Nevinná

Sedím tu a čekám na zázrak,
který se nestane.
Každý snaží se vyvíjet nátlak
na mé srdce týrané.
Čekám na to, kdy ke mně se vrátíš,
a mé utrpení tím tak zkrátíš.
To je ten zázrak,
který se nestane.
Z mrtvých totiž ani upír,
nikdy nevstane.

Vina má mě nikdy neopustí,
sama sobě nikdy neodpustím.
Kdybych z útesů nechtěla skákat,
k té pitomosti se nenechala zlákat,
byl by jsi na živu.

Bohužel. Přišla jsem moc pozdě,
již na hranici končil život tvůj.
Má mysl se ocitla v nejtemnějším hvozdě,
prosím, jen mě nelituj.
Nezasloužím si lítosti, ani ničeho jiného,
žádné jistoty, ani slova vlídného.
Kvůli mně tvůj život tak brzy skončil,
tys rovnýma nohama do smrti skočil.
Aro sám ti utrhl hlavu a na kusy tě roztrhal,
naše společné životy tím nadobro zpřetrhal.

Na Ara svou vinu házím,
sama sebe ve tmě ztrácím.
O mou záchranu se stále někdo snaží,
ale mé srdce se stále v žáru žalu smaží.
Proč? Vždyť chci jen zemřít!
Už nenechám žal mé srdce sevřít.
Na prsou mi zeje díra,
V hrudi oheň plápolá,
S tebou zmizela i má víra.
Kdo mě k tobě přivolá?

Bloudím sama po lese,
mé srdce to pomyšlení nesnese.
Že tu nejsi a nikdy se nevrátíš,
můj život tak ke zlému obrátíš.
Že už neuvidím tvoji tvář,
už nikdy nespatřím tu krásy zář,
když vyjdeš ze stínu do slunce jasného,
do odlesků diamantu překrásného,
kterým se v tu chvíli stáváš i ty sám.
Jsi to nejkrásnější, co jen znám.

Miluji tě víc než sebe,
snesl jsi mi kousek nebe,
udělal mě tak nejšťastnější,
můj svět byl do růžova zbarvenější.

Ale pak jsi odešel za zkázou a smrtí,
to proto bolest moje srdce drtí.
Proto mě bolí pomyšlení na tebe,
že koukáš se na mě ze samého vršku nebe.

Kdybys tu teď se mnou byl,
tak do hlavy bys mi vryl,
že všechno bude v pořádku,
že změníš tuhle pohádku.
Že změníš ji v ráj na Zemi,
svázaný s našimi dušemi.

Ale tak to bohužel není,
tvůj odchod, ten to všechno mění.
Minulost už nezvrátíš,
jsi pryč, a už se nevrátíš.