Pondělí

Hemžící se život v hloubce ulice byl pod ní vzdálený a maličký. Po čele jí stékala kapka za druhou. Stála tu bílá jako stěna ordinace, kde jí nepomohli. Neuměli, tak tam ani nešla. Hlavou se jí honily temné mraky, kterých se bála. Znamenaly déšť ve tváři, jedné z tisíců podobných tváří.

Sunula se po zasněžené střeše podskalského činžáku, skoro splývala s barvou naváté vrstvy. Pohyb po kluzké šikmé ploše byl nemožný, jen staré konstrukce dřevěných chodníčků pro kominíky mohly za to, že se dostala tak daleko. Konec na šikmé ploše, blíž slunci i mrakům, kterých se bála.

Dívala se pod sebe netečnýma očima, černýma jako uhel. Bez jediného pohybu v obličeji, kterým by dala najevo strach. A vůbec jakýkoliv cit. Kolem sebe viděla život, jehož byla součástí. Cítila se dobře mezi dětmi, ráda slyšela jejich smích. Třeba i za svými zády, nic si z toho nedělala.

Opřela se na chvíli o ledově mrtvý komín, bez dechu. Z oblohy se snášely na plazící se hladinu Vltavy labutě. Hejno šesti ptáků bílých jako její netečný výraz. Nad Smíchovem se protrhnul mrak a oranžová záře zapadajícího slunce chvíli osvítila štíty podvečerně se rozsvěcejících domů.

Dětské hřiště na Výtoni se pomalu vyprázdnilo během vzdušné cesty postavy s výrazně vypouklým břichem. Nikomu nechyběla, vzpomněl si na ni jen malý kluk v červené čepici s velkou bambulí, před cestou z parku domů. To je život přecházející v zapomnění. Jako den, který končí nocí.

Naklonila se, nikdo ji neviděl. Lidi chodící ulicí, i ti čekající opodál na tramvaj se koukali jen pod nohy, aby v tlusté vrstvě rozbředlého sněhu udrželi rovnováhu. Jejímu odhodlání už nemohlo nic zabránit - ani kdyby chtěla. Prkno uvolněné vahou sněhu se uvolnilo... Temná šmouha padající k zemi.

V okně pátého patra svítil z obří obrazovky sněhulák v reklamě na předvánoční nabídku telefonů. O patro níž slečna kozatě žadonila o štědrovečerní iPhone po svém nadrženém příteli v bohatém důchodu. Třetí patro bylo temné jako oči padající k zemi, které nestíhaly vnímat svět za sklem.

Spokojená maminka vařila v druhém patře spokojenému tatínkovi polívku ze sáčku. V mikrovlnce vláčněla zmrzlá pizza. Kolem ní zatím svištěl ledový vzduch. Krmítko přišroubované k parapetu jí v letu rozseklo hlavu. Domeček pro ptáčky vyplivnul do vzduchu čerstvě nasypaný mák.

Poslední patro života nad zemí stála za oknem dívka s vlasy staženými do culíku. Dopsala dopis Ježíškovi. Chce nový mobil, aby si mohla psát a volat s kamarádkama. A taky nový notebook, aby se mohla s holkama kamarádit. Byla ještě mladá...

Výtoní zaznělo tlumené žuchnutí. Na chodníku se rozplácla hromada sněhu, která v sobě utopila i oranžovou mrkev zlomenou nárazem na dvě části. Nikdo si nevšimnul, že skočila ze střechy. Tolik se bála příchodu tepla a pozvolného tání. Splynula...

Zmizela jako den, který končí nocí. S úterním jitrem a dětským výskotem se ale v zasněženém světě objeví další. A další. Mají svoje příběhy. V mrazivých dnech i nocích se jim zvedají k obloze koutky nasazených úsměvů poskládaných z tmavých kamínků.