2v1

Jeho ruka mi drží hlavu pod vodou. Nemůžu dýchat a marně polykám vodu. On přesně ví, kdy přestat, abych se neudusila. Pustí mě. Nedočkavě se nadechnu a zase znova.  Odešel jako vždycky. Na zemi leží moje vlasy, které mi dnes vzteky vyškubal. Nechce se mi je sbírat. Nechce se mi nic. Chci, aby přišel jako ten druhý. Hodný a pozorný partner.

…Napouští vanu a v očích se jí zlověstně zableskne. Už vím, co bude následovat. Nemá cenu protestovat. „Lukášku, pojď už do vany!“ Zacukruje. Pomalu spustím jednu nohu do vany a pak druhou. Voda je ledově studená. Mydlím se pod jejím dohledem. Minuty se vlečou. Ať přijde táta. Protahuju to. „Ještě mezi nohama,“ upozorní mě. Stydlivě se umyju i tam. Pak mě nemilosrdně popadne a potopí mě pod hladinu. A hlavu pevně drží…

Pustím si rádio. Čekám samozřejmě na tebe. Otevřu okno a kouřím. Žaludek mám sevřený strachy. Co když dneska přijdeš jako ten zlej? Ptám se sama sebe. Stejně se tě neumím vzdát. Patříš ke mně.  Najednou uslyším klíče v zámku. „Ahoj!“ Zavoláš. Tak je to dobrý. „Musím ti zahrát, co jsem dneska vymyslel.“ Mám ráda, když mi hraješ na kytaru. Odhrneš si vlasy z čela a začneš. Hraješ moc hezky. „Jak se ti to líbilo?“ „Moc,“ zašeptám, ale to už mi svlékáš tričko.

„Uděláme velký hrad, jo?“ Vymýšlí Robert. „Proč ne.“ Dáme se do stavení. Robert ho staví moc nakřivo. „Máš to na křivo.“ „To teda nemám!“ „Ale jo.“ „Já to spravím“ „Nesahej na to.“ Zbourám mu jeho stěnu. „Ty blbečku rozkřikne se na mě.“ Žduchnu ho, až spadne a ještě ho pořádně bouchnu. To už se k nám hrnou učitelky:„Lukáši, co děláš?“ „Nic!“ Já umím být taky zlej, myslím si v duchu.

Už dlouho je Lukáš v klidu a já jsem z toho celá nesvá. Čekám, kdy to přijde. Jdu po schodech a v každé ruce táhnu těžkou igelitku s nákupem. Potkám souseda pana Majera. „Dobrý den, ale zase taháte ty těžké nákupy sama? Ukažte, vezmu vám to,“ nabídne se ochotně. „Děkuju.“ Vystoupá schody znova. Soused, ten, jehož žena má rakovinu, ale on to neví. Nechce mu nic říct, prý by se o ni pořád staral a nebylo by to jako dřív. On je hodný, má štěstí. Předá mi tašky a pádí zase dolů. Kdybyste věděl…

Na sklo okna prší a já brečím jako to okno. Táta není doma a já zase dostal. Zalezu pod postel a zkouším nedýchat. „Nakrm křečka!“ ozve se z kuchyně. „Jo,“ ale nedám mu. Já už ho tři dny nenakrmil. Ať!

Dneska máš blbou náladu a já to věděla už od rána. Cítila jsem to ve vzduchu. Klíče jsi hodil vzteky na zem, bouchnul si okázale dveřmi, abych věděla, kdo je tady pánem. Ale já to vím i bez toho, chce se mi zašeptat. Zase pod vodu. Ta tvoje silná ruka, nemám šanci. Voda. Vzduch. Voda. Asi jsi měl v práci špatný den, ale proč to musím odnášet já?

Křeček umřel. Můj kamarád. Ne, nechci brečet. Leží ztuhlý před domkem. Koukám na něj. Týden jsem mu nedal nic k jídlu, přesto se cítím dobře.

Je jedna hodina ráno a ty jsi ještě nepřišel. Samozřejmě jsem nešla spát. Čekám na tebe. Najednou mě napadne odejít jako už asi milionkrát. Vždycky si sbalím, ale odejít nedokážu, protože bych bez tebe nevydržela. Patříme k sobě. Ale…Včera jsi mi vrazil facku. Začnu házet oblečení do tašky, naposledy, říkám si. Pořád se ohlížím, jestli za mnou nestojíš. Roztřesenou rukou píšu dopis na rozloučenou. „Nehledej mě,“ napíšu jen. Zbytečné, stejně mě hledat budeš, vím to. Oba to víme. Spěchám pryč.

Hlídám ségru sám doma. Pořád mě otravuje. Chci lepit další letadýlko. Mám jich spoustu.  Sedíme na zemi. Když si hraje na princeznu, rozšlápne mi letadýlko. Vzteky se rozbrečím. Mám chuť ji praštit, ale žalovala by. Pomstím se jinak. Schválně ji nepustím na záchod. Když přijde máma a najde ji počuranou, zbije ji. Já se jen překvapeně dívám s rozšlápnutým letadlem v ruce.

Ale asi za měsíc jsem se k tobě zase vrátila. Strašně jsi mi chyběl. Hrál jsi pod oknem a posílal dopisy. Snažíš se, ale občas hrajeme ty tvoje „hry“ v koupelně, protože jsi na mně závislý a já to vím.

Na chodbě pana Majera, je v černém. Pozdravím s otázkou v očích. Pochopí: „Umřela mi žena.“ „Já… nevěděla jsem, omlouvám se.“ Pan Majer zavrtí hlavou, abych se neomlouvala, a jde pryč. Ještě se ohlídne a zašeptá:„Já se vám divím.“