Těžká noc

„...bílé světlo je ve skutečnosti složeno z barevných světel...“ mumlala si pro sebe fyziku. Seděla na střešním parapetu, dlouze se zadívala na černou zahardu pod ní. Lampy jen skomíravě osvětlovaly ulici a i hvězdy dnes vypadaly poněkud zasmušile. Měsíc ani nebylo vidět. Opět obrátila oči k rozkladu světla, když jí projel nepříjemný pocit. Trhla sebou. Něco ji donutilo se podívat znovu z okna na temnou cestu. Nic neviděla. Nevěděla, co jí polekalo a bádavě zrakem prohledávala obraz pod oknem. Stará lampa, štěrková cesta, chodník, oprýskané zábradlí, keř pohybujicí se ve větru...Cink. Tentokrát se už dobře známého zvuku nelekla, vzala do ruky mobil a přečetla si smsku: „Už spíš, zlatíčko?“ Ulevilo se jí. Pocit bezpečí, který ji dával její kluk, byl nedocenitelný. Odepsala mu podobně sladkými slovy a znovu začla věnovat svou pozornost sešitu, který ji ležel na klíně. Jenže než tak učinila, naposledy probádala noční svět. Už ani ne ze strachu, spíš pro jistotu. Stará lampa, štěrková cesta, chodník, oprýskané zábradlí, strnulý keř...

Zima nebránila divákům, aby nadšené tleskali. Na podiu stála skupina herců- všichni štastní a spokojení sami se sebou. Z podia nebylo moc dobře vidět do publika. Marně očima hledala svého milého. Začala se bát, že nepřišel. Když už začala smutnit a nevšímala si tleskajícíh ani ostatních herců vesele se klanících, přišel k ní a vtiskl ji puget růží. Oči se jí rozzářily. Chtěla ho mít pro sebe, teď a tady. Chtěla ho obejmout, líbat... jenže tu musela stát a čekat.

Z publika zářilo do tmy několik desítek párů očí. Štastné, spokojené, znuděné, snobské, dětské, dospělé... a jedny fanatické. S nenávistí v očích zahlížel na černovlasého mladíka, který zamilovaně hleděl na Martinu. Na jeho Martinu! Seděl tam a zatínal pěsti místo toho, aby tleskal. Když odvrátil svůj pohled od něj a podíval se na ni, jeho srdce to obměkčilo. Byla nádherná. Černé vlasy ji spadaly v loknách na záda a rámovaly krásnou světlou tvář, jíž dominovaly upřímné oči a plné rty. Její dokonalou postavu sic halila dlouhá růžová roba, nicméně jí to na kráse neubralo. Dozvuk minulosti její postavě dodal ještě jakýsi punc božství. Smála se a v očích měla jiskru. Uvolnil pěsti a tleskal. Tleskal až ho bolely dlaně, ale nevadilo mu to. Jednou, pomyslel si, jednou...

Seděla poklidně v autobuse a dívala se na ubíhající se krajinu. Cink. Po chvilce hrabání v tašce našla mobil. Příchozí smska byla od cizího čísla:

„Jsi nádherná.“ Martina se pousmála, čekala, že to bude nějaký její kamarád, který ji škádlí a rozhlédla se kolem sebe.

„Neotáčej se.“ Další smska. Tohle Martinu zmátlo. Její srdce uchvátil jakýsi pocit nevolnosti- pocit nebezpečí. Vystoupila hned na příští zastávce i když to měla domů ještě daleko.

„Takhle mi neutečeš, vím, kde bydlíš.“ Martina se vyděšeně rozhlížela po odjíždějícím autobusu, ale nezahlédla nikoho, koho by čekala. Ano, mnoho lidí ho nevidělo a přece nebyl neviditelný. Byl středně vysoký, hubený, měl úzká ramena a vklenutý hrudník. Hrbil se a měl nohy do x. Měl po ramena dlouhé rovné vlasy barvy zetlelého listí a v bledém obličeji tajemný výraz. Když se schoulil na sedadle v autobusu do klubíčka a přetáhl si šedou kapucu přes hlavu, opravdu byl se stal neviditelným. Nikdo ho neviděl, ale on viděl všechny a JI.

Byla teplá letní noc. Byla tma, ale člověk se venku nebál. Byla sama doma jen s mladším bráškou, který už spal. Seděla v obýváku, odkud měla výhled na všechny vchody do domu. Byla za ty poslední měsíce vystreslá. Tisíce mailů, stovky smsek, občas i dopisy přímo do schránky. Děsilo jí to a měla nervy na dranc. Oproti tomu se nikomu nesvěřila, rodičům, kamarádům, svému klukovi. Byla statečná. S chladnou tváří se to snažila přecházet i když v srdci jí rostla nekontrolovatelná panika.

Teď byla víceméně klidná. Válela se na gauči a četla si román. Najednou uslyšela šustění. Prudce zavřela knížku a vyskočila na nohy. Nic neviděla. Všechno se zdálo být v pořádku. Srdce se snažilo vyskočit z hrudníku a ona jen stála a rozhlížela se kolem sebe. Po chvíli si zase sedla a chtěla se četbou uklidnit. Tentokrát se ozval jiný zvuk, jakoby škrábání. Martina sice měla kočku, která právě byla venku a mohla se snažit dostat domů drápky, ale byla moc vyděšená nato, aby se jen pohnula, natož aby kočce otevřela. Vždycky tu byla možnost, že to není kočka. Už nemůžu. Uvědomila si a zvedla telefon. Zpaměti vytočila dobře známé číslo.

„Ahoj, prosím tě přijeď sem, rychle a na nic se mně neptej.“ Zakvílela do telefonu.

„Co se děje, zlato? Jasně, hned jsem tam.“ Zavěsil. Cítila se trochu klidněji. Dával jí pocit bezpečí. Ještě, že ho měla. Miluji tě. Pomyslela si.

Nevěděla, co má dělat než její milý přijede. Stála bezradná v obýváku a jen se modlila, aby se její spící bráška nevzbudil a nesešel dolů. Určitě by se ptal, proč je tak nervozní a ona by mu to nedokázala (nemohla) vysvětlit. Po chvíli se odhodla a co nejtišeji docupitala do kuchyně. Ze skřínky vytáhla největší nůž na maso a pevně ho stiskla v pravé ruce. Tentokrát si nestoupla doprostřed místnosti- bylo na nic moc vidět- a zaujala místo v chodbě za dveřmi a trpělivě čekala.

Když už si myslela, že je to pryč, ozval se rámus, který ji málem ochromil. Někdo shodil popelnice? Stiskla nůž tak pevně až jí zbělaly klouby na ruce a orosila se studeným potem. Pár vteřin děsivého ticha, bylo horších než kdyby vybuchla atomovku v sousedství. Dýchala trhaně a už jen čekala, kdy se zhroutí. Pak někdo zaklepal na dveře. Zarazila se. Krve by se v ní nedořezal. Přísahala, že trvalo celé hodiny než nahlédla kukátkem, kdo to je. Byl to její milý. Vypadal ustaraně. Koutkem oka ještě zahlédla, jak se jeho moped válí na hromadě spolu s popelnicemi a znatelně se jí oddychlo. Odemkla a pustila ho dovnitř. Ihned za ním zavřela na tři západy a vrhla se mu kolem krku.

„Ještě, že si přijel, už jsem myslela, že...“

„Pro tebe přeci všechno.“ Odpověděl.

Potom si oba sedli na gauč a ona mu vše vyprávěla. Jak ji před půl rokem začal někdo obtěžovat a od té doby ji ničí. Trpělivě ji poslouchal dokud neskončila. Když dovyprávěla svůj příběh, ulevilo se jí. Jako by těžké břemeno, které nesla sama, najednou už bylo zcela pryč. Rozplakala se. Nebyl to ten štkavý hysterický pláč, spíš taková pokojná čirá emoce. Přitáhl si ji k sobě, hladil ji po vlasech a líbal ji na čelo.

Když se úplně uklidnila a oschly ji zrůžovělé tváře, usmála se na něj.

„Miluji tě.“ řekli oba najednou.

„Jediný, co mě mrzí,“ začal, „je, že si mi to neřekla dřív.“ S výčitkami v očích se zadívala na zem. Přítáhl si ji k sobě a vášnivě ji políbil na rty.

„Ale už je dobře.“ A usmál se úsměvem, který to jen potvrzoval.

Když se ráno vzbudila, zjistila, že mu spí na rameni. Podívala se na něj a pohledem mu poděkovala. Měl ohromné fialové kruhy pod očima. Musel mě hlídat celou noc. Došlo jí. Líně vstala, protáhla se a podívala se z okna. Strnula. Vstal a vzal ji kolem pasu. Když uviděl její kočku zohavenou a bez hlavy pod oknem a na chodníku nasprejované takřka dětským písmem „Kurva“, bylo mu do breku.