Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seKamarád jen na chvíli - Kapitola třináctá románu
Autor
Edvin1
Intermezzo:
„Kdo ví, jak to s tím brzděním vlastně bylo,” řekl pan Józef. „Možná to bylo tak, a možná ten váš známý tak trochu Pánubohu pomohl. To se už nejspíš nedozvíme. Pomož si sám a pomůže ti Bůh, jak se říká.”
„Ale o to tady nejde,” řekl pan Marek. „Julian dostal, dalo by se říct, celkem solidní důkaz o tom, že se jednalo o zázrak. Jenže člověk většinou vidí či slyší to, co musí. Takovej korektor v redakci vám vychytá kdejakou chybičku, protože má prostě talent vidět ty chyby. Já ale čtu a slyším jen to, co mělo bejt napsáno či řečeno, a ne to, co tam ve skutečnosti je. Nekruťte hlavou, i vy jste nejspíš takoví. Když člověk v rádiu šišlá, ráčkuje, polyká hlásky na konci slov, nebo dokonce řekne přesnej opak toho, co chtěl říct, stejně mu rozumíme. Jen si to někdy pohlídejte! Někteří Slezani si z toho udělali sport - když je poslouchám, fakt nechápu, jak se domluvěj. Moje tchyně kupříkladu často přestane mluvit uprostřed slova nebo i věty, protože si nejspíš myslí, že zbytek je jasnej a že je teda škoda dechu. A většinou má recht - její soukmenovci bez problémů odpovídaj, i když já nad tím kroutím hlavou. Julian poslouchal jen sám sebe a všechny jiné slyšel a neslyšel.”
„Tak nějak to asi bude,” řekl pan Józef. „To my, když jsme se po svatbě dohodli s tchánem, že u nich na garážích postavíme pro nás novomanžele maličký byt, nadělali jsme tvárnic a sehnali zedníka. Jmenoval se Jarosław Cieślar. Pochopitelně Slezan. Zvláštní na něm bylo, že měl nejmíň metr devadesát, takových sto čtyřicet kilogramů živé váhy a vousy až na prsa. Pracovali jsme pro něho tři, a i když tvárnice byly hotové a míchačka spolehlivá, nestačili jsme mu. On z lešení láteřil a posmíval se nám. Dost sprostě.
Ale my jsme byli rádi, že i když bere stejné peníze jako jiní, pracuje za tři, a tak jsme mu ty jeho sprosťárny rádi promíjeli a tchyně vařila ve svých největších hrncích moc dobré a vydatné obědy a svačiny. On byl ale jinak velice spořádaný člověk a zvláště na etiketu u stolu si potrpěl. Museli jsme mu ven na stavbu vynášet stůl a židli, prostírat bílý ubrus a dělat mu společnost.
Když jsme mu jednou při jídle lichotili, jaký že je silný, tu nadmul prsa a prohlásil, že on už je starý a slabý, ale že jeho - považte - dcera! je opravdový pořízek, že on je proti ní drobeček.
Ta jeho dcera pracovala v Ostravě v koksovně. Když šla takhle jednou v noci z odpolední šichty od zastávky domů, cestu jí zastoupil chlap. Bylo patnáctého a ona měla u sebe výplatu. Ten člověk nic neřekl, jen hmátl po její kabele. Trhnul s ní, ale mladá Cieślarová ji nepustila, i když v ní měla jen svých dvacet kilo koksu a výplatu bezpečně uloženou v podprsence. Kabelu držela v jedné ruce a snažila se mu to vymluvit. Ale on pořád za ni škubal a to ponížení, že není schopen vytrhnout tašku slabé ženské, jej docela zbavilo smyslů. Pověsil se na ni jako štěně, co se zahryzne do kosti, co ji člověk drží v ruce, a nepustí, i když ji páníček zvedne i s ním.
Tu jeho dceru nakonec přešla trpělivost a ona mu řekla, že ho praští, když toho nenechá, a jelikož nepřestával, tak mu jednu ubalila a on udělal přemet vzad a už se nezvedl. Holka šla domů a zavolala na pohotovost. Ale zdravotníci rozpoznali násilí a přivolali policii.
Představte si, že ona z toho neměla vůbec žádné oplétačky. Ten potlučený chlap prostě odmítl uvěřit, že ho ženská, dokonce jednou ranou, poslala do říše snů. Trval na tom, že to musel být nějaký chlap, asi úchylný, když běhá po ulici v noci v sukních. Tedy v žádném případě mladá Cieślarová. Ten muž bytostně nebyl schopen přijmout pravdu, jasnou jako facka. Byť by to byla snad ta největší facka na světě, že.
Já sám si pamatuju, že jsem jednou po nějakou dobu nebyl ochoten či schopen přijmout to, co bylo nad slunce jasné. Protože to pro mne bylo nesnesitelně smutné. A já byl jenom kluk.“
Kamarád jen na chvíli
(Povídka dle vyprávění pana Józefa)
Hráli jsme před barákem fotbal. Co se taky dalo na sídlišti jiného dělat? Mě postavili do branky, sami lítali jako splašení a rozdávali góly jak naproti, tak mně. To oni byli hrdinové a já ten cvalík, co se hodí jen na ucpání branky.
Jarda Brabců, co jsme mu říkali Velký Jarda, si nad naší prohrou odplivl a schválně loudavě kráčel pryč. Já nevím, co to do mě v té chvíli vjelo. To jeho přehlížení, to pohrdání se mne tak dotklo, že jsem musel nějak odpovědět. Aspoň symbolicky. Nic hloupějšího mne nemohlo napadnout - zvedl jsem kámen a vysokým obloukem, přes celý trávník, ho hodil za ním. Ne, nebyl jsem tak bláhový, abych jej chtěl trefit. Až tak ne. Ale dost na to, abych nepředvídal jeho počínání:
Kámen už letěl, když se Velký Jarda náhle obrátil a vydal se jinam. V tu chvíli jsem ke své hrůze pochopil, že se obě trajektorie setkají. Stalo se. Křuplo to jako když klepnete vejcem o stůl. Hodně velkým vejcem. Jarda se skácel. I na tu dálku bylo vidět, jak z jeho zátylku vytryskla krev. Opřel jsem se o síť plotu, jehož dvě tyčky jsem dosud střežil, a dosedl do trávy. Těch pár kluků, co po hře ještě zůstalo, se rozprchlo. Chtěl jsem vstát, snad něco pro Jardu udělat, ale nohy se mi proměnily v rosol. Se sevřeným hrdlem jsem se na něj díval. Ležel na boku, s koleny přitaženými ke břichu. A pak mi zrak zatáhla mlha.
„Ty, prcku, pocem!“ uslyšel jsem. Otevřel jsem oči. Nad Jardou se skláněl cizí kluk. Nikdo jej do hry nepřizval, a tak po celou hru seděl v trávě opodál a sledoval naši honičku za míčem. Snad ani hrát nechtěl.
„Nečum a vytáhni kapesník!“
Vedle tyčky ležela moje bunda. Prošmátral jsem všecky kapsy, ale nic jsem nenašel. Ten kluk si už stahoval přes hlavu košili. Byla stará, ale čistá, a na rukávech bylo znát něco jako nažehlené puky. Roztrhl ji. Z cárů látky udělal obvaz a Jardovi hlavu obvázal. Po celou dobu mu něco šeptal.
Když jsem se k nim přišoural, Jarda už seděl a díval se nechápavě kolem. „Co se stalo?“ opakoval a opatrně si ohmatával zátylek.
A pak se Velký Jarda, ten postrach všech kluků široko daleko, dal do pláče. Jenže ne z bolesti. Bál se táty. Jeho otec, starý Brabec, byl opilec a rváč.
Ten kluk si k Jardovi přisedl a jednu svou paži mu položil na záda. Byl však o hlavu menší a Jardova široká ramena nedokázal obejmout. "Ššššš," konejšil to přerostlé dítě.
Říkal jsem mému novému kamarádovi Konvička. Tak mu říkali všichni. A on mi měkce odpovídal Zdeňku. Někdy i Zdeňo.
To jsme šli onehdá na Den horníků. Oslavovali jej v září dole u Lučiny. Lučina je, máte vědět, řeka malá, ale svobodná a nespoutaná, její koryto má meandrů jako posvátná řeka Jordán. Vrytá hluboko do úrodné půdy, zarostlá křovisky a vrbami, je zajímavá jen pro kluky. Snad ještě pro fotografy, a pěšinky kolem ní pro zamilované. A já v mých skoro svátečních šatech jsem se místo pěšinou pro milence šplhal houštím a kořeny vrb. Konvička se namáhal udržet se mnou krok. Povzbuzoval jsem jej, radil mu a projevoval přehnaně soucit, ale v duchu jsem byl rád, že v něm mám konečně soupeře, kterého dokážu porazit. Z různých narážek jeho známých a spolužáků jsem pochopil, že měl něco se srdcem, ale oba jsme dělali, že o tom nevíme.
Tu jsem se smekl, nebo pode mnou praskl kořen, nevím. Zády napřed, s tváří otočenou k modrému zářijovému nebi jsem letěl, a i když to netrvalo déle než vteřinu, stačil jsem se leknout, ale ne kvůli tomu, co se mi může stát; bál jsem se o moje skoro sváteční šaty, a hlavně toho, jak se moje udřená máma na mne podívá, až mne v nich, mokrých, zablácených a potrhaných, uvidí. „To není možný!” vykřikl jsem a odmítal přijmout skutečnost i ve chvíli, kdy se kolem mne rozstříkla fontána chladné říční vody.
Když jsem se v křoví nahý ždímal a zničehonic se před námi objevily dvě holky a vypískly jako střelené, zaštítil mě Konvička svým tělem. A pak mi půjčil svou bundu. Hřála mě i přes mokrou košili. Domů jsme radši nespěchali. Konvička ostatně nikdy nikam nespěchal.
K večeru, už utrmácení a hladoví, jsme se konečně odvážili zpět do města. Šli jsme zhruba směrem k domovu. V soklu budovy, ve které se nacházela restaurace, svítilo okno. Bylo otevřené a linula se z něho nejen záře, nýbrž i pronikavá vůně smažených brambůrků. Přiblížil jsem se k němu, dřepl si a sevřel mříže v dlaních. Konvička zůstal sedět na schodech domu naproti.
Uvnitř se pohybovala starší žena v bílé zástěře. Obsluhovala stroje, které brambory loupaly, ručně vylupovala očka, pak je předávala do jiného stroje, který je krájel na plátky. Ty nabírala lopatou a sypala do vaničky s rozžhaveným olejem, s hořáky vespod. Nazlátlé a zkroucené brambůrky nabírala podběrákem a předávala je stroji, který je solil a sypal do celofánových sáčků. Polkl jsem. Paní na mne po očku pohlédla, ale pak dělala, jako bych tam nebyl.
Konvička se nepřibližoval.
Po mnoho večerů jsme tamtudy ze svých výprav chodili. Ať už to bylo do Suché k rybníkům, do Těrlicka k přehradě, na koupák, nebo jen tak někam do zahrady na kyselá jablka, vždy jsem volil cestu kolem onoho okna. Dřepěl jsem tam v jakési umíněnosti, že přece musím pohnout tím kamenným srdcem. Že mi ta paní jednoho dne jeden z těch sáčků dá. Jistě, mohl jsem ho koupit nahoře ve výčepu, ale jednak jsem ty dvě kačky za sběr starého papíru, co jsem je opatroval v kapse, potřeboval na kino, a pak – Konvička seděl naproti a čekal na výsledek mého snažení.
Jednou jsem tam přišel sám. Konvička se toho dne neobjevil. A já se u nich doma nikdy neodvážil zvonit. Přikrčil jsem se u okna a nechal se polít světlem a libou vůní fritovaných brambůrků. To už nebylo čekání na brambůrky; byl to rituál bez viditelného smyslu. Přesto mě k němu něco přitahovalo. Jako věřící do kostela.
Najednou se ta paní v bílé zástěře objevila přímo přede mnou. Trhnul jsem sebou. Dívala se mi do tváře a rty se jí pohybovaly.
„Prosím?“ pověděl jsem.
„Nic, jen… tady to máš!“ podávala mi dva sáčky. Vzal jsem je, ale nepřitáhl k sobě:
„Konvička tady není,“ řekl jsem.
„Já vím,“ řekla stará paní. Odšourala se ke svým kádím. „Vždyť to byl sousedovic kluk,“ řekla tiše, ale já ji moc dobře slyšel.
Byl? Cože?! On byl sousedovic kluk!?
Vyskočil jsem.
Běžel jsem celou cestu, v každé ruce jeden sáček.
„Panebože, ať to není pravda, Panebože…“ mlel jsem. Po tvářích se mi koulely slzy, z nosu mi teklo a já to rukávem rozmazával po tvářích.
Dveře vchodu byly poničené, jako všechny na sídlišti. Vyběhl jsem do jejich patra a zazvonil. Chvíli se nic nedělo. Ale potom jsem za dveřmi uslyšel kroky. Otočil jsem oči ke špehýrce. Dveře se pootevřely.
„To jsi ty? Zdeněk?“ řekla paní v županu, s nečesanými, do tváře padajícími vlasy. Tak nějak divně se na mne usmála. „Petr mi o tobě často vyprávěl.“ Brada se jí roztřásla. Dívala se na mne dolů, dlouho a upřeně, jako by ode mne očekávala, že když ne celého, tak aspoň kousíček jejího syna jí vrátím.
Natáhl jsem k ní ruku se sáčkem. Vzala jej, ale nehýbala se, a tak jsem jí do ruky vrazil i ten druhý. ‘Řekněte, že to není pravda!’ bublalo mi v krku, ale čelisti mi svírala odpověď, kterou jsem vyčetl z celého jejího zjevu. Chtěl jsem jí ještě něco dát, ale už jsem nic neměl.
Kmitlo mi hlavou, že bych mohl udělat už jen to, co mamince, když umřel můj mladší bratříček a ona bývala často smutná a nic ji nedokázalo utěšit: Políbit jí ruku.
Ale ruce paní Konvičkové svíraly ty sáčky pod její bradou a já nevěděl, jak se k nim dostat. A pak už bylo pozdě a moje rozhodnutí se rozprsklo jako mýdlová bublina.
Zbaběle jsem se otočil na patě a rozběhl po schodech dolů.