrácejíť, na váze i objemu.

Přemnoho napsáno bylo o tom, jak lidská mysl démantu svou tvrdostí se podobáť, méně již pak cenou. Avšak právě mysl lidská, potažmo mozečno, podléhá zkáze v době současné tak, jak by již na řeznickém špalku leželo a mouchy sraly naň, jeho sosaly a červiska doňho kladly ku zkáze obecné.

V oumysle nemámť játřisky zde pleskati o tom, žeť hodnoty velké a vznosné v sraliboudu padají a toliko pnutí prachmamonské v popředí zájmův člověčích se držíť, toť dobou neseno jest jako hovnisko, jež dravý proud potoka jarem rozvodněného jmul a jak pírko si nadhodil, houpaje je laškovně. Nikolivěk – hrabejmež bankocetle paprčemi plnými, v konec konců řečeno – kdož by sobě numismatikem nechtěl býti? Avšak vezměme v potaz zejména to, co líhne se v kotrbách našich, aby to tam hnízdilo a hřadovalo a nepořádek dělalo.

Kterak se kapsiska naše penězisky plniti touží, tu jak osrdí by se nám prázdnilo, sesychavše. Zajisté žeť někdo v osrdí to má, někdo v hlavě a jiný v řiti zas, nicméně sídlo soucítění a slitovnosti jest věcí potřebnou a důležitou, stejně jakož to, aby zde i troška zdrženlivosti, rozumu a studu bytem byla, třebas jen bytem letním.

V časech posledních se nám totiž vraceti začínají manýry dávno již prý překonané a zapomenutí propadlé, kteréž lidstva dnešního nehodny jsou, anžto jest prý chytro a moudro až hanba – touha po zábavách krutých, podívaných příšerných a skutcích veskrze zvraciózních. Kterak totiž mozečno naše otupuje, snad unaveno honem na mamon, tehdy jako bychom potřebovali stále více a více mu vjemův a prožitkův předhazovati, abychom pocity jakési pocítiti mohli. Tak hledáť lidstvo další a další stupínky na tomto schodišti odporném veskrze, jež klouže, hnije a smrdiská jak prevét stoletý, až ještě větší hanba.

Zazlíváno byloť starému Římu to, že v mordérnách a jiných podnicích ohavných zálibu držel, žeť v arénách gladiátorstvo proti sobě se zvěřinou všelikou štvával i s jinými gladiátory a dalšími hovady přerozličnými, až byliť všichni naštváni veskrze, z čehož veliká krveprolití pocházela, jimiž se davy pohledy sytily a radostně skandovaly v této atmosféře morduplné, řevnesoucí a krvesáklé, když jeden mečepán druhému oudy sekal, lámal a všelijak jinak jim ještě škodil, až hrůza převeliká. Ukrutnosti to tehdy nevýslovné byly, kteréž se dály přečasto, avšak nikomu nevadilo to, ba přímo slast to byla pro všechny, bez níž by žíti nemohli, spáti, jísti ani na latrínu choditi, což znamením jest, že by celé občanstvo římské snad žalem zajíti, ba chcípnouti bídně musilo.

Leč tak i dnes, v době, jež šíleti začíná, jsa asi z kloubů vymknuta, se díti začíná, že vracíť se touhy nečisté, v nichž třebujeme všelikých cákancův krvavých, vnitřností vyhřezlých, ještě kouřících čerstvostí samou, a násilností beze smyslu tak zhovadile zvrácených, že snad i Řím by si byl odplivl a, ublinkuvše, šel by pryč od nás, neboť by pravil sobě, že „Yuck!“.

Přicházejí dnes mezi lid zejména filmiska podivná, kteráž vlastně příběhu nenesou a nejsou o ničem, jen o mordování nekonečném bez hlavy a paty, neboť tam řeží a sečou vše, co jen namane se jim, ukazujíce, že všeliká svině lidská své hnusy strojiti může a koho vyhlédne si okem krhavým, toho týrati a mučiti a zabíjeti, přičemž se ještě na mordu plnou řehotá, kterak se mu to zamlouváť a jemu to radosti nezměrné přinášíť a vycházíť převelice, posranisku prachšpatnému. Již nám, rodu lidskému, nic nestačí příběh, kdež sice krev také přečasto šplíchne, avšak tak to upraveno jest, že šplíchá nakonec zejména perzónám zlolajným a potutelným, kteréž v rámci zachovalosti morální udatný heros poráží, jenž všemi jest obdivován, neboť kladným je a zplozencem dobra všelikého. Každé filmisko mělo by jistý odkaz morální alespoň této prostoty a jednoduchosti nésti, kterýž slouží jako připomínka, že kdo jinému jámu kopá, sám do ní padne, prdele si natluče a hnátisek si zláme, až to louskati bude. Aby v povědomí zůstávalo, že žádný sviňák přeohavný, žádná šelma potutelná, žádný strup zescáný bez trestu úklady strojiti nebude, než jen tak dlouho, než kdosi ve službách dobra přijde a jemu konečně na krk řádně šlápne, až chrčeti to bude jak dudy červem prožrané.

Už v dávných dobách lid prostý a obecný takovými báchorkami kojil svá příkoří, boly a strachy, neboť milo bylo slyšeti, že snad alespoň někde dobro vítězí slavně, když už tak přečasto dostává přes papulisko ve světě hrubohmotném, ale snad přece jednou nastane doba požehnaná, kdy odplaceno vše zlé bude a i na posledního červíka lidského usměje se spravedlivost, byť jen nakřivo a na půl huby.

Krátce řečeno – příběh, jenž příběhem má být, hodným toho označení, měl by nésti jakéhosi děje, jenž netočíť se jen kolem řezničiny přehnusné, byť jen titěrnost námětu a myšlenky a v řadě neposlední ozvěny ethosu, kterýž jest minimem poměření lidskosti jako takové, jinak se z nás, z člověčenstva,  jen stádo hnilobou vyžraných a krutosti lačných krvavých hovadisek stane.  Pokud tohoto v sobě pokochání obrazové obsaženo nemá, tedy jen odpadem svinským jestiť, opovrženým, jenž do albraque sto let nevybírané patříť, neboť mezi hovnisky líbiti se mu bude přemnoho, dle přísloví moudrého „Svůj k svému.“, a škoditi tam už více nemůže, neboť veskrze bude posráno.

A ten, kdos takové merdae duševní bezdějné, kruté a zbytečné vymýšleti si troufne, měl by vhozen do latríny taktéže býti, neboť jest tatrmanem zajisté nebezpečenství plným, neboť zhovadilosti takové a krutosti přehršle kolem sebe házeti snad může pouze člověk jakousi špínomyslí a ouchyletorou stižený, jenž sobě v mysli svojí přivolává obrazy takové, hnusu a násilnosti plné, kteréž ho snad i ku vzrušení tělesnému pudí a snad i slastnosti similis te iustum futui. Takovýto ohava, nemrcouch a zkurvysyn prašivý bylť by rodu lidskému k postrádání, aniž by bylo ztráty seznáno.

Tak jáť smýšlím, což nikomu vnutiti v mysl jeho nemohu a nechci, než snad kdos pohled stejný jmíti na tu situation bude a snad jen jediným hláskem on nezůstane, než hodně přemnoho zvedne se jich, neboť nechceme snad ještě sobě vkusu kaziti tím, co kmíni duševniska chorého z přirozenosti své serú.