Skvrněnka

Skvrněnka
(aneb pohádka o žirafím krku)

V daleké slunečné zemi zvané Afrika, na území pojmenovaném Keňa, uprostřed sluncem zlacené a větrem ošlehané savany, žilo a bylo jedno žirafí stádo. Páslo se v něm asi 30 žiraf a žirafáků různého věku a velikostí. Často putovalo za zelení křížem krážem savanou celé dlouhé dny, aby pro všechny ze skupinky bylo vždy dostatek jídla. Jen tohle léto zůstalo stádo na místě. Bylo totiž v radostném očekávání. Několik žiraf mělo mít brzy mladé.

Také mladičká dlouhokrká Kaňka a její manžel Flek se těšili na příchod svého prvního žirafátka. Moc si přáli holčičku a jednoho dne, časně za rozbřesku, se jim jejich touha také vyplnila. Narodilo se jim úžasné žirafí mládě, vymodlené děvčátko, které pojmenovali Skvrněnka. A jak to už u žirafích mláďátek chodí, tak i Skvrněnka se od prvních okamžiků života měla čile k světu. Po narození, sotva ji maminka pečlivě olízala a omyla svým dlouhým jazykem, sama se hned snaživě začala stavět na roztřesené tenké nožky. Netrvalo dlouho a udělala první krůčky směrem k mamince, aby se mohla napít teplého mateřského mléka. Novopečený tatínek měl dojetím slzy v očích a malou dcerušku povzbuzoval, aby hodně pila a sílila. Vždycky jí byl na blízku a byl na ni náležitě hrdý. Chodil pyšně po savaně, dlouhý krk vztyčený jak kord a ostatním žirafám ve stádě vyprávěl, jak jejich dceruška udělala to a pak zase támhleto... Nejdříve ho celé stádo pozorně poslouchalo a dělalo dojaté Ách a ích... Ale brzo se začala rodit mláďata dalším žirafím maminkám, a tak to pro ostatní tatínky začalo být nezajímavé a moc už novopečeného tatínka Fleka neposlouchali. Žasli si nad svými vlastními žirafími miminky. A žirafák je nechal, nijak mu to nevadilo. On se své prvorozené dcerušky nemohl nabažit.

A tak, v této láskyplné a milující rodině Skvrněnka pomalu rostla do krásy. Byla to žirafí holka jako každá jiná, ráda skotačila po savaně a spásala šťavnaté lístky travin a keřů. Hrála si s kamarády slony na honěnou a na schovávanou či hru Na četníky a zloděje, kterou měla moc ráda. Nebo všichni, ukrytí za stromy, bafali na zebry a pakoně. Jejím nejlepším kamarádem byl žirafák Puntík. Narodil se o několik týdnů později než ona, trochu koktal a byl hodně pomalý, ale byl to nejchytřejší žirafí kluk, kterého Skvrněnka znala. Občas spolu podnikali dlouhé výlety do okolí a zkoumali obydlí podivných bytostí, které vídávali při svém putovaní za zelení napříč savanou.

„To, to, to, to jsou lidé a jmenují se Masajové,“ pověděl Puntík.
„To je podivné jméno. Odkudpak ho znáš Puntíku?,“ zeptala se se zájmem Skvrněnka.
„Říkal mi to, to, to, to děda. Jsou ve, ve, ve, ve, velcí bojovníci!,“ odpověděl nadšeně.
„Bojovníci? A proč bojují?“, tázala se Skvrněnka znovu. „Vždyť tady bojovat o nic nemusí, stačí si jenom utrhnout travičku anebo spást lístky šťavnatého keře.“
„Ále, ty, ty. Ty hloupá. Oni přece keře nejí!“, zvolal. „Oni loví zvířata a jedí pak jejich maso. No a trochu si také vyhrabávají kořínky. A já už nevím. Ale děda to, to, to, to říkal. Vyprávěl, že jsou to velcí bojovníci, a když to povídal děda, tak je to pravda!“, dodal Puntík tak rozhořčeně, že až skoro zapomněl na koktání.

Tím celý rozhovor ukončili a už víckrát si o Masajích nepovídali, jen se vždycky zvědavě koukali na jejich podivné červené oblečky a malby, které jim zdobily tváře. A taky na jejich mláďata, která kolem obydlí pobíhala jen tak nahá a neměla žádnou srst, ani ty červené hadříky omotané kolem sebe, jako měli dospělí. To pak Skvrněnka vrtěla svou žirafí hlavou a nemohla to pochopit, protože žirafy se už v srsti oblečené rodily a svůj kabátek měly takový od narození a ona nerozuměla tomu, že těm masajským dětem se ten jejich kabátek objeví až později. Ale nechtěla se už Puntíka ptát, protože by si o ní myslel, že je hloupá a nevzdělaná.
 
Ale jak tak rostla, začalo se jejím rodičům zdát, že je s dceruškou něco v nepořádku. Konkrétně s jejím krkem. Nebyl tak dlouhý, jak jej měla mláďata ostatních žiraf. Dokonce i Skvrněnčin nejlepší kamarád Kaňka, který byl o pár neděl mladší, ho měl delší než ona. Samotnou žirafku to začalo velmi trápit až v době, kdy dospívala, a kdy už pro ni bylo velmi obtížné shýbat se pro pastvu směrem dolů k zemi. Pro žirafy je totiž shýbání velmi těžké. Své dlouhé nohy mají špatně ohebné, trávu a nízké keře spásají tak, že se doširoka rozkročí a ohnou hlavu dolů, a tak se pak pasou. Jenže ani to pro ni nebylo snadné, protože i když se rozkročila a ohnula svůj krk, i tak to měla k zemi hodně daleko a dosáhla jen na větvičky vyšších keříků. Věděla, že jak bude dospívat, shýbání pro ni bude čím dále, tím obtížnější a nakonec bude ráda, když se nebude muset ohýbat vůbec a jíst bude jen ve stoje.

 „Já ti pomůžu,“ volal na ni Puntík. „Počkej!“. A honem, honem přispěchal k ní, aby jí ohnul dolů voňavou větvičku akácie, na kterou se už hodnou chvíli snažil dosáhnout její mlsný jazýček.
„Ty jsi hodný“, odvětila a s chutí schroustala nabízené sousto. „Kdybys tu nebyl ty nebo maminka s tatínkem, už bych dávno pošla hladem,“ zoufala si Skvrněnka. A odvrátila hlavu, aby neviděl, jak moc ji to trápí.

Ale on byl dobrý kamarád. Už dlouho přemýšlel a uvažoval nad tím, jak by pomohl své nejlepší kamarádce. Občas se na celé odpoledne ztratil a nebyl k nalezení. Chodil po savaně a pozoroval slony a jejich krásně zakroucené choboty, kterým si uměli přitáhnout a ulomit k snědku vysoké větve baobabů, mimóz a akácií. Seděl, pozoroval je a koumal, jak něco takového vyrobit pro Skvrněnku, aby se tolik netrápila.

Jednou našel v písku savany zahrabaný kus hadice. Vypadala docela jako nějaký chobot, Problém byl ale v tom, že se ten kousek nijak nehýbal. A ať uvažoval, jak uvažoval a přemítal, jak přemítal, nenapadlo ho nic, jak by tu hadici rozhýbal. Nevymyslel nic, aby ji donutil sloužit Skvrněnce a dosáhnout až nahoru k větvím stromů.

Jindy zase viděl Masaje, jak sbírají nějaké plody ze stromů a přitahují si je jakýmsi nástrojem. Říkali mu hák. „Jenže Masajové mají ruce, práskl se do čela. A s těma rukama můžou i ten nástroj použít, protože on je určený pro ruce. My žirafy ruce nemáme, ach jo.“ Mumlal si pro sebe a kopýtky metal písek sem a tam a sakroval, a zoufal si tak dlouho, až pomalu došel až domů.

„Dědečku,“ povídá Puntík, když dorazil až pod baobab, kde jeho děda odpočíval po nedělním obědě. „Po, po, po, pověz mi, jak je to s těmi lidmi ta, ta, ta, tam, ve vesnici. Jak to, že, že, že, oni mají ruce a my ruce nemáme? Po, po, po, potřeboval bych, abychom ruce měli, aby mo, mo mohla Skvrněnka dosáhnout na větve tím jejich hákem.“ Vykřikoval zaujatě. „Já bych jí to naučil. Jak ten hák používat. Já jsem je sledoval, Masaje, jak jim to hezky jde! Je to docela snadné dědo, když máš ruce.“

„Puntíku, chlapečku. To jsou přeci lidé a my jsme zvířata! Zvířata ruce nemají. Zvířata chodí po všech čtyřech, jsou také většinou rychlejší a obratnější, ale ruce nemají. I když některá, jako třeba opice, umí přední tlapy jako ruce používat. Ale my to, milý Puntíku, neumíme. My ne.“ Odpověděl mu dědeček.

„Tak jak pomůžeme Skvrněnce? Já bych s ní byl až do smrti a já bych jí ty větvičky ohýbal, aby se mohla najíst, ale ona je tvrdohlavá, dědo. Ona by chtěla taky sama.“, povídal Puntík. „Víš, co si myslí dědo? Že není dost krásná, když nemá dlouhý krk a že ji nikdo takhle, jak je, nebude chtít!“

„No, hochu. To nevím, jak bych ti pomohl. Ale jedna věc mě napadá. V daleké Barmě žije jeden kmen. Jmenují se Padaungové. Jejich ženy si nechávají odmalička prodlužovat krk mosaznými obručemi. Pro ně je to nebezpečné, protože ve skutečnosti jim pod tíhou mosazných obručí poklesávají klíční kosti a krk se deformuje. Těch kruhů může mít žena na krku i přes dvacítku. Jsou velmi těžké, a pokud jim je někdo z krku sundá, mohou se i zadusit, protože jejich krční svaly nejsou dostatečně silné,“ vyprávěl děda. „Mohli bychom podobné obruče vyrobit třeba ze dřeva a silných větví a dát je postupně jednu po druhé na krk tvé kamarádce. Krk by se jí tak mohl prodloužit natolik, aby se mohla sama napást i na vysokých větvích.“

„Jupí!“ Zakřičel. „Dědo, ty jsi nejlepší děda, kterého znám! Jak to provedeme? Jak to uděláme? Kde vezmeme dřevo?“ vykřikoval Puntík jednu otázku za druhou.

„Klid, hlavo ztřeštěná!“ okřikl ho děda. „Nejdříve musíš Skvrněnce změřit obvod krku - to je místo, kde ho má nejvíce široký. Pak najdeme nějaké šikovné větve baobabu, spadané na zem, které bychom mohli použít. No a pak z nich opatrně kopýtky vydlábneme vnitřek. Zbylá kůra kolem dokola, ta nám pak poslouží celkem dobře jako obruč. Žirafka má hlavu útlou, přes obruč ji jistě prostrčí.“

Puntík snad ani nedoposlouchal a už běžel za Skvrněnkou. Celý šťastný jí převyprávěl to, co mu právě řekl děda, koulel očima a kýval hlavou nadšením sem a tam, až se musela chtě nechtě tím jeho nadšením nakazit. A sama začala výskat a radovat se, nastavovala krk, ať si jej přeměří a vykřikovala, že i ona bude hledat větve na ty svoje obruče.

No a ty také pár dní na to hledali. Pobíhali po savaně a u každého baobabu pečlivě prohlédli okolí a všechny použitelné větve nanosili dědovi. Ten pak kopýtky dlabal ztrouchnivělé dřevo zevnitř a nahrubo opracované obruče pěkně do hladka čistil. Až byl s výsledkem spokojený a dřevo bylo hladké, obarvil jej šťávou z trávy nebo kaktusů a květin. 

Nutno říci, že žirafčina maminka a tatínek byli z počátku k tomuto nápadu trochu nedůvěřiví, ale protože Puntíkův děda byl nejváženější žirafák ve stádě, nakonec mu svou dcerku svěřili a čekali, jak se celý ten nápad pro ně a Skvrněnku vyvine. 

Začátkem srpna dostala svou první obruč. Natáhl jí ji na krk nejlepší kamarád Puntík a byl na to náležitě hrdý, protože uvnitř té obruče sám vyryl věnování. Kroužek měl zelenou barvu, jako tráva všude kolem, a Skvrněnce se moc líbil. Od té doby dostávala každý týden další a další různobarevné baobabové obruče a každý týden byl také její krk delší a delší. Jako věnce je kamarádce vždy na krk navlékal Puntík a na každou z obručí jí napsal nějaké hezké heslo nebo vzkaz. Vždycky působil tak tajemně, lehce se usmíval a říkal: „Moje milá, zavři oči, to jsou má tajná přání pro Tebe, která u Tebe najdou cestu výš a výš.“

Tak se stalo, že do Vánoce jich měla Skvrněna na krku už dvacet. Zářila štěstím. Zářila barvami. A nahlas výskala, protože poprvé viděla všem kamarádům ve stádě pěkně z oka do oka. Docela poprvé také dosáhla na sladké lístky myrhovníků, akácií a všech stromů, které rostly napříč savanou. Tak mohla bez pomoci nasytit bříško a vždycky obstarat dostatek chutných lístků.

A ještě k tomu, jaká to byla paráda! Nosila se najednou jako velká dáma a moc dobře věděla, že žádná z žiraf nikdy předtím ani nikdy potom něco takového na sobě neměla. Po čase jí začali ve stádě říkat Duhová Skvrněnka. A ona na to byla náležitě pyšná.

Tehdy byl často, v záblescích duhy, slyšet savanou dívčí radostný hlas, který zvonivě prozpěvoval:

„Maminko! Tatínku!
To je radost božínku!
Kdekdo na mně včera šláp,
teď jsem jako baobab -
veliká až do nebe!
Ale krk mě nezebe.
Protože jej, moji milí,
schovávám teď pod rolák.“

A ten druhý hlas vzadu, to broukání do rytmu, pohvizdování melodie, vždycky hodně blízko po jejím boku – to byl přeci ten nejlepší z nejlepších kamarádů Puntík!