Zlatí Češi aneb Perný týden Ing. Loutky

Krátce jsem se zdržel v kavárně. Zaplatil jsem si půlhodinu a do jednoho z počítačů jsem nastražil aplikaci pro automatické rozesílání Otova posledního pamfletu. Netrvalo to dýl než deset minut. Správce si toho dřív nebo později jistě všimne, dokument se ale do tý doby rozešle ven. Těžko říct, jestli si text skutečně někdo přečte či zda se rozbije o první spam filtr. Za pokus to stojí, pravil by Ota. Zaměstnanec si mě dlouze prohlížel, perfektně si zapamatoval můj ksicht. Bylo by nebezpečný chodit sem znovu. Narazil jsem si čepici a vyšel ven. Nikdo mi nebránil. Ruce jsem zabořil hluboko do kapes a shrbenej jsem zmizel za nejbližším rohem. Neměl bych tak riskovat.

Malou oklikou jsem přišel k antikvariátu. Zamířil jsem k pokladně. Ota zrovna vypisoval faktury, netvářil se u toho bůhvíjak nadšeně.

"Mám u vás zamluvenýho Jiráska," řekl jsem. Bylo to znamení.

Ota odložil propisku a pozorně se na mě zadíval. "Vzpomínám si," zabručel. Šel do skladu a za malou chvilku se vrátil s balíkem dvou nebo tří knih. V jedné z nich se skrývaly instrukce. Zaplatil jsem a s knihami v podpaží jsem znovu vyšel na mráz. Šlo to jak po másle. Doma jsem do svýho počítače naťukal Otův novej text. Moc jsem mu nerozuměl a několik odstavců bylo v angličtině. Výslednej soubor jsem přesunul na disketu, počítač při tom chrčel jak bláznivej tuberák. Promazal jsem paměť, roztrhal originální rukopis a disketu pečlivě ukryl. Nic víc se prozatím dělat nedalo. Před spaním jsem si ještě přelouskal několik lejster, způsobilostní prověrka se blížila a já netoužil po přeřazení do jinýho oddělení. Do půlnoci jsem se převaloval, nemoh usnout. Z ulice doléhaly zvuky autobusů, vzdálené mumlání opilců a jekot policejních sirén. Kdysi mě nenechalo spát ledatak štěkání sousedovic čokla.

Prověrka přišla mnohem dřív, než kdokoliv z nás čekal. Komisař se dokutálel hned následující den. Po úvodním slovu si nás jednoho po druhém volal k sobě do kanceláře. Byl jsem čistej jak čerstvě vybělená stěna. Nájem platím včas, nikdy však s předstihem. Na účet mi chodí pouze peníze z podniku. Z bankomatu si vybírám pravidelně a po malých částkách. Nespořím do budoucna, nežiju však ani ze dne na den. Nakupuju po cestě z práce. V odlehlejších čtvrtích platím jen v hotovosti. Koncem měsíce chodím do knihovny, abych si půjčil jednu nebo dvě neškodný slátaniny. Neznám svoje sousedy a doufám, že ani oni neznají mě.

„Vybíráte si z konta,“ vydechl tlouštík při pohledu do mojí složky. „Na co?“

Otázka mě nemálo zaskočila. „Leckde neberou karty,“ řekl jsem po chvíli.

„Kde dneska neberou karty, milej zlatej, povězte mi to.“ Byla to jenom hra. Škádlení.

„Kupříkladu na veřejných záchodech,“ pokusil jsem se o žert.

„Takže vy mi tu tvrdíte, že měsíčně utratíte skoro dvě tisícovky za veřejný záchodky, rozumím tomu správně? Nepřál bych si mít váš měchýř.“ Bral svou práci náramně vážně.

„Drobný výdaje,“ zamumlal jsem. „Občas si koupím pár knížek v antikvariátu.“ Komisař povytáhl obočí, ale neřekl už nic. Mávnul prackou, čímž mě poslal ven. Po pár hodinách jsem se dozvěděl, že jsem prošel. Prošli jsme všichni. Šéf zorganizoval malou oslavu u nás v kanceláři. Marie připravila chlebíčky a s šéfovou pomocí přitáhla bednu s pitím.

„Na nás, chlapi! Na vývoj!“ řval šéf . Jinak je to vcelku šikovnej programátor a slušnej člověk. Popíjel jsem s ostatníma, ale nijak jsem to nepřeháněl. Dostal jsem totiž bláznivej nápad. Šéf nechal ležet peněženku na stole. Ve vhodný chvilce jsem ji sebral a vytratil se do vedlejší místnosti. Měl jsem štěstí. Ve šrajtofli měl ten vůl zastrčenou i čipovku. Prošel jsem ještě o několik kanclů dál. Zasednul jsem k jednomu z počítačů a pomocí karty jsem se přihlásil do systému. V našem systému byla spousta chyb, v minulosti jsem jich sám několik nasekal. Nikdo jinej by ty chyby nedokázal zneužít tak rychle a efektivně jako já. Pomocí jedné z děr jsem se dostal do databáze, vytáhnul jsem si seznam lidí, které úřad vyplatil neoficiální cestou. Mohlo se jednat o úplatky, prémie za speciální úkoly či procenta z obchodů. Získal jsem jména, částky, časy a hromadu dalších dat. Bylo mi jasný, že někde venku existuje člověk, kterej za moje informace rád zaplatí pohádkovej balík. Ota ho najde, možná už ho zná. Neriskoval jsem z nějakýho romantickýho poblouznění. Toužil jsem vypadnout z toho srabu. Data jsem si uložil na tříapůlpalcovou disketu, kterou jsem našel ve psacím stole. Zametl jsem digitální stopy, vypnul počítač a běžel jsem zpátky, než si někdo všimne mojí nepřítomnosti. Bylo jistý, že šéf bude mít co vysvětlovat, jestli si někdo pozorně prohlídne elektronickej výpis akcí z dnešního večera. Nijak jsem to tomu chudákovi nepřál, ale byla to přece hloupost nechat kartu na stole, no ne?

U jedněch dveří mě zahlídla Marie. Schoulil jsem se do kouta, ale bylo pozdě. Šla ke mně. Jediný, co mě napadlo, bylo vrazit si prst do krku a začít zvracet. „Udělalo se mi zle,“ vysoukal jsem ze sebe. Chápavě mě vzala kolem ramen a odvedla na záchod. Dokonce mi pak pomohla vytřít svinčík z podlahy. Pěněženku jsem později upustil vedle šéfova stolu. Zvládnul jsem to na jedničku. Štěstí mě opustilo až doma. Vrazil jsem disketu do mechaniky, ale nepodařilo se mi ji načíst. Magnetická čtečka vypověděla službu v ten nejhorší možnej moment. Zbývalo mi jenom doufat, že data jsou v pořádku. Před spaním jsem ještě sepsal list pro Otu, musel jsem jednat rychle. O zastaralý informace nikdo nestojí.

Následujícího dne jsem se zastavil za Břéťou – chlapíkem ze skladu. „Sháním čtečku tříapůlpalcových disket,“ řekl jsem. „Je to důležitý.“

„Tak to ti přeju hodně štěstí, kamaráde,“ zazubil se ten dobrák. Nerozbil jsem mu hlavu o betonovej sloupek. Otočil jsem se a loktem převrhl jednu z plechovek na polici. Šroubky se rozkutálely po podlaze. „Ti teda pěkně děkuju,“ pravil Břéťa.

Po práci jsem spěchal do antikvariátu, abych předal svůj vzkaz. Říkal jsem si, že hledání kupce nějakej čas zabere, mezitím určitě seženu funkční mechaniku. Snad bude Ota rozumnej. Musí. Dluží mi to. A pořád mám ještě eso v rukávu, uchechtl jsem se. „Zajdu za tlouštíkem a všechno mu vyklopím,“ hrozil bych. „Blázne! Jedeš v tom taky!“ vyštěkl by Ota. „Dobrý den, pán komisár. Vy nejlíp budete vědět, co s tím.“ Bázlivě bych mu předal originál Otova pamfletu. „Našel jsem to v knize z antikvariátu, celou noc jsem kvůli tomu probděl!“ Asi bych neměl to srdce. No jo kruci! Stejně nemám žádnej originál. Musím to vymyslet jinak. A nejspíš ani nebude třeba, nějak se s Otou přece dohodnu.

Moje vzletný úvahy zarazil až pohled na Otův obchůdek. Žlutá páska oddělovala prodejnu od zbytku ulice. Dveře byly zapečeťený a u zábrany postával chlapík v policejní uniformě. Pokračoval jsem v chůzi. Leknutím se mi rozbušilo srdce. Spěchal jsem domů a snažil se nejednat zbrkle. Ze skrýše jsem vytáhnul disketu s opisem Otova posledního textu. Přejel jsem po plastovém obalu magnetem. Mělo by to stačit, ale pro jistotu jsem disketu rozlámal a vyhodil do venkovního kontejneru. Šel jsem spát, před ulehnutím jsem vypil dvě decky červenýho, abych líp zabral. Nijak zvlášt mi to nepomohlo.

Druhej den jsem se snažil normálně pracovat. Marná snaha - nepřítomně jsem se ploužil sem a tam. „Pane Loutko, na slovíčko,“ pozval si mě komisař k sobě krátce před polednem. „Posledně jste se zmínil, že svou hotovost utrácíte v antikvariátech, jistě si na to vzpomínáte.“ Nasucho jsem polkl.

„Vzpomínám si… jistě…“ vykoktal jsem.

„Uklidněte se, o nic nejde. Chodíte také do antikvariátu na Pionýrské ulici?“

„Ano… chodím i tam… proč se ptáte?“ Komisař mlčel. Mávnul dlaní a já se vytratil z jeho kanceláře. Myslím, že není třeba zdůrazňovat, na které ulici stojí Otův antikvariát.

Po práci jsem spěchal do bazaru. Zaprášená špatně větraná prodejna byla plná nejrůznějšího harampádí. Chlapík ve špinavých modrákách pobíhal od jedné rezavé hromádky ke druhé a cosi si zapisoval do diáře.

"Sháním čtečku tříapůlpalcových disket," řekl jsem.

"Bohužel," zakroutil hlavou. "Tydle hračky se tu nikdy moc neohřejou."

"Stará čtečka se mi rozbila… nutně bych potřeboval funkční."

"Můžete se stavit za pár dnů. Třebas budete mít štěstí." Otočil jsem se a šel ven. "Jestli fakt hodně spěcháte," řekl ještě ten prodavač. "Moh byste ten váš krám přinýst, třebas mu dokážu vdechnout život." Za hodinku už se nad mou rozbitou mechanikou skláněl s pájkou v ruce. "Nejspíš bude stačit poštelovat čtecí hlavu." Netrvalo to ani dvacet minut. Zaplatil jsem za opravu a pak jsem pelášil pryč.

Konečně jsem mohl překontrolovat zcizená data. Byla v naprostém pořádku. Zbývalo však nejtěžší - sehnat kupce. Nevěděl jsem jak. Tupě jsem zíral z okna a snažil se něco vykoumat. Dopil jsem zbytek červenýho. Šel jsem si ven provětrat hlavu, koupit víno. Zamířil jsem na Pionýrskou. Ve vinárně jsem si nechal natočit dva litry, usadil jsem se na zastávce a hleděl jsem naproti přes ulici na Otův antikvariát. Setmělo se. Nikde ani noha.

Pomalu jsem se zvedal, že půjdu domů. Kolem antikvariátu se mihnul stín. Drobná postava se zastavila přímo před výlohou. Sehnula se a podlezla policejní pásku. Ozvala se tlumená rána  a řinčení padajících střepů. Připlížil jsem se blíž. Vevnitř už někdo šmejdil, svítil si baterkou. Protáhnul jsem se dovnitř, ale zloděj si mě musel všimnout. Baterka zhasnula a šramot ustal. Minutu nebo dvě jsme oba čekali zalezlí ve tmě.

„Jsem Otův kamarád, hlídám mu krám,“ řekl jsem. „Hele, když prostě odejdeš, nechám to tak. Nic se ti nestane.“ Po chvilce bylo slyšet šramot. Postava se sunula směrem k rozbité výloze. Dostal jsem baterkou přes obličej. Padnul jsem na zem, chňapl jsem po tom sviňákovi, přitáhnul si ho k sobě a bušil do něj hlava nehlava. Byl to drobek a nechal se až podezřele snadno přeprat. Nahmatal jsem baterku a posvítil si na toho syčáka. Místo něj však na zemi ležela potlučená blondýna. Měl jsem to poznat. Přenesl jsem ji do zadní místnosti, zavřel jsem dveře a rozsvítil lampu. Ještě před malou chvilkou to muselo být vcelku pohledný děvče. Navlhčeným kapesníkem jsem ji setřel krev z obličeje. Měla rozseklej ret, ale nebylo to nic hroznýho. Čekal jsem, až se trochu zmátoří.

„Kdo jsi?“ zeptala se. „Myslela jsem, že policajt.“ Opatrně si prohmatala tvář. „Pracuju v tiskárně,“ vysvětlovala pomalu. „Dělala jsem pro Otu letáky. Chtěla jsem to tu prohledat, zamést stopy. Byl to blbej nápad... měla jsem hroznej strach.“

„Policie to tu určitě prohrabala skrz naskrz. Kdyby na tebe něco měli, věděla bys to. Měli bychom jít pryč.“ Kývla. Vytratili jsme se ven. Na ulici na nás nikdo nečíhal.

„Půjdem ke mně, tam si budem moct promluvit,“ řekla. Než jsme dorazili k ní domů, obličej ji hrozivě natekl. Bydlela v malém bytě, jehož jedinej pokoj sloužil jako kuchyň i ložnice.

„Dělal jsem pro Otu různý věci,“ vysvětloval jsem. „Nejčastěji jsem rozesílal články. Před pár dny se mi podařilo sehnat důležitý data. Člověk, jenž by mi ty data předal, ale chce peníze. Hodně peněz. Ota sehnal kupce, bohužel nás nestačil spojit.“ Zamotával jsem se do toho. „Jsou to cenný informace z Úřadu bezpečnosti.“ Zakroutila hlavou, nemohla mi nijak pomoct. Pár minut jsme se vykecávali, ale nic podstatnýho už jsem se nedozvěděl. Možná jsem ji toho pověděl až moc, napadlo mě.

„Hrozně mě bolí hlava,“ řekla. Pochopil jsem to jako pokyn k odchodu.

Druhej den v práci mě čekal další šok. Šéf nepřišel. Mohl bejt nemocnej. Mohl zaspat nebo musel jet s děckama k doktorovi. Mohlo se stát cokoliv. Stáhlo se mi hrdlo. Šéf už se ten den neukázal. Po kanceláři se šeptalo cosi o úniku dat. Byl pátek. Ve tři jsem to zapíchl a spěchal jsem domů. Měl jsem dva dny k dobru. Do pondělka se mi musí podařit zdejchnout, uklidňoval jsem se. Něco určitě vymyslím.

Nevymyslel jsem nic.

V sobotu jsem se zastavil za potlučenou blondýnkou – jmenovala se Monika. Vypadala už mnohem líp a byl jsem za to rád.

V neděli se nečekaně oteplilo. Přestal jsem si lámat hlavu, vyrazil jsem na venkov. Našel jsem dům, v němž jsem kdysi vyrůstal. Aspoň myslím, že to byl správnej barák. Těžko říct. Byl jsem moc malej, když jsme se přestěhovali do města. Seděl jsem v trávě, na malou chvilku jsem si zdřímnul. Posledních pár dnů mě zmohlo, byl jsem unavenej jak nikdy v životě. Na pár hodin mi ale bylo krásně. Když jsem se pak vrátil do svýho bytu, čekali tam na mě. Možná mě prásknul Ota a možná mě sledovali už delší dobu. Třeba jsem nechal stopu v systému, mohl mě taky dostat záběr pouliční kamery nebo si Monika pustila hubu na špacír… nevím...