V objetí svého vlastního zla

   Okolí již dávno spolykala tma a právě odbila dvanáctá. I jeho pokoj je plný té nekonečné temnoty. Nenávidí ji, ale jen ona jediná naslouchá pláči jeho duše. Jen ona zná všechny studené komnaty jeho nitra. Jen ona a tak to už musí zůstat.

   Tak jako každou noc, pohodlně usazen ve svém černém koženém křesle, se nechává užírat zoufalými výkřiky svého svědomí. Na malém stolku tmavé barvy leží nedopitá sklenka whiskey. Nad ní se vznešeně vznáší hustý dým z doutníku, jež něžně svírá mezi prsty. Luxusní venkovské sídlo nedaleko New Yorku je obehnáno chladnou podzimní nocí. Srdce má opět otrávené samotou. V pokoji je ticho, ale slyší stíny jeho hříchů, jak k němu promlouvají. Pozorují jej. Jsou všude kolem něj. Ne, teď již není úniku!

  Slabá měsíční zář se prodírá černočernou nocí až do pootevřeného okna. Marně se snaží zahubit tmu v jeho pokoji. Tahle tma je nesmrtelná, stejně jako temno v jeho duši. Existuje vůbec něco černějšího než dnešní noc? Ano, existuje. Existuje něco, co je černější než všechny noci světa. Existuje totiž něco, co je černější než cokoliv na světě. Ach, jak prohnilé svědomí! Svědomí má prolezlé zlými červy a na celém širém světě není nic, co by jeho tmavé svědomí dočista uzdravilo.

    Vzpomněl si na svou oblíbenou knihu. Knihu, jež nese název „Obraz Doriana Graye“. Jak by asi vypadal portrét jeho duše? Ne, nechce to vědět. Uvnitř něho spí tím nejhlubším spánkem temný stín. Cítí ho tam.  Je to jako soukromé peklo uvnitř něho samotného. Ano, jeho nitro je rájem pro zlé démony, které si zde za dlouhé roky vypěstoval a krmí je každý další den. Existuje cesta zpět? Může být jeho duše ještě spasena a všechno to zlo očištěno? Bože, odpověz, jak může jít zkaženost a bláhovost ruku v ruce? Ach, jaká troufalost, vpouštět mezi rty Boha!

   Pálí ho každý pohled do toho nicotného černa, jež se nesměle rozplývá v okolí jeho srdce. Je to jako mučivý oheň, který mu bez sebemenšího projevu slitování spaluje srdce na popel. Skrývá zde hluboké jizvy, které si ale způsobil sám svou krutostí.  Rány na duši, které si způsobil svými projevy nelidskosti. Ale teď, když tu opět sedí v křesle, hledí do prázdna, kouří doutník a popíjí whiskey, teď je jedna z těch výjimečných chvílích v jeho životě, jelikož právě v této chvíli je člověkem. Smutná je skutečnost, že teprve na konci dne je tím, čím touží být – člověkem. Prostým a pouhým člověkem.

   K čemu mu vlastně je jeho bohatství? K čemu všechen ten slepý respekt? K čemu krásné ženy, které do něj nedokáží vehnat světlo? Všechno co má – nejlepší skotská whiskey, kvalitní kubánské doutníky, drahá auta, luxusní domy – všechno je potřísněno krví a slzami. Je naprosto ztracený. Poslední kapka něhy, jež mu byla přilepena na srdci jako ranní rosa, již dávno nadobro vyschla.

   A tak dopil třetí sklenku skotské, dokouřil i doutník, takže je čas jít spát, jak má ve zvyku. Ještě než ulehl do postele, pomalými kroky přistoupil k pootevřenému oknu. Měsíční zář jej pohladila ve tváři. Pak pohlédl na noční oblohu. Zdobilo jí nespočet svítících hvězd a on měl pocit, že snad vědí, že je pozoruje. Byl uchvácen jejich počtem. Možná to jsou ztracené duše, možná andělé. Na chvíli přivřel své znavené oči, naposledy do sebe nechal vplout studený noční vzduch a potom okno zavřel.

   V následujících okamžicích již ležel v posteli. Všudypřítomná tma ho objímala ze všech koutů pokoje. Dotýkala se ho, křičela na něj. On však jen ležel a připravoval se na další den. Sužovalo ho hořké vědomí, že ten den nebude jiný. I když bude jíst jiné jídlo, mluvit s jinými lidmi a používat přitom jiná slova, ten den nebude jiný. I když bude oblečen v jiném oděvu, uvidí i uslyší něco jiného, ten den nebude jiný než den včerejší. Až bude jeho spánek u konce, prožije stejný den, který prožívá už celé roky. Pořád znovu a znovu. Náhle mu slza tiše zvlhčila pravou líci. Líně stekla až dolů, kde něžně políbila jeho rty. Spolkl ji. Slaná chuť ho lehce škubla v srdci. Pak zklidnil mysl a zpomalil tep. Přitiskl k sobě oční víčka a klidnou chůzí se odebral do říše snů.