Úmrtí v rodině

                                                                               ÚMRTÍ V RODINĚ
     
     Dědovi chcíplo tamagoči. To je taková japonská elektronická jako hračka ve tvaru vajíčka či jakéhosi kuřete, a je to naprogramováno tak, že to má simulovat péči o dítě nebo o nějakého domácího mazlíčka. Když to nějak zakňourá, musí se na tom něco zmáčknout, a když to zakňourá nějak jinak, musí se zmáčknout něco jiného. Také se to prý umí smát.  Já jsem to nikdy neviděl, ale jak jsem slyšel, vyžaduje to stálou péči a když to nemačkáte jak se náleží, tamagoči ztichne nadobro; tím dá najevo, že v Pánu vypustilo duši. Děti po tom prý touží a s láskou se o to starají – než je to přestane bavit. Pak to pověsí na krk rodičům a těm je jen chabou útěchou, že se to nemusí venčit nebo přebalovat, stejně je to otravuje ve dne v noci. Nesmějí tomu ovšem dát zahynouti, protože smrt takového miláčka je pro dítě hotovou tragedií. Náš děda se tedy nestaral dostatečně a tamagoči zmlklo.
     On je to vlastně můj tchán, ale říkáme mu děda, protože je to dědeček našich dětí – roztomilých stvoření, na která je radost se podívat. Kromě toho je to také dědeček několika protivných spratků, které přivedli na svět sourozenci mé ženy. A právě jeden z nich, ta ze všech nejvíc rozmazlená, oblíbená a ufňukaná vnučka svěřila dědovi tu podivnou hračku do péče, protože jede s rodiči na dovolenou a sama by se o ni nemohla starat. Dala tedy dědovi potřebné instrukce a spokojeně odjela.
     Děda, jak se patří poučen, se začal starat, několikrát kňouravou hračku uklidnil a pak ji strčil babičce pod polštář. Vytřeštěná babička s detektivkou v ruce vyletěla z postele rychlostí, jakou ještě nikdy nevstávala. Když zjistila, co se jí to hihňá pod hlavou, oznámila dědovi, že se mu pomstí – přijde za ním do hospody a udělá mu tam ostudu, jakou ještě nezažil. „Taky dám pusu tomu dolezovi, co mě pořád uhání!“ prohlásila výhružně. Děda jen zahučel, že to bude dolezu stát nejméně dvě piva, sebral kňouru a jal se o něj pečovat.
     Netrvalo dlouho a děda seznal, že by k němu měl vstávat i v noci, ba že by ho musel brát s sebou i do práce. Zastrčil ho tedy do skříně mezi srovnané deky, aby ho neslyšel, a pustil ho z hlavy. Ubohé tamagoči tam zřejmě ještě nějakou dobu volalo o pomoc, a pak, jak mu velel nelítostný program, utichlo docela.
     Já ale musím uvést, že náš děda s babičkou nejsou žádní staříci, jsou to velmi zachovalí padesátníci, všelijak sportují, udržují se v kondici a kdyby chtěli splynout s davem, musel by to být dav lidí nejméně o generaci mladších. Však také když se tak někdy sejdeme, jejich děti, zeťové a snachy, je to právě ten dav, o kterém mluvím. Okem byste je podle věku od nás nerozlišili.
     Ostuda, o které babička mluvila, měla spočívat v tom, že se mezi řečí zlehčujícím způsobem zmíní o dědově domácí činnosti, a to ve všech směrech. Zmíněný doleza pak byl dědův dávný kamarád, a vlastně i babiččin. Čas od času tvrdil, že náš děda rozhodně nemůže být schopen věnovat se své ženě tak, jak si takový květ zaslouží. On že by mu předvedl, jak na to, jen kdyby milostivá nastavila líčko k políbení.
     V pátek pak babička opravdu přišla za dědou do hospody splnit svou hrozbu. Zlehčující zmínky na dědovu adresu sice vynechala, ale když vešel kamarád doleza do dveří, přistoupila k němu, a řečeno dědovými slovy, nabídla mu své rtíky. K samotné exekuci ovšem nedošlo, protože překvapený přítel trochu zaváhal. Toho děda využil a vyložil mu, že zadarmo to nebude. Na to kamarád prohlásil, že jestli se vůbec má něco platit, tak bude platit děda jemu, protože on vlastně za dědu vykoná práci, na kterou děda nestačí.
     Takové kupčení s její přízní se ovšem babičky hluboce dotklo, takže měli oba co dělat, aby si ji udobřili. Každého je to přišlo na jedno pivo a kalíšek becherovky. Před odchodem si pak ještě poručila griotku, protože je na sladké, a domů přišli příjemně rozjařeni. Po nějaké mrtvole ve skříni ani nevzdechli.
     Nevím, jak dlouhý čas bez péče potřebuje takové tamagoči aby zesnulo, ale touhle dobou patrně už bylo po smrti. O nic živější nebylo ani po příjezdu zrekreované majitelky. Ta okamžitě zjistila pravý stav věcí a spustila nářek, na jaký se nebohé tamagoči nezmohlo ani v dobách své největší slávy.
      „Tys jí  to zničil!“ úpěl teatrálně její otec, „jak to, žes jí to neuhlídal?“
     „Byli jste u toho oba, když mi to dávala, měli jste mi říct, co to obnáší. Přece k tomu nebudu vstávat.“

      „Tak jsi jí to neměl slibovat.“
      „Tak už to hergot zas nějak natáhněte nebo co, ať přestane ječet!“ pokusila se babička vstoupit do děje.
      „Když to už nej–de,“ vzlyká nešťastné dítě, „Bubík už je úplně mrtvej.“
      „Uděláme mu hrobeček!“ navrhl děda, aby nějak přivedl vnučku na jiné myšlenky. „Dospod dáme travičku, navrch chvojíčko, zazpíváme mu... tuhle znáš? Pá, dadadadadada dá...“ spustil pochod padlých revolucionářů.
      „Ještě si z ní dělej legraci!“ vybuchl její otec.
      „Pam – padam,“ dokončil děda hudební myšlenku. „Museli jste vědět, že tohle dělat nebudu, nejsem blázen.“
      „Ale slíbils jí to.“
     Jenže děda si také umí dát dvě a dvě dohromady.
      „To jsi k němu v noci vstávala?“
      „Ne–é... oni se k němu střídali, taťka s mamkou.“
      „A co když jsi byla ve škole?“
      „Oni si ho brali do práce.“
      „A kdy ses o něj starala ty?“
      „Jenom když jsem si s ním hrála.“
      „Vy jste se tý potvory zbavili na můj účet,“ syčí děda na syna, aby ho vnučka neslyšela. „Vy máte pokoj a já jsem ten špatnej.“
     Syn jen zarputile mlčel.
     A pak začal děda jednat. „Ukaž!“ sebral vnučce to ztichlé kuře a odebral se s ním k telefonu. Pak začal obvolávat známé, ve snaze něco potřebného zjistit. Ani nepostřehl, kdy návštěva odešla.
     Dozvěděl se zajímavé věci: Tamagoči vůbec nelze oživit. Nic to není, ale musí se to umět. Po čase ožívá samo. Některé druhy mají víc životů, a je (není) to v návodu. Určitě se to dá nějak zjistit.
     Jenže děda nemá čas něco zjišťovat. Jestli se dítě zaujme něčím jiným, mohl by přijet s oživlým tamagočim třeba na bílém koni a setkal by se jen s chladným přijetím. On ale pro svůj plán potřebuje dívčino nadšení, jinak by navrácení hračky nemělo ten správný efekt. Využil tedy té jediné správné informace, kterou získal: kde se to dá koupit. Tam mu přálo štěstí a on si mohl vybrat, jak sám řekl, identické dvojče uhynulé hračky. Doma pak pod lupou kopíroval každý škrábaneček, odřeninku, a hlavně kdejakou stopu po upatlaných prstíčkách.
     Kamufláž zřejmě byla dokonalá. Rozzářená vnučka bez váhání označila podvržené dítě za svého Bubíka a hned ho svěřila do péče svým rodičům.
     Později děda přiznal, že by si nikdy nepomyslel, jaké zadostiučinění pocítí při pohledu na zoufalství v očích svého syna a jeho ženy. Ono z nich pak pomalu vylezlo ještě něco: Hned večer ztrátu tamagoči náležitě oslavili. Byla to pro ně znovunabytá svoboda, jak ale vidíme, velmi krátká.
      „Vždyť oni oslavovali úmrtí v rodině, chápete to!?“ hrozil se děda, když líčil celou událost své stolní společnosti u piva. „Dovedete si to vůbec představit?“
      A přátelé u stolu vrtí hlavami, že ne. Nechápou to, ba ani představit si to nedovedou.
     Jen kamarád doleza k tomu dodal, že je to vinou špatné výchovy v dětství a dospívání. Že z dědečkova syna nemohlo vyrůst nic dobrého, jako vzor měl přece před očima pochybný příklad svého otce. U dcer je to něco jiného, ty měly za vzor bytost tak dokonalou, jako je naše babička, které je pro dědu škoda, tím spíš, že on rozhodně nemůže být schopen věnovat se jí tak, jak si takový květ zaslouží. Však že ji také jednou umoří, jako to ubohé kuře. Určitě prý by ji už dávno zahrabal někam do skříně pod deky, jen kdyby také mohl sehnat duplikát, aby svůj čin nějak zamaskoval.